Schizofrenie

Schizofrenie je duševní onemocnění, které si spousta lidí plete s mnohočetnou poruchou osobnosti. Ve skutečnosti se však jedná o psychózu, která je charakteristická postupným rozpadem osobnosti, poruchami citů a jednání i únikem od reality. Schizofrenie momentálně trápí zhruba jednoho člověka ze sta a nejčastěji bývá diagnostikována mladým lidem. 

Co je schizofrenie?

Schizofrenie je vážné psychické onemocnění, které je charakteristické rozpadem osobnosti, postupnou ztrátou kontaktu s realitou a halucinacemi. Jedná se o epizodickou nemoc, což znamená, že se objevuje v podobě psychických krizí neboli atak a posléze ve formě relapsů.

Duševní onemocnění, jakým je schizofrenie, postihuje přibližně 1–1,5 % populace (uvádí se, že jí trpí zhruba 1 člověk ze 100), a to nezávisle na etniku a pohlaví. Ženy a muži tedy onemocní zhruba stejně často.

K rozvoji nemoci bývají náchylní jedinci, kteří mají k tomuto typu problémů vrozené dispozice, jež zdědili po svých rodičích. Mezi ty patří hlavně nadměrná citlivost a zvýšená zranitelnost. Jako taková však schizofrenie dědičná není, pokud však některý z rodičů onemocněním trpí, existuje zhruba 10% pravděpodobnost, že se s duševní chorobou během dospívání bude potýkat i jejich potomek. Až 80 % pacientů však žádnou rodinnou anamnézu nemá.

Příčiny schizofrenie

Obecně jsou rozvojem obtíží nejvíce ohroženi mladí lidé. U žen se udává období mezi 25. a 35. rokem života a u mužů zhruba o deset let dříve, tedy v rozmezí 15 a 25 let. Nemoc může vzplanout například po značné psychické zátěži, většinou se ale jedná o kombinaci více příčin, nikoli jen o jednu konkrétní. Zpravidla je schizofrenie důsledkem kombinace vrozených předpokladů a působících vlivů prostředí, ve kterém dotyčný žije. Váhu mají také stresové situace, jakými je úmrtí v rodině, rozchod s partnerem či ztráta zaměstnání.

K náhlému rozvoji onemocnění dochází jen zřídka, mnohem častěji schizofrenii předchází období až několika měsíců či dokonce let, kdy se člověk postupně a nenápadně mění. Pro tuto životní epizodu je typické:

• uzavírání se do sebe,
• omezování a přerušování sociálních kontaktů,
• zhoršující se schopnost a ochota komunikace,
• nesouvislé mluvení,
• povídání si sám se sebou,
• vykonávání různých rituálů,
• podrážděná nálada,
• ztráta zájmu o okolní svět,
• experimentování s drogami.

Okolní svět se pro nemocné stává nesrozumitelným, pacienti mají pocit, že ztrácejí kontrolu nad skutečností, události kolem nich jim začínají připadat nejasné a nabývají symbolických významů.

Vzhledem k tomu, že jsou psychózy (včetně schizofrenie) doprovázeny abnormálními biochemickými pochody v mozku, mohou být obtíže způsobeny také poruchou látkové výměny, úrazem hlavy či rakovinou mozku. Negativní účinky pak může mít i užívání návykových látek (alkoholu, drog…) či některých léků. Diskutuje se ale také o tom, jestli nemůže mít na rozvoj onemocnění vliv podvýživa matky v 1. trimestru těhotenství, chřipkové onemocnění matky ve 2. trimestru, nadmíru přísná výchova nebo odmítavý vztah rodičů k dítěti.

Příznaky schizofrenie

Příznaků, kterými se schizofrenie projevuje, je celá řada. Mezi ty hlavní patří:

• poruchy vnímání a myšlení – halucinace, bludy, nesouvislé myšlení,
• poruchy nálad – deprese, úzkost, mánie,
• snížení až vymizení motivace,
• ochuzení citového prožívání,
• poruchy chování,
• kognitivní poruchy – poruchy paměti, pozornosti.

Někdy se lze v souvislosti se schizofrenií či jinou psychózou setkat také s obecným dělením symptomů do dvou skupin, a to na pozitivní a negativní symptomy.

