Autismus

Autismus je obecný název pro vrozené poruchy autistického spektra, kam se řadí třeba dětský autismus, atypický autismus či Aspergerův syndrom. Nemoc postihuje celou osobnost nemocného a nejvíce se projevuje zejména v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Autismus může mít různý průběh, a tak zatímco u některých jedinců se téměř neprojevuje, jiní bojují s těžkým mentálním postižením. V každém případě se však jedná o onemocnění, které pacienty doprovází po celý život. 

Co je autismus?

Autismus je zastaralé ale lidmi stále používané označení pro skupinu psychických poruch, které známe jako poruchy autistického spektra (PAS). Jedná se o vrozenou odlišnost ve vývoji a fungování mozku, což má za následek to, že se pacient, typicky dítě, chová jinak než jeho vrstevníci. PAS bývají označovány za všepronikající či pervazivní, což je dáno tím, že zasahují celou osobnost nemocného, přičemž největším deficitem se zpravidla vyznačuje oblast komunikace, sociální interakce a představivosti.

Příznaky autismu se rozvíjí od narození a v různých formách doprovázejí celý život postiženého jedince, přičemž forma onemocnění může být u každého jednotlivce jinak závažná. A tak zatímco někteří se plně či s omezeními zapojí do sociálního života, jiní zůstávají závislí na pomoci druhých. Mezi poruchy autistického spektra se řadí:

• raný autismus,
• atypický autismus,
• Aspergerův syndrom,
• Rettův syndrom,
• dětská dezintegrační porucha.

Podle nejnovějších výzkumů v současné době onemocní některou z chorob autistického spektra každé 88. narozené dítě s tím, že o něco častěji bývají postiženi muži, a to zhruba v poměru 3–4:1, v případe Aspergerova syndromu pak mluvíme dokonce o poměru 8:1.

Tento pohlavní nepoměr je zapříčiněn mimo jiné tím, že jsou dívky z důvodu lepšího sociálního kontaktu, verbálního projevu a přiměřených zájmů své nedostatečnosti schopné dohnat a „propadnout tak diagnostickým sítem“. Platí navíc pravidlo, že čím větší je jejich intelekt, tím snáze se svým vrstevníkům dorovnávají a nejsou tedy diagnostikovány. Projevy autismu u chlapců pak bývají výraznější, častěji je také doprovází hyperaktivita a agresivita.

Raný autismus

Raný autismus, který je někdy označován také jako dětský autismus, tvoří jakési jádro autistických poruch. Tato forma poruchy bývá diagnostikována pacientům do tří let věku a je charakteristická výraznými problémy v sociálně komunikačním chování. Aby mohla být tato diagnóza stanovena, je nutná přítomnost plně vyjádřených symptomů a obtíží, a to ve všech klíčových oblastech, jakými je například sociální interakce, komunikace a stereotypní chování.

Co se týká stupňů závažnosti, ty se v různých případech liší. Nemocní tak mohou trpět lehkou formou, kdy se u nich projevuje jen pár symptomů, ale i formou těžkou, která představuje přesný opak. Až v 50–70 % případů se dětský autismus pojí s mentální retardací. Takoví pacienti zpravidla potřebují doživotní pomoc ze strany svého okolí.

K této formě autismu se často přidružuje také problémové chování různé intenzity. Zatímco někteří pacienti jen s nelibostí reagují na náhlé změny v denním režimu a mají určité rituály, u jiných se mohou objevit velice závažné poruchy chování jako:

• sebepoškozování,
• agrese,
• destruktivní chování.

Atypický autismus

Atypickým autismem se označuje onemocnění, které zcela nesplňuje kritéria pro raný autismus, přesto jsou ale i v tomto případě narušena všechna tři spektra, tedy sociální interakce, komunikace a chování, které se jeví jako stereotypní. Sociální dovednosti takto nemocných dětí však bývají méně narušeny než v případě prvního typu, u některých jedinců dokonce nejsou vůbec přítomny stereotypní zájmy či pohyby.

Vzhledem k lepším komunikativním dovednostem, bývá atypický autismus častěji rozpoznán v pozdějším dětském věku, přičemž některým z pacientů bývá mylně diagnostikováno ADHD, vývojová dysfázie či sémanticko-pragmatická porucha řeči.

