Žvýkačka je jedním ze symbolů moderní doby, především díky válečným a akčním filmům. Žvýkačky nicméně nejsou ani zdaleka tak novodobým výdobytkem, jak se na první pohled zdá – a ani jak uvádějí obvykle citované historické prameny, které za počátek průmyslové výroby žvýkaček považují rok 1870. Respektive, je to pravda, pakliže jde ale o typ žvýkaček vyráběných ze syntetické gumy, které dnes tvoří většinu nabídky.
Žvejka bez chemie
Přírodní žvýkačky ovšem existovaly dávno před tímto datem, a žvýkali je mimo jiné američtí Indiáni. Ti samozřejmě syntetickou gumu neznali, a tak žvýkali, kromě kůry různých stromů, také ztuhlou mízu z těchto stromů – pryskyřici. Stejnou možnost mají kupodivu příznivci přírodní stravy i dnes. I na našem trhu lze sehnat například žvýkací pryskyřici, která je tvořena z devadesáti procent pryskyřicí z aljašského modřínu a dále z celé škály ochucujících ingrediencí. V cenách kolem čtyřiceti korun ji nabízí mimo jiné servery Bylinka.cz, Biooo.cz, Ekomarket.cz a další, stačí zadat do vyhledávače spojení „žvýkací pryskyřice“.
Existují ale i lidé, kteří si takovou „žvýkačku“ zadarmo pořídí přímo v lese, většinou ze smrkové pryskyřice.
Plusy a minusy průmyslových žvýkaček
Zpět ale k „tradičním“, respektive netradičním, ale většinou populace používaným žvýkačkám. Ty jsou obvykle vnímány jako prostředek k eliminaci zápachu z úst, čištění zubů nebo podpory trávení, tedy veskrze pozitivně. Za negativní vlastnosti žvýkaček je pak považována přítomnost cukru a riziko poškození zubních plomb v podání intenzivně žvýkajících jedinců. Ne vše je ale tak jednoznačné, jak by si možná mnozí myslí.
Cukr ve žvýkačkách
Například obsah cukru ve žvýkačkách. Ten totiž obvykle není vysoký, navíc žvýkačka není žádná velká porce „jídla“ – takže to není ten hlavní problém. Spíše než obsah cukru ve žvýkačkách je problémem déletrvajícího žvýkání udržování sladkého prostředí v ústech, což je živná půda a potrava pro mnohé v ústech žijící bakterie.
Proto je vhodnější používat žvýkačky bez cukru, případně žvýkačky obohacené umělým sladidlem xylitol, které má na ústní bakterie zcela opačné účinky – narušuje totiž jejich buněčné stěny a jejich počet v ústech tak snižuje. Xylitol se získává z xylanu, což je přirozený sacharid vyskytující se v rostlinách, ovoci a zelenině, zdrojem pro potravinářské využití je přitom zejména březová kůra.
Svým způsobem je to docela dobrý příklad „návratu ke kořenům“. Březová kůra byla materiálem ke žvýkání již v minulosti, a pokud se týká přírodních sacharidů, pak právě stromové pryskyřice se ze značné části skládají z polysacharidů – přírodních cukrů s dlouhým řetězcem. Tak či tak – cukry ve žvýkačkách nejsou zásadním problémem.
„Lepivost“ žvýkačky nevadí
Stejně tak by neměly žvýkačky představovat riziko narušení plomb, pakliže ovšem zubař odvedl kvalitní práci.
Do třetice nepředstavují žvýkačky riziko „zalepení žaludku“, pokud je polkneme. Stejně jako jiné poživatiny je hmota žvýkačky ve střevech zpracována a mimo jiné zbavena své lepivosti, využitelné látky jsou organismem využité a zbytek končí tak jako ostatní strava.
Na hubnutí?
Trochu složitější je to ale z rolí žvýkaček jako prostředku k omezení konzumace jídel a částečně i s pozitivy, která jsou spojována se zvýšenou tvorbou slin. Právě sliny vytvářejí spolu s cukrem přítomným ve žvýkačkách ono sladké prostředí, ve kterém se lépe daří ústní mikroflóře. Zvýšená tvorba slin navíc postupně vede ke stále intenzivnějšímu pocitu hladu, takže o co déle žvýkáním potřebu se najíst odložíme, o to více pak, budeme-li „naslouchat hlasu svého žaludku“, po nějaké době jídla sníme. Na některé jedince navíc působí intenzivní žvýkání jako projímadlo.
Stejně jako při konzumaci jakýchkoli pokrmů, pochutin či poživatin tedy platí také u žvýkaček: Není třeba je zatracovat, ale nic se nemá přehánět.
ČLÁNKY DO MAILU