hypochondr

Když se někdo dobře stará o své zdraví, je to v pořádku. Pokud se ale snaha být zdravý zvrhne natolik, že si denně měříme teplotu, puls a tlak, s každou prkotinou letíme k lékaři a děsíme se, že trpíme vážnou chorobou, jen co nás někde píchne, pak si koledujeme o diagnózu. Ale ne takovou, jakou bychom čekali. Tato diagnóza se nazývá hypochondrie.

Trpí tzv. Münchhausenovým syndromem neboli syndromem barona Prášila. Nejsou to hypochondři, vědí, že nejsou nemocní. Umí bravurně předstírat, ale nejsou to jen simulanti, jde jim o víc než o získání určitých výhod. Zrůdnou variantou jsou rodiče, kteří vymýšlejí nemoc svému dítěti.

Mladým je horko, starším zima, mladí jsou hluční, staří chtějí svůj klid. Pohled sice zjednodušený, leč v mnohém pravdivý. Soužití se ještě komplikuje s chorobami včetně psychických.

Cotardovu syndromu se říká také syndrom chodící mrtvoly. Postižený je hluboce přesvědčen, že je mrtvý nebo že mu chybí důležité orgány. Ukazuje se, že spouštěčem je krém na opary.

Hypochondři trpí HIV i morem. V onemocnění domnělou chorobou věří. Bojí se nemoci, bolesti i lékařských zákroků… byť je třeba i vyžadují.