Ticho v kolébce

Jak říká bývala porodní asistentka a jejich školitelka Kateřina Ratislavová: „Základem péče o rodiče po perinatální ztrátě jsou: hluboký respekt k individuálnímu a rozmanitému prožitku žalu, úcta k zemřelému dítěti a uznání léčivé síly a odolnosti lidské duše.“

Podle Kateřiny Ratislavové se porodní asistentky chovají stejně k mamince, která porodila mrtvé dítě, i k ženě, která potratila. Ženy si dnes vytvářejí silný vztah k dítěti už od prvních týdnů těhotenství, kdy na ultrazvuku vidí jeho zárodek, což v minulosti pokaždé neplatilo. „V dnešní době není vždy snadné otěhotnět, ženy mají jedno, dvě děti a těhotenství neberou jako samozřejmost,“ vysvětluje důvod, proč ženy i brzké ztráty prožívají intenzívně a potřebují, aby lékaři, porodní asistentky a sestry vyjadřovali respekt a úctu k nenarozenému dítěti. Proto doporučuje i v raných stadiích potratů vycházet z toho, co žena chce, cítí a potřebuje.

Šedá zóna

Je rozdíl v tom, zda žena rodí či potrácí plod nečekaně, nebo už dopředu ví, že její dítě v děloze nežije. V takovém případě lze ženu na ztrátu připravit. Zda si přeje tlumit bolest, koho chce u sebe mít, bude-li chtít dítě či plod pohřbít.

„Pokud se plod rodí v šedé zóně viability, tedy mezi 22. až 24. týdnem těhotenství, dopředu často nevíme, zda ještě půjde o potrat, nebo už o porod, a v jakém stavu se dítě narodí,“ připomíná Kateřina Ratislavová.

Přelomový zákon

Nový zákon o pohřebnictví z roku 2017 zásadně změnil pohled na to, kdo může být pohřben. Do té doby nebylo totiž povinností umožnit rodičům rozloučit se s mrtvě narozeným dítětem při pohřebním obřadu, natož s plodem. Zákon myslel jen na děti, které se narodily živé a poté zemřely. Záleželo tedy na nemocnici, zda rodičům smuteční rozloučení vůbec nabídla. Rodičům, kteří sami pohřeb požadovali, nemusela vyhovět, což se obvykle stávalo. Problematice jsme se na serveru Vitalia.cz tehdy věnovali v rozhovoru nazvaném Mazlíčci mají hřbitov. Mrtvorozené děti spalovnu:

• 
• 
• 

Dalších 21 fotografií

Nemocnice, která rodičům pohřeb umožňovala a nepotřebovala na to žádný zákon, je například Nemocnice v Novém Městě na Moravě. Podle dnes platného zákona se porodnice rodičů zeptat musí a ti se do 96 hodin musí rozhodnout, zda si pohřeb přejí, či nikoliv. Pokud odmítnou, je povinností nemocnice se o zpopelnění postarat sama, obvykle na základě smlouvy s pohřebním ústavem. Popel je pak uložen na společném pohřebišti, pokud není na hřbitově vyhrazeno konkrétní místo pro nenarozené děti, nebo je popel rozptýlen na rozptylové loučce.

Rodiče mají právo, aby se stejně postupovalo i v případě, kdy hovoříme ještě o plodu dítěte. Jde jen o to, zda jsou rodiče o tom informováni a zda jim to nemocnice sdělí. Podle Kateřiny Ratislavové to mnozí rodiče ani netuší. S žádostí pohřbít plod se třeba v Krajské nemocnici Liberec setkali pouze jedenkrát. Že by rodiče o této možnosti nevěděli, nesdílí zcela vrchní sestra gynekologicko-porodnického oddělení a staniční sestra porodních sálů Jitka Vařáková z Nemocnice v Novém Městě na Moravě, která z vlastní zkušenosti potvrzuje, že dnešní budoucí maminky jsou hodně informované a o této možnosti většina z nich ví.

Názory na to, zda pohřbívat plod dítěte, se různí. Někomu přijde „nenormální“ pohřbívat zárodek ve třetím měsíci těhotenství. Kateřina Ratislavová na rozhodnutí rodičů, kteří pohřbívají plody v raném stadiu, nevidí nic špatného, pokud třeba z náboženských či rituálních důvodů chtějí tímto způsobem projevit úctu k takhle malému zárodku. Dodává však, že brát jako pravidlo, že by rodiče měli pohřbívat plody v raném stadiu, je zbytečné.

Fyzický kontakt

Vedle pohřbu bývá zvláště citlivý fyzický kontakt s mrtvě či předčasně narozeným dítětem. Jitka Vařáková s dvaatřicetiletou zkušeností z porodnice, která zažila kolem sta mrtvě narozených dětí, mě ujišťuje, že nejprve si předčasně narozené dítě sama prohlédne, aby rodiče připravila na setkání dopředu. Miminko bývá nezralé a nemusí to být pro rodiče vždy příjemné. „Kolikrát si rodiče pochovají dítě zabalené do operační roušky a vidí jenom jeho hlavičku,“ říká.

