Lymfadenitida (zánět mízních uzlin)

Jako lymfadenitidy označujeme skupinu onemocnění, která postihují mízní uzliny. Tím, že dojde k jejich bolestivému zduření, lidský organismus reaguje na nejrůznější patogeny. Vyvolávajícím faktorem přitom může být bakteriální nebo virová infekce, ale také houba či přítomnost parazita. Podle toho, jaká příčina rozvoj komplikací způsobila, se liší také jednotlivé příznaky lymfadenitidy, které mohou být lokálního charakteru, ale někdy postihují i celé tělo pacienta.

Co jsou lymfatické uzliny?

Lymfatické uzliny nebo také mízní uzliny (latinsky nodus lymphaticus) představují důležitou součást lymfatického systému obratlovců. Jedná se o orgány kulovitého či oválného tvaru, které funkčně navazují na mízní cévy, slouží jako biologický filtr lymfy a zároveň chrání lidský organismu proti cizorodým látkám, mikrobům a nádorovým buňkám.

Pokud jde o podobu lymfatických uzlin, obvykle se vyskytují ve skupinách, mají ledvinovitý tvar a dosahují zhruba velikosti hrášku či fazole (asi 1–25 mm). Každá z nich se skládá z vazivového pouzdra, kůry a dřeně, kde jsou zastoupeny lymfocyty (T-lymfocyty a B-lymfocyty), makrofágy, granulocyty, plasmatické buňky a dendritické buňky.

V souvislosti s lymfatickými záněty se velice často zmiňují lymfatické uzliny na krku a pod čelistí. V této oblasti totiž najdete zhruba tři stovky mízních uzlin z celkových asi osmi set, přičemž ostatní jsou rozesety na různých místech po celém lidském těle. Jedná se například o:

• krční mandle,
• lymfatické uzliny v podpaží,
• lymfatické uzliny na břiše,
• lymfatické uzliny v tříslech,
• lymfatické uzliny v okolí klíční kosti,
• lymfatické uzliny na hrudi,
• lymfatické uzliny v dolních končetinách.

Zánět lymfatických uzlin

Lymfadenitidy (neboli záněty mízních uzlin) jsou zánětlivá infekční onemocnění, která představují odpověď lidského organismu na nejrůznější patogeny. Širším pojmem je pak lymfadenopatie, což je označení pro postižení mízní uzliny jakýmkoliv patologickým procesem. Sem se řadí například nádory (lymfom, lymfogranulom, ale i metastázy ve spádové oblasti uzliny).

Klasifikace zánětů lymfatických uzlin

Lymfadenitidy je možné dělit podle různých kritérií, kam patří především časový průběh onemocnění, lokalizace zánětu nebo etiologie. Postižení lymfatických uzlin může být generalizované, kdy se jedná o součást celkové zánětlivé reakce organismu, nebo se týká pouze místních uzlin, do nichž přitéká míza ze spádové oblasti.

Podle toho, jak zánět probíhá, mluvíme o lymfadenitidách akutních, subakutních a chronických. Dále se hovoří o zánětech hnisavých, nehnisavých, granulomatózních, granulomatózně-nekrotických a případně i neinfekčních. Z etiologického hlediska pak lékaři rozlišují lymfadenitidy:

• virové,
• bakteriální,
• specifické,
• jiné etiologie.

Lokální lymfadenitidy

Nápadné zvětšení místních lymfatických uzlin patří mezi charakteristické projevy streptokokových onemocnění, jako je například angína či růže, tuberkulózy, tularémie, moru, nemocí z kočičího škrábnutí, syfilidy i jiných pohlavně přenosných onemocnění. Podle původce si pacienti následně stěžují na zduření a bolest uzlin na krku, zvětšené lymfatické uzliny v tříslech či jiné nepříjemné komplikace.

Generalizované lymfadenitidy

Pokud dojde k celkové zánětlivé reakci, jedná se o generalizovanou lymfadenitidu, jež se označuje také jako povšechná. Jedná se o zvětšení všech skupin mízních uzlin, které doprovází celou řadu různých onemocnění, jako je například infekční mononukleóza, toxoplazmóza, brucelóza, sekundární stádium syfilidy, diseminovaná histoplazmóza či cytomegalovirová infekce.

Akutní lymfadenitidy

V rámci akutního zánětu lymfatických uzlin dochází k hyperplazii sinusových vazivových buněk a jejich infiltraci leukocyty, intranodální proliferaci lymfocytů a histiocytů. Nejčastější je nespecifická reaktivní lymfadenitida, kdy struktura mízní uzliny není změněná. Vždy se pak jedná o sekundární infekční zánět v uzlině, která je spádová pro primární zánětlivé ložisko. Mezi typické příznaky patří bolest uzlin, zduřelé uzliny a citlivost při vyšetření pohmatem.

