Infekční mononukleóza

Infekční mononukleóza je virové onemocnění, které trápí především děti a dospívající pacienty. Jeho původcem je nejčastěji virus Epstein-Barrové (EBV) přenášený slinami, kvůli čemuž se mononukleóze říká také nemoc z líbání. Příznaky této choroby obvykle zahrnují velkou únavu, horečku a zvětšení lymfatických uzlin, ale u pacientů se mohou projevit i závažnější zdravotní komplikace.

Jak poznat mononukleózu?

Pod názvem infekční mononukleóza se nejčastěji rozumí virové onemocnění vyvolané virem Epstein-Barrové. Jeho příznaky mohou na první pohled připomínat streptokokovou angínu, jelikož zahrnují třeba horečku nebo nepříjemné bolesti v krku, ale mononukleóza na rozdíl od angíny nereaguje na léčbu antibiotiky.

Mezi nejpostiženější skupiny obyvatelstva patří děti, dospívající a mladí dospělí, přičemž nejvyšší výskyt nemoci je evidován u pacientů ve věku 15–24 let. Ulidí po čtyřicítce je virová mononukleóza naopak velice vzácná. Zatímco v rozvinutých státech jsou protilátky evidovány zhruba u 50 % dětí kolem pěti let a u 90–95 % dospělých, v rozvojových oblastech dochází k promoření veškeré populace již ve velmi raném věku a infekce se zde téměř nevyskytuje.

Co se týče výskytu infekční mononukleózy na našem území, v České republice se jedná o poměrně časté onemocnění. Lékaři zde každoročně evidují více než dva tisíce nových pacientů. 

Příčiny infekční mononukleózy

V naprosté většině případů (asi 80–90 %) je za rozvoj infekční mononukleózy zodpovědný virus Epstein-Barrové, který se označuje také jako EBV. Ten se podobně jako původce pásového oparu a planých neštovic řadí do skupiny herpetických virů a běžně vegetuje v lidském organismu. Do styku s ním se tedy dostane téměř každý člověk.

Zdrojem nákazy obvykle bývá nemocný člověk či zdravý nosič viru. Jelikož ale latentní forma EBV přežívá v lidském organismu po celý život, přenašečem může být také rekonvalescent. Stejně jako u ostatních herpetických infekcí tedy může dojít k reaktivaci viru, a to například v důsledku stresu, těhotenství nebo jiných závažných onemocnění. Reaktivovaná mononukleóza pak často bývá asymptomatická, ale pacient je krátkodobě infekční pro své okolí.

Mnohem menší procento případů poté představuje syndrom infekční mononukleózy, jehož původcem může být například:

• cytomegalovir (CMV),
• HIV,
• HHV-6,
• Toxoplasma gondii,
• vzácné adenoviry.

Infekční mononukleóza: přenos

Virus Epstein-Barrové se nejčastěji přenáší slinami při úzkém kontaktu dvou lidí. Mezi rizikové aktivity tedy patří například sdílení stejné cigarety, pití ze stejné flašky, konzumace společného jídla nebo také líbání. Právě z toho důvodu se infekční mononukleóza lidově označuje také jako nemoc z líbání, polibková nemoc či studentská nemoc.

Po vstupu do lidského organismu EBV infikuje epitel hltanu, odkud vstupuje do B-lymfocytů, jejichž prostřednictvím se virus šíří do jednotlivých orgánů. Zasažené lymfocyty následně začínají produkovat protilátky, čímž aktivují imunitní odpověď zprostředkovanou hlavně cytotoxickými T-lymfocyty a NK-buňkami. Tímto způsobem se jim obvykle podaří infekci úspěšně zlikvidovat.

Prodělaná mononukleóza po sobě sice zanechává dlouhodobou imunitu, ale část infikovaných B-lymfocytů v organismu přeci jen zůstává. Později se mohou znovu stát zdrojem nákazy pro pacientovo okolí, jelikož dochází k vylučování viru jeho slinami. Kromě toho je možný také přenos mononukleózy krevní transfuzí.

Infekční mononukleóza: inkubační doba

Zatímco některé zdroje udávají, že se inkubační doba mononukleózy pohybuje od 4 dnů do 4 týdnů, jinde se můžete dočíst o rozmezí 30–50 dnů (zhruba 4–7 týdnů), přičemž v některých případech může být tento interval kratší.