Aspergerův syndrom

Pro diagnostiku Aspergerova syndromu jsou opět stěžejní potíže v komunikaci a sociálním chování. Hlavním problémem je nedostatek intuice, neschopnost porozumět vlastním pocitům a emocím druhých lidí v sociálním kontextu. Někteří pacienti mívají rovněž vyhraněné specifické zájmy, ale na první pohled se od svých vrstevníků neliší. Po delším kontaktu s dítětem jsou však rozdíly v chování a myšlení patrné. Častá je nerovnoměrnost mezi nadprůměrnými znalostmi v určité oblasti a nezralým sociálním chováním.

Těmi, kdo o diagnostice dítěte neví, bývají malí pacienti často označováni za drzé, nevychované a rozmazlené. Neadekvátní reakce jsou pak přičítány málo důsledné výchově.

Situace, které jsou pro zdravé jedince běžné, mohou být pro osoby s Aspergerovým syndromem stresující a napjaté. Pacienti si svou odlišnost navíc často uvědomují, což může mít za následek úzkostné stavy, deprese, či různé problémové chování jako:

• afektivní záchvaty,
• verbální či fyzickou agresi,
• destruktivní chování,
• výraznou pasivitu,
• odmítání činností.

Co je důležité zmínit, je fakt, že u osob s Aspergerovým syndromem není narušen intelekt. Rozumové schopnosti se pak pohybují v pásmu podprůměru až vysokého nadprůměru. Narušen nebývá ani rozvoj řeči, verbální schopnosti bývají naopak velmi nadprůměrné.

Rettův syndrom

Rettův syndrom je popisován pouze u dívek. Dítě se zpravidla jeví jako normální, teprve kolem 7. – 24. měsíce věku dochází k úplné ztrátě získaných manuálních a verbálních schopností, které doprovází nápadné zpomalení růstu hlavy. Zvláště charakteristická je pak ztráta funkčních pohybů ruky a její stereotypní kroutivé svírání, které připomíná mycí pohyby. Dále je u pacientů typické nedostatečné žvýkání, nadměrné slinění a vyplazování jazyka. Objevují se také epileptické záchvaty. Téměř všechny případy doprovází hluboká mentální retardace.

Dětská dezintegrační porucha

Dětská dezintegrační porucha je pervazivní vývojová porucha, které předchází normální vývoj dítěte, jenž trvá zhruba do dvou let věku. Během krátké doby až několika měsíců však následně dochází ke ztrátě nabytých dovedností, poruchám nebo úplné ztrátě sociálních a komunikačních schopností, změnám chování a ztrátě zájmu o sociální okolí. Značná část nemocných je těžce mentálně postižena.

Příčiny autismu

Příčiny vzniku autismu jsou v současné době velice diskutovaným tématem. Tento typ onemocnění se totiž vyskytuje po celém světě, a to bez ohledu na rasu, národnost, zeměpisnou polohu či sociální postavení. Ačkoli převládá názor, že autismus má převážně biologický původ, podle odborníků se na vzniku nemocí autistického spektra může podílet hned několik faktorů, mezi které patří mimo jiné:

• chemické procesy v mozku,
• infekční onemocnění,
• genetické faktory,
• rizikové faktory spojené s těhotenstvím a porodem,
• vlivy prostředí.

Autismus: příznaky

Vzhledem k tomu, že se jedná o vrozenou chorobu, která je zpravidla diagnostikovaná v dětském věku, jsou jednotlivé projevy autismu často skloňovány právě v souvislosti s malými pacienty, přičemž u každého z nich se průběh onemocnění může značně lišit. A tak zatímco u někoho mohou být projevy autismu sotva rozpoznatelné, u jiných je důsledkem nemoci těžké postižení. Dítě tak může mít běžné nadání, být vysoce inteligentní, anebo naopak mentálně zaostalé.

Co je pro autisty společné, jsou problémy v oblasti sociálního chování. Pro děti bývá složité se mimoslovně vyjadřovat, tedy komunikovat například za pomocí gest a mimiky. Jejich zájmy se často omezují jen na několik málo činností či her, typické je rovněž stereotypní chování.

