domácí násilí

ROZHOVOR – Ondřej Kubík coby kriminální psycholog má bohaté zkušenosti s projevy toxických vztahů. Citové vydírání, výhrůžky, ponižování, žárlivé výstupy, izolace od rodiny a přátel, odpírání životních potřeb, závislost na druhém či stalking jsou problémy osob, které padly do emoční pasti predátora.

Domácí násilí nenajdeme v žádném z výčtu příznaků nemoci COVID-19. Přesto v řadě států včetně ČR doprovází právě tento jev koronavirovou pandemii.

„Každý člověk je potenciální agresor, a za určitých okolností se může stát vrahem.“ Tak by s nadsázkou mohlo znít motto v situaci, kdy podobné okolnosti v podobě home office nastávají. Autorem výroku je Anton Heretik, slovenský univerzitní profesor a soudní znalec v oboru klinické psychologie.

Koronavirus přinesl ve všech ohledech mnoho změn – někdy k horšímu, jindy k lepšímu. Jaké změny se staly ve spojení s problematikou domácího násilí v České republice?

Objevuje se plíživě. Na začátku vztahu je romantika. Pak najednou manžela rozlítí, že nemá na stole teplou večeři přesně v šest. Vybouchne nad neuklizeným nádobím. Hlídá každý ženin výdaj. Po čase nejde ani pro ránu daleko. I tak může vypadat domácí násilí.

Vztáhne na mě ruku a odcházím. To si říká většina těch, kdo nikdy nezažili domácí násilí. Bohužel, tak jednoduché to není.