Zajímavosti z historie

Infekční mononukleózu pod názvem idiopatická lymfadenopatie poprvé roku 1885 popsal moskevský pediatr Filatov a o několik let později nezávisle na něm také lékař Emil Pfeiffer, který toto onemocnění označil za glandulární (žlázovou) horečku. Současný název pochází až z roku 1920, kdy ho poprvé použili doktoři Sprunt a Evans.

Dalším významným krokem byl poté objev protilátek v roce 1932. Teprve o třicet let později, v roce 1964, ale Epstein a Barrová popsali první lidský nádorový virus, jež objevili u pacientů s Burkittovým lymfomem. Manželé Henleovi následně zjistili vztah mezi tímto virem a infekční mononukleózou.

Jaké má infekční mononukleóza příznaky?

Mononukleózu nejčastěji odstartuje nadměrná zátěž organismu, stres, nervové vyčerpání či oslabení obranyschopnosti. Počátek nemoci může být náhlý, ale výjimkou není ani pozvolný nástup, který doprovází celá řada nespecifických příznaků. V prodromálním stádiu, jež ohlašuje příchod onemocnění, se pacienti obvykle potýkají s těmito symptomy:

• Únava,
• horečka,
• bolest v krku,
• bolesti hlavy,
• bolesti břicha,
• bolesti svalů,
• nadměrné pocení,
• nevolnost a nechutenství.

Mezi nejnápadnější příznaky rozvinuté mononukleózy patří zvětšení lymfatických uzlin v oblasti krku, podpaží a třísel, což obvykle doprovází horečka a nepříjemná bolest v krku. Dále bývá patrné také zvětšení mandlí s oboustrannými bílými a šedavými povlaky, k němuž dochází v rámci spálové (pseudomembranózní) angíny. To může následně způsobit obstrukci dýchacích cest a nosovou výslovnost.

V prvních dnech po nástupu nemoci se často dostaví otoky víček označované jako Bassův příznak, a 25–60 % nemocných si stěžuje také na přítomnost drobných krevních výronků na patře, kterým se říká Holzelovo znamení.  U některých pacientů pak způsobuje mononukleóza vyrážku či žloutenku, typický je nepříjemný zápach z úst a může se objevit také hepatosplenomegalie neboli zvětšení jater a sleziny.

Infekční mononukleóza u dětí do dvou let věku obvykle probíhá asymptomaticky. Pokud se u malých pacientů dostaví horečka, může dosahovat až 40 °C a většinou trvá 10–14 dní. Toto onemocnění se někdy může manifestovat podobně jako chřipka nebo streptokoková angína, ale většinou ji prozradí společně se vyskytující příznaky mononukleózy, kam kromě horečky patří třeba:

• bolest v krku,
• zvětšení lymfatických uzlin,
• zvětšení mandlí a bělavé čepy,
• otoky víček (Bassův příznak),
• petechie na patře (Holzelovo znamení),
• vyrážka,
• zápach z úst,
• zvětšení jater a sleziny,
• bolest v podžebří,
• žloutenka.

Komplikace mononukleózy

Ačkoliv je fatální průběh infekční mononukleózy velice vzácný, v některých případech se mohou dostavit komplikace, které vyžadují hospitalizaci a speciální léčbu. Nejčastěji se jedná o nadměrné zvětšení krčních uzlin a mandlí, které se navzájem dotýkají a způsobují obstrukci dýchacích cest. 

Pokud jde o hematologické komplikace, sem patří například nižší hladina trombocytů v krvi, aplastická anémie či autoimunitní hemolytická anémie. Akutní průběh infekce mohou komplikovat také kardiální a neurologické obtíže, jako je myokarditida, perikarditida, encefalitida, meningitida, Giullain-Barré syndrom či paréza lícního nervu.

Jednou z nejobávanějších následků mononukleózy je poté ruptura sleziny, která bývá spojena s nepříjemnými bolestmi břicha a příznaky hemoragického šoku. U chlapců může nákaza virem Epstein-Barrové ve vzácných případech vyvolat také Duncanovu nemoc, což je dědičné onemocnění vázané na X-chromozom způsobené mutací genu SH2D1A.

Diagnostika

K odhalení infekční mononukleózy slouží vyšetření krevního obrazu, jaterní testy a sérologické metody. V krevním obrazu pacienta je na první pohled patrný zvýšený počet leukocytů, v diferenciálu převažují lymfocyty a monocyty a neobvyklá není ani mírná trombocytopenie. Hodnoty jaterních testů při mononukleóze bývají u většiny pacientů také abnormální.