Autismus u dětí kojeneckého a batolecího věku se může projevovat třeba:

• problémy se spánkem,
• nedostatečnou iniciativou,
• sníženou schopností napodobovat,
• narušeným příjmem potravy.

Nemocné malé děti rovněž citlivě reagují na podněty z okolí, dochází u nich k opožděnému či dokonce úplně chybějícímu rozvoji řeči a poměrně často začínají pozdě chodit. V předškolním věku může být výrazným příznakem autismu agresivita s hyperaktivitou. Od školního věku pak zpravidla dochází k částečnému zmírnění příznaků. V mnoha případech se u autistických dětí mohou objevovat ještě další přidružené obtíže, jako je:

•  epilepsie,
• deprese,
• úzkost,
• kompulze,
• poruchy příjmu potravy,
• poruchy spánku.

Jak poznat autismus u svého dítěte?

Příznaky autismu můžete u svého dítěte rozpoznat i bez odborné znalosti problematiky. Rodiče si kromě opožděného řečového a motorického vývoje obecně všímají hlavně odlišnosti od ostatních vrstevníků. Nemocné děti se zpravidla nezapojují do kolektivu a se svými spolužáky nevyhledávají žádný kontakt. Chovají se sociálně nepřiměřeně, neudržují oční kontakt a mohou působit necitlivě až zle.

Autistické děti nechápou pravidla společenského chování a odmalička si hrají jinak než jejich vrstevníci. Hračky je nemusejí vůbec zaujmout anebo je mohou používat zcela jiným způsobem, než k jakému byly vyrobeny. Na druhou stranu mají malí pacienty zájem o to, jak věci fungují, rozebírají předměty a hračky, zajímají se o techniku, přístroje i odborné encyklopedie.

Časté u nich mohou být nepřiměřené záchvaty vzteku anebo vulgarismy, které používají i přesto, že jim nerozumí. Jejich řeč může působit zvláštně, až pseudodospěle. Mívají dlouhé slovní projevy, které nejsou ochotni přerušovat. Autisté nesnášejí změny, naopak trvají na vykonávání rutinních rituálů, které nemají funkční charakter. Může se objevit také neobvyklá náklonost k určitým předmětům, například k provázkům, knoflíkům, papírkům.

Autisté mohou znát nazpaměť jízdní řády autobusů i vlaků, celé kalendáře, rodokmeny, předvolby telefonních čísel do všech zemí světa, ale také bravurně ovládat fyziku, astronomii nebo poznat všechny druhy ptáků.

Pacienti se velice často bojí věcí, které jim nemohou ublížit, a dokáží být agresivní vůči vlastní osobě. V záchvatu vzteku se tak mohou například kousat, štípat, bít do hlavy anebo jí narážet do jiných předmětů. Výjimkou nejsou ani abnormální smyslové reakce – někteří vše očichávají, strkají do pusy, anebo naopak nesnesou dotek některých materiálů.

Zdravotní potíže spojené s autismem

Jak už zaznělo výše, autismus mohou v některých případech doprovázet i další přidružená onemocnění. Typicky se u pacientů objevuje například epilepsie, kterou trpí až 30 % autistických dětí. Epilepsie se vyskytuje téměř u všech pacientů, jejichž intelekt je nižší než 50, což je hranice středně těžké mentální retardace. U autistů s průměrným intelektem se naopak vyskytuje jen zřídka.

Méně často se pak s onemocněním vyskytují smyslové vady, jako jsou těžké vady sluchu či hluchota, anebo vady zraku, případně úplná slepota. Dále se v souvislosti s autismem objevují různé ortopedické vady, například vadné držení těla či zkrácení Achillovy šlachy. V některých případech může být autismus spojen také s genetickou či metabolickou poruchou. Vyskytnout se může také deprese, která je typická hlavně pro pacienty s Aspergerovým syndromem. U dětského autismu se naopak téměř nevyskytuje.