Ze zkušenosti potvrzuje, že rodiče obvykle do desátého týdne těhotenství nemají ani o oční kontakt zájem, ke změně postoje rodičů dochází během 16., 17. a 18. týdne. „Když rodiče svoje mrtvě narozené dítě nebo dítě potracené již ve vysokém stupni těhotenství vidět nechtějí, některá z nás sester jej na rozloučenou pohladí,“ dodává.

Každá volba je normální

„A chcete vidět to svoje mrtvé dítě po porodu?“ „Po porodu budete mít možnost vidět svoje miminko.“ Cítíte ten rozdíl? Zeptat se správným způsobem rodičů je nesmírně důležité. Nikoho nelze nutit, ale nikomu toto právo nelze odepřít. U některé ženy převáží touha po poznání svého dítěte, u jiné spíše strach z kontaktu s mrtvým novorozencem. K rozhodnutí o kontaktu s mrtvým dítětem potřebují ženy dostatek informací, času a vhodné podmínky. V některých zemích, jako například ve Švédsku, umožňují dokonce rodičům, aby se se svým dítětem rozloučili v domácím prostředí.

Na základě výzkumu, který Kateřina Ratislavová provedla již v letech 2007 až 2012, se potvrdilo, že pokud ženy neměly možnost volby, neměly informace a nemohly samy rozhodnout o rituálu rozloučení, mělo to za následek jejich pocit nejistoty, méněcennosti až selhání. „Setkala jsem se s rodiči, kteří viděli svoje potracené miminko s vrozenou vývojovou vadou, nemělo celistvou kůži, rodiče na to byli dopředu připraveni, přesto si dítě přáli vidět, a potom o tom mluvili s úctou, že každé dítě je krásné a že to byl pro ně úžasný zážitek,“ vzpomíná Kateřina Ratislavová.

Na druhou stranu připomíná zážitek jedné české maminky z porodu mrtvého dítěte v Kanadě, které bez ptaní položili okamžitě mrtvé dítě na břicho. Byl to pro ni stres, který u ní vyvolal pásový opar.

Hmatatelné vzpomínky

Ještě před porodem se ženy, která rodila v Kanadě, zeptali, do jakých šatiček si přeje malou obléct. Do aktivit tohoto druhu se v zemi zapojují dobročinné organizace, mnoho šatiček ušijí obyvatelky domovů pro seniory. Fotografie, otisky nožek a ruček jsou v některých zemích již samozřejmou upomínkou na dítě, které si žena odnáší z nemocnice domů.

„Ženám po porodu mrtvého dítěte běžně umožňujeme pořídit si fotografie dle jejich přání. Zároveň je rodičům nabídnuta vyplněná upomínková kartička, ale pokud ji žena takto krátce po porodu nechce, karta je založena do dokumentace s tím, že o ni může kdykoli v budoucnu požádat.“ říká mluvčí Krajské nemocnice Liberec Václav Řičář. V liberecké nemocnici dostávají ženy také automaticky kontakty na psychoterapeuty v jejich regionu.

Podle Kateřiny Ratislavové jsou odborná literatura a kontakty na psychologickou pomoc důležité. „Možná se do ní nikdy nepodívají a pomoc nevyhledají, ale tu nabídku by měly mít,“ myslí si.

V Nemocnici v Novém Městě na Moravě sice aktivně nenabízejí rodičům kontakty na psychologickou pomoc, podle Jitky Vařákové se mohou rodiče kdykoliv vrátit a získat je, anebo si jen promluvit. Někteří to také využívají. „Možná pro někoho překvapivě častěji přijdou tatínkové a my si s nimi popovídáme, vše jim vysvětlíme bez ohledu na čas.“

• 
• 
• 

Dalších 6 fotografií

Mému miminku

Individuální je i proces truchlení a nezáleží na tom, zda žena už doma dítě má, nebo nemá. Ani brzké další otěhotnění neznamená, že žal překryje. Některá žena se uzavře do sebe, jiná pátrá po ženě s obdobnou zkušeností, další vyhledá odbornou pomoc. Mezi poradny, které se specializují na perinatální ztrátu, patří například Prázdná kolébka, Plzeňská zastávka či perinatální hospic Dítě v srdci.

Grafička Lenka Blažejová přišla o svá miminka před devíti a sedmi lety. Stala se laickou poradkyní Prázdné kolébky, a ačkoliv bolest odplynula, stále má potřebu vracet se k „andělským dětem“. Vytvořila proto Průvodce po ztrátě miminka (informace najdete na webu www.ztratamiminka.cz), který je tvořivým sešitem, a jak sama říká, představuje bezpečný prostor, kde je možné se z bolesti vypsat, vykreslit, sdílet ji i najít praktická doporučení. Také jedna z možností.