komunikace

Sdělování závažné diagnózy, rozhodování v krizové situaci nebo uklidňování rodičů, jejichž dítě bojuje o život. I takové věci musí lékaři během svých služeb řešit. A medici se to také musí naučit. Jak, to přibližuje dokument Jindřicha Andrše Tělo-duše-pacient. Jeho smyslem je mimo jiné ukázat, že lékařské vzdělávání zahrnuje mnohem víc než učení se anatomie a diagnóz zpaměti.

Trpí jí pět až deset lidí ze sta. Nejčastěji jde o ženy mezi čtyřicítkou a padesátkou, ale nevyhýbá se ani jiným věkovým skupinám či mužům. Roli hrají geny, vyšší tlak, sluneční záření či hormonální změny. Léčba? Zdlouhavá. Ale řešit se tahle patálie naštěstí nějak dá.

I když nám zvířata neodpovídají, prospívá lidskému zdraví, pokud s nimi sdílíme své pocity a nálady. Taková komunikace má pozitivní vliv na duševní zdraví, pomáhá předcházet civilizačním chorobám, a navíc je znakem rozvinuté sociální inteligence.

Postesknutí na obtíže v komunikaci (z latinského communicare – sdílet společně) je typickým povzdechem klientů psychologa. Obvykle předchází rozsáhlému výčtu psychosomatických obtíží a všelikých nesnází.

Člověk s vážným zrakovým postižením není malé, nesvéprávné dítě. Zbytečné ohledy a soucit nejsou na místě. Nebojte se ani slova vidět, není to žádné tabu.