Pozitivní symptomy

Za pozitivní symptomy se označují ty, které pacient získá nad rámec normálních smyslových vjemů a běžného chování zdravé populace. Patří sem hlavně halucinace, bludy a neúčelné, neklidné či nápadné chování.

Negativní symptomy

Negativní symptomy jsou oproti tomu ty, které pacientovi nějaké vlastnosti odejímají. Patří sem například mutismus, tedy ztráta řeči, pasivní a aktivní negativismus, oploštělá afektivita, ztráta vůle a ztráta schopnosti prožívat radost a příjemné prožitky.

Typy schizofrenie

Paranoidní schizofrenie

Jedná se o nejčastější a pravděpodobně také nejznámější typ schizofrenního onemocnění. Postižený jedinec zpravidla trpí bludy a zarytým přesvědčením, že je neustále pronásledován. Pacienti s touto formou schizofrenie bývají vztahovační, mají také tendence zveličovat nepodstatné projevy svého okolí anebo je dokonce považovat za hrozbu.

U paranoidní schizofrenie se obvykle vyskytují halucinace, a to především sluchové. Nemocný slýchává hlasy, které se o něm baví, komentují jeho chování anebo mu přikazují, co má dělat. Chování takovýchto jedinců pak navenek působí velice zvláštně.  

Hebefrenní schizofrenie

Hebefrenní typ schizofrenie se vyznačuje necitlivým a nevhodným chováním vůči svému okolí, chorobnou náladovostí a dezorientovaným myšlením. Neobvyklá není ani nelogická řeč, přežvykování myšlenek či pseudo-filosofické abstraktní úvahy.

Tento typ nemoci se obvykle projevuje v období dospívání a okolí pacienta nevhodné chování proto často přisuzuje právě pubertě. Projevy se ale často vyhrocují do extrémních rozměrů. Vzhledem k brzkému nástupu nemoci a rychlému rozvoji příznaků bývá prognóza tohoto typu schizofrenie poměrně špatná. Následně může dojít k rozpadu osobnosti.

Katatonní schizofrenie

Tento typ schizofrenie je poměrně vzácný, týká se totiž zhruba setiny všech zasažených pacientů. U nich se projevují neobvyklé příznaky postihující celkovou hybnost. Nemocní zujímají nezvyklé až krkolomné polohy, ve kterých následně vydrží i několik hodin, v extrémních případech až dní. U pacientů může v návaznosti na dlouhý klid následovat epizoda akutního neklidu.

Simplexní schizofrenie

Simplexní schizofrenie je ze všech typů nejvzácnější. Je charakteristická ztrátou zájmu o sebe a své okolí. Nemocní se tak uzavírají do svého nitra, odmítají sociální život, ztrácí hygienické návyky a bezúčelně se toulají po okolí. Z části pacientů se stávají tuláci a lidé bez domova. Postižení není schopný prožívání, nepřemýšlí, necítí, osobnostně nežije a postupně se vzdává všech svých životních rolí. Značný počet případů končí sebevraždou či pokusem o ni.

Reziduální schizofrenie

Pro reziduální, někdy také chronickou či zbytkovou, schizofrenii je typický vleklý průběh nemoci. Ten je zpravidla doprovázený několika atakami a zhoršujícími se takzvanými negativními příznaky, jako je zpomalené psychomotorické tempo, emoční otupělost, pasivita, oslabení vůle či sociální stažení.

Nediferenciovaná schizofrenie

Tak trochu zvláštním typem je nediferenciovaná schizofrenie, splňuje totiž všeobecná kritéria pro toto onemocnění, ale zároveň se nejedná o žádný z předchozích typů.

Postschizofrenní deprese

Jak už název napovídá, jedná se o depresivní syndrom, který se dostaví po odeznění schizofrenní epizody.

Schizofrenie u dětí

Někdy se schizofrenie může začít projevovat už v dětském věku, tedy podstatně dříve, než udává statistický průměr. Hlavní nevýhodou v tomto případě je, že změnám chování malého pacienta rodiče ani učitelé zprvu nevěnují takovou pozornost. Pro potvrzení diagnózy je navíc nutné minimálně 2–3 měsíční sledování symptomů. Mezi ty patří:

• hrubé narušení citového vztahu k lidem,
• abnormální až nelogická úzkost,
• neuvědomování si své vlastní totožnosti,
• poruchy vnímání (prostoru, času…),
• opožděný vývoj řeči a komunikace.