Chronické lymfadenitidy

Mohou být důsledkem akutního procesu, ale často se vyskytují také jako nezávislé onemocnění a jsou tedy primárním uzlinovým zánětem. Co se týče histologického obrazu, u chronického postižení lymfatických uzlin bývá proliferace a hyperplazie retikuloendotelových buněk závislá na tom, jaký podnět zdravotní komplikace vyvolal. Dochází buď k reaktivní hyperplazii folikulů, parakortexu, či sinusů, ale výjimkou není ani smíšená hyperplazie všech stavebních prvků uzliny.

Chronická forma může být zapříčiněna například virem Epstein-Barrové, ale bývá přítomna také při některých vrozených metabolických chorobách. Nespecifický chronický zánět mívá pomalý průběh, pro který je charakteristický otok kůže v okolí postižené lymfatické uzliny, ale i nízké horečky. V určitých případech může dojít také ke kalcifikaci uzliny.

Hnisavé lymfadenitidy

Pro hnisavou lymfadenitidu je typické, že uzlina je infiltrována polymorfonukleáry a zánět tak prostupuje také do okolních struktur. Vzniká výrazný otok, který je velice bolestivý, přičemž kůže v jeho okolí bývá zarudlá a citlivá. Takto se často projevují zvětšené uzliny na krku nebo zduřelé lymfatické uzliny v tříslech. Mezi nejčastější původce obtíží přitom patří stafylokokové a streptokokové infekce.

Nehnisavé lymfadenitidy

Za vznik zánětů mízních uzlin, které se řadí mezi nehnisavé, jsou obvykle zodpovědné bakterie produkující exotoxiny.

Granulomatózní a granulomatózně-nekrotické lymfadenitidy

Tyto záněty jsou způsobeny přítomností mikrobů, kteří přežívají v mikrofázích a jsou schopní dále se ve spádové uzlině množit. Než dojde ke zhojení, může to trvat týdny i měsíce, přičemž v některých případech dochází k nekróze celé uzliny a dalšímu šíření infekce v lidském organismu.

Pokud jde o granulomatózní lymfadenitidu, ta se vyskytuje současně s různými infekčními chorobami, jako je nemoc z kočičího škrábnutí, venerický lymfogranulom či tuberkulóza. Granulomatózně-nekrotickou lymfadenitidu může způsobit tularémie, chlamydie nebo anthrax. Za rozvoj nekrotizujícího negranulomatózního postižení je pak zodpovědná třeba Kawasakiho nemoc, Kikuchiho-Fujimotova choroba či lupus erythematodes.

Virové lymfadenitidy

Co se týče virových lymfadenitid, původcem je zhruba v 80 % případů virus Epstein-Barrové, v 10 % cytomegalovirus a ve zbývajících 10 % se pak jedná o další druhy virů, jako je adenovirus či rubeola. Hovoříme tedy například o těchto zdravotních komplikacích:

• lymfadenitida v rámci infekční mononukleózy,
• lymfadenitida doprovázející zarděnky,
• cytomegalovirová lymfadenitida,
• lymfadenitida vyvolaná virem HIV,
• lymfadenitida vyvolaná virem herpes simplex.

Bakteriální lymfadenitidy

Pokud jsou původcem zánětu mízních uzlin bakterie, infekce způsobuje akutní nespecifické či chronické granulomatózní záněty, které napadají imunitní systém pacienta. V jeho těle dochází k nekrotickým, sklerotizujícím a proliferativním procesům, což vede k následnému poškození uzlin.

Mezi bakteriální lymfadenitidy se řadí různé hnisavé záněty způsobené stafylokoky či streptokoky, které postihují regionální uzliny. Častým projevem jsou zde bolestivé a nateklé uzliny na krku, zvětšené uzliny za uchem, zvětšené uzliny v podpaží nebo třeba zduřelé uzliny v tříslech. Dále pak zánět mízních uzlin vzniká v rámci těchto onemocnění:

• nemoc kočičího škrábnutí – vyvolaná mikrobem Bartonella henselae,
• syfilis – vyvolaná spirochetou Treponema pallidum,
• tuberkulóza – vyvolaná bakterií Mycobacterium tuberculosis,
• venerický lymfogranulom – vyvolaná bakterií Chlamydia trachomatis,
• Whippleova choroba – vyvolaná bakterií Tropheryma whipplei,
• lepra – vyvolaná bakterií Mycobacterium leprae.