Co se týče sérologických vyšetření, lékaři mohou volit z několika metod. Zhruba u 90 % pacientů trpících EBV mononukleózou se tvoří heterofilní protilátky, které je možné prokázat pomocí Paul-Bunnelovy reakce a OCH-Ericsonova testu. K vyšetření specifických protilátek poté slouží metoda ELISA nebo případně polymerázová řetězová reakce (PCR).

Léčba mononukleózy

Pokud se u pacienta prokáže infekční mononukleóza, léčba bývá ve většině případů pouze symptomatická. Nemocní by měli na základě doporučení lékaře dodržovat klidový režim a užívat vitaminy, antipyretika či hepatoprotektiva. Dále je nutné dbát na dostatečný příjem tekutin a v případě nutnosti vyzkoušet obklady na krk či různá kloktadla.

Jak už jsme zmínili výše, antibiotika jsou v případě infekční mononukleózy neúčinná a podání antibiotik aminopenicilinové řady navíc může pacientům způsobit výsev červené vyrážky. Jestliže se však jedná o tzv. duální infekci, kdy se ve výtěru z krku objeví streptokoky či jiné mikroby, lékař může pacientovi předepsat antibiotika penicilinové řady, jako jsou makrolidy a cefalosporiny.

U pacientů s výraznými polykacími a dechovými obtížemi se v rámci terapie používají krátkodobě také kortikoidy. Ačkoliv onemocnění většinou do 2–4 týdnů ustoupí, některé projevy mononukleózy mohou přetrvávat i během následujících týdnů a měsíců. Pacienti si s odstupem stěžují třeba na slabost, únavu a nechutenství.

Po prodělané infekční mononukleóze je dobré pacienta ještě půl roku sledovat, a to jak jeho celkový stav, tak i hodnoty krevního obrazu a jaterních testů. První měsíc by měl nemocný strávit doma a ještě po dobu následujících dvou měsíců je nutné omezit tělesnou námahu a sportovní aktivity. Onemocnění zároveň podléhá povinnému hlášení epidemiologickému odboru KHS.

Dieta při mononukleóze

Důležitou součástí při léčbě infekční mononukleózy je jaterní dieta, která šetří trávicí systém. Jídelníček při mononukleóze proto nesmí obsahovat smažená a tučná jídla ani žádný alkohol. Vyhýbat byste se ale měli také ovoci, které obsahuje zrníčka, slupkám, těžko stravitelným oříškům či příliš kořeněným pokrmům.

Vhodné je dbát především na správný výběr tuků a dobrou stravitelnost jednotlivých pokrmů. Jejich příprava by pak ideálně měla probíhat za pomoci dušení nebo vaření v páře, zatímco smažení na přepalovaném tuku si budete muset odpustit. Pozor také na přílišné solení, a pokud si budete chtít udělat maso na pánvi, zkuste to na sucho bez oleje.

Základem diety by pak měly být potraviny bohaté na živiny, minerály a vitamíny. Z toho důvodu lékaři doporučují konzumovat vysoce kvalitní bílkoviny, složité cukry a hodně ovoce i zeleniny. Důležité je dodržovat také pitný režim, kam můžete kromě čisté vody zařadit přírodní ovocné či zeleninové šťávy a bylinné čaje.

Pacienti by měli po mononukleóze dietu dodržovat tak dlouho, než se hodnoty jaterních testů normalizují. Obvykle se udává období šesti měsíců, ale vždy záleží především na doporučení ošetřujícího lékaře. Ten vás také odkáže na místo, kde hledat při mononukleóze recepty, které budou pro vaši dietu vhodné.

Přechozená mononukleóza

Neléčená mononukleóza může pacientům způsobit celou řadu závažných zdravotních komplikací, a proto byste toto onemocnění rozhodně neměli podceňovat. Zanedbávat byste pak neměli ani klidový režim. Ačkoliv léčba bývá spíše podpůrná, při přecházení únavy po prodělané mononukleóze totiž může u pacienta dojít k oslabení imunity a někdy se rozvine také chronický únavový syndrom.

Zdroje: internimedicina.cz, pediatriepropraxi.cz, medicinapropraxi.cz, WikiSkripta.eu