U dopívajících dětí se pak objevují:

• změny emočních projevů,
• poruchy myšlení a vnímání (bludy a halucinace),
• neodpovědné a nepředvídatelné chování,
• depresivní syndrom,
• sebevražedné pokusy,
• extrémní sociální izolace,
• experimenty s drogami a alkoholem.

Příznaky schizofrenie v mládí nemusejí v rodičích ani učitelích na první pohled evokovat psychický problém. Mohou být totiž zcela obecného charakteru a na oko spíše souviset s dospíváním jako takovým. Prvotní projevy se mohou týkat problémů se školou, kdy se dítě přestane náhle učit, je roztěkané a není schopné se soustředit.

Paměť zpravidla nebývá porušena, velmi často lze ale pozorovat nerozhodnost, náladovost a unavenost. Později se k problémům přidává frázovitost, melodramatičnost a romantismus. Žák se může snažit vniknout do nejrůznějších vědních oborů, sleduje však jen své myšlenky a zájmy, o okolní svět se vůbec nestará a uzavírá se sám do sebe. Přestává se věnovat svým přátelům a známým, povinnosti mu začínají být lhostejné, je sobecký a i nepatrná příhoda ho zbaví rovnováhy.

Ačkoli většinu rodičů diagnóza schizofrenie vyděsí či minimálně vyvede z míry, je důležité, aby se blízcí nemocného přímo zapojili do procesu léčby. Nemocné dítě oproti svým vrstevníkům potřebuje mnohem větší pozornost a péči. Vzhledem k tomu, že pacienti hodnotí běžné situace jinak a dávají jim jiný význam než zdraví jedinci, nemoc velmi zatěžuje i rodiče pacienta. Porucha dítěte proto vyžaduje velkou dávku trpělivosti a láskyplné důslednosti, aby nemocný opět získal pocit ztracené jistoty.

Léčba schizofrenie

Jak už to tak s nemocemi bývá, úspěšnost léčby se často odvíjí od včasné diagnózy. Přesto většina pacientů zůstává bez odborné péče 1–2 roky, kdy o své nemoci nevědí oni ani jejich okolí. Není přitom výjimkou, že první příznaky se mohou objevit už 2–6 let před vyhledáním odborné pomoci. Pacienti i jejich rodiny mívají totiž tendenci závažnost situace zlehčovat a problémy se snaží řešit pouze vlastními silami. Nemocní, hlavně pak ti v dospívajícím věku, rozptýlení od problémů pak hledají v drogách a alkoholu.

Schizofrenie patří z pohledu finanční náročnosti k nejdražším chorobám. Léčba je nákladná a dlouhodobá, což jde navíc ruku v ruce s tím, že někteří schizofrenici mívají omezené pracovní možnosti. Kromě psychoterapií hrají zásadní roli medikamenty, konkrétně antipsychotika, která však bývají spojována s četnými nežádoucími účinky (útlum, třes, svalová ztuhlost…). V posledních letech jsou však zaváděna nová takzvaná atypická antipsychotika, která nemívají vedlejší účinky a navíc zlepšují i kognitivní funkce pacienta, konkrétně třeba paměť, schopnost učení a reaktivitu.

Kromě medikamentů jsou účinné různé rehabilitace a biologické postupy, například elektrokonvulzivní terapie. Pacientovi mohou pomoci i různé terapeutické techniky, jako je například trénink empatie, pozitivního myšlení či asertivní komunikace a cvičení vůle. K důležitým, mnohdy i určujícím faktorům pak patří také podpora rodiny a přátel pacienta.

Co se týče prognózy nemoci, každý případ je ojedinělý. Část nemocných se projevů nemoci nakonec zcela zbaví a žijí plnohodnotná život, jiné v budoucnu čeká pár relapsů. A pak je tu třetí skupina, která se s příznaky nemoci potýká po celý svůj život, a to i přes maximální snahu psychiatrické péče.

Zdroje: vipharm.cz, greendoors.cz, fokuslable.cz, dotyk2.cz