Specifické lymfadenitidy

Zvláštním případem je specifická lymfadenitida, která bývá často způsobena tuberkulózou, kdy se zánět projeví jednostranným, nebolestivým zduřením uzlin. Mezi další zdroje potíží patří nemoc kočičího škrábnutí, tularémie, toxoplazmóza, syfilida či HIV. V tomto případě se obsah mízních uzlin může provalit, což následně vede k rychlému rozšíření zánětu po celém těle.

Druhy zánětů podle jejich umístění

Záněty mízních uzlin samozřejmě můžeme dělit také podle toho, jaká část těla je nejvíce postižena. Některé mikroorganismy totiž vzhledem k primárnímu místu infekce tíhnou k určitým anatomickým lokalizacím. V takovém případě lékaři rozlišují například tyto druhy obtíží:

• cervikální lymfadenitida – zánět mízních uzlin v oblasti krku,
• submandibulární lymfadenitida – zánět mízních uzlin pod čelistí,
• axilární lymfadenitida – zánět mízních uzlin v oblasti paží, hrudi a prsou,
• inguinální lymfadenitida – zánět mízních uzlin v oblasti dolních končetin a pohlavních orgánů,
• mezenteriální lymfadenitida – zánět mízních uzlin v dutině břišní.

Neinfekční lymfadenitidy

Neinfekční zvětšení lymfatických uzlin je méně časté. Problémy mohou být v tomto případě jak lokalizované, tak i generalizované, přičemž na vině bývají například kolagenózy, vrozené imunodeficity, alergie, střádavé choroby, ale také přítomnost nádorů.

Jaké má zánět mízních uzlin příznaky?

Hlavním projevem lymfadenitidy je zvětšení lymfatických uzlin, které bývá způsobeno vznikem otoku a prostoupením uzliny leukocyty (bílými krvinkami). Zatímco u některých pacientů může zánět probíhat bezpříznakově, v ostatních případech ho doprovází řada zdravotních obtíží, kam se řadí například zvýšená citlivost a bolest uzlin v postižené oblasti. Pro těžší formy onemocnění jsou charakteristické také celkové příznaky, jako je horečka, třes nebo silná únava.

Některé lymfadenitidy se mohou projevit také zánětlivými změnami na kůži, které zahrnují například zarudnutí, zatvrdnutí, zvýšení teploty v daném místě, ale také vznikem nerovností (celulitidy) či nedostatečným prokrvením pokožky. V horších případech pak dochází k tvorbě abscesů, což jsou ložiska, v nichž se hromadí hnis. Pokud tyto abscesy samovolně prasknou, mohou se na daném místě vytvořit také píštěle.

Diagnostika

Zánět mízních uzlin bývá obvykle na první pohled zřejmý a lékař ho tak může odhalit již při pohledu na zduřelé lymfatické uzliny na krku, v podpaží nebo třeba v tříslech. Jednoznačný klinický nález pak většinou potvrdí pomocí pečlivého fyzikálního vyšetření.

Důležité je ovšem zjistit, co je za tyto patologické změny zodpovědné. Pokud příčina není zřejmá již z fyzikálního vyšetření, k odhalení správné diagnózy slouží mikroskopické a kultivační vyšetření materiálu přímo z uzliny, který je možné získat prostřednictvím nasátí injekční jehlou (aspirace). Někdy je pak nutné provést histologické vyšetření biopticky odebraného vzorku.

Prozkoumat uzliny, které nejsou povrchové, ale leží hlouběji uvnitř těla, je o něco složitější. Zde proto lékaři volí nejprve různé zobrazovací metody, jako je ultrazvuk, počítačová tomografie nebo rentgen.

Jak se lymfadenitidy léčí?

Stejně jako charakteristické příznaky i léčba lymfatických uzlin vždy závisí na tom, co nepříjemné komplikace vyvolalo. Nejprve tedy musí být odhalena příčina a teprve pak je možné zahájit vhodnou terapii. S ústupem základního onemocnění postupem času zánět lymfatických uzlin většinou také vymizí.

Co se týče léčby, v některých případech se podávají antibiotika či jiné medikamenty. Pomoci může také přikládání teplých a vlhkých obkladů na zanícenou uzlinu, které by měly pacientovi ulevit od bolesti. Pokud se na místě vytvoří abscesy, je nutné situaci řešit chirurgickou cestou. Lékař musí provést vyprázdnění nahromaděného hnisu, a to buď punkcí injekční stříkačkou a zavedením drénu, nebo operačním zákrokem s následnou drenáží.

Zdroje: pediatriepropraxi.cz, wikiskripta.eu, atlases.muni.cz, healthline.com, internimedicina.cz