Diagnostika autistických poruch

Diagnostika autistických poruch je velmi složitou záležitostí. Zahrnuje totiž několikahodinovou práci s rodičem i dítětem s využitím specializovaných autistických škál (CARS, ADI-R, ADOS). Aby mohla být nemoc skutečně diagnostikována, je navíc nejprve nutné vyloučit jiné možné psychické poruchy vyskytující se u dětí, což bývá v praxi velmi složité.

Definitivní diagnózu některé z forem autismu by měl stanovit dětský psychiatr. A aby byla diagnóza správně určena, je důležité, aby měl s autistickými poruchami dlouholetou zkušenost. V opačném případě může být diagnóza zcela chybná. Často se například stává, že je obtížím přisuzovaná porucha chování zvaná ADHD. Odhalení nemoci je o to těžší, pokud se jedná o dítě mladší 3 let. Stejně tak je nesnadná diagnostika u jedinců, kterým je více než 10. V takových případě dochází často k záměně s jinými nemocemi.

Brzké odhalení nemoci je v tomto případě naprosto zásadní, umožňuje totiž včas zahájit specializovanou péči o dítě, což výrazně zlepšuje prognózu do budoucna.

Léčba autismu

V případě autistických poruch dosud neexistuje léčba, která by jednotlivé příznaky dokázala odstranit. Včasný a správný přístup nejen odborníků, ale také rodiny a školy však dokáže projevy do značné míry kompenzovat a dětem trpícím některou formou autistických poruch pomoci s nácvikem sociálních a komunikačních dovedností. Aby byla léčba účinná, musí být komplexní a skládat se z vhodně vybraných psychofarmak (pokud jsou třeba), dítě by navíc mělo být vedeno ke správnému nácviku sociálních dovedností.

Cílem léčby je zejména:

• zlepšení komunikace, a to i prostřednictvím symbolického či znakového jazyka,
•  podpora jednotlivých oblastí rozvoje,
• podpora herního chování,
• nácvik chování – především sociálního chování a cíleného jednání.

Do léčby je rovněž třeba zapojit blízké osoby, učitele i jiné pedagogické pracovníky. Většinou je děti s autismem možné podpořit i v inkluzivních školkách či třídách. Dětem také pomáhá strukturovaný denní režim, což je v jejich případě velice nápomocný nástroj pro plánování života.

Obecně autistické děti výborně reagují na kognitivně behaviorální terapii a program TEACH (Treatment and Education of Autistic and Communication Handicapped Children), který dítěti vše vizualizuje a strukturuje tak, aby rozumělo světu kolem sebe a pochopilo své fungování v něm. Konkrétně se program vyznačuje zejména:

•  podpůrnou diagnostikou,
• podporou ve školní výuce/v odborném vzdělávání,
• školením blízkých osob,
• podporou sociálních dovedností,
• nácvikem komunikace a
• předáváním dovedností pro vhodné utváření volného času.

Mezi další formy léčby autismu patří specifické nácviky komunikace, skupinové hry, raná péče, logopedie, fyzioterapie a ergoterapie. V některých případech je účinná i muzikoterapie. Léky se pak nasazují jen v případě fyzických obtíží nebo psychických onemocnění.

Jak přistupovat k dítěti s autismem

Vzhledem k poruchám sociálního cítění i komunikace vyžaduje práce s autistickým dítětem speciální přístup. Obecně je v tomto ohledu nepostradatelná trpělivost a velká míra pochopení, kromě toho se v praxi osvědčily také následující postupy:

• snažit se onemocnění přijmout a vyhýbat se obviňování,
• podporovat dítě, ale nepožadovat od něj příliš mnoho,
• zůstat realistou a neočekávat přílišnou úspěšnost terapie,
• počítat s problémy v rodině a využít v této souvislosti poradenství (např. rodinné poradny),
• pečovat o sebe: dbát o základní potřeby, nezanedbávat vlastní zájmy, udržovat sociální kontakty,
• být o problematice dobře informován,
• být otevřený vůči podpoře ze strany druhých,
• případně sám vyhledat odbornou pomoc, aby bylo možné situaci lépe zvládnout.

Zdroje: addp.cz, nzip.cz, detskýklic.cz, sancedetem.cz, nautis.cz