Kde jezdit v Česku?

Jak si vybrat správnou cestu

Kde, respektive po jakých cestách se dá v Čechách jezdit? Pro běžnou cykloturistiku lze využít především všechny silnice s výjimkou dálnic a také lesní, polní či horské cesty. Síť asfaltových silnic je v Čechách velmi rozsáhlá, pro cyklistiku jsou samozřejmě ideální ty, které mají hladký povrch, jsou bez děr, dostatečně přehledné a bezpečné. V tomto směru Česká republika za západním světem výrazně zaostává.

Silnice se dělí do několika tříd. Na dálnice a silnice pro motorová vozidla nemá cyklista vjezd povolen. Vedle nich spojují velká města a hraniční přechody i silnice 1. třídy, jde o tzv. hlavní tahy. Bývají místy relativně široké, pokud je za krajnicí dost prostoru, je zde jízda bezpečnější. Povrch je většinou kvalitní, hladký. Provoz je zde ovšem značný, především kamióny a autobusy představují nebezpečí a jízda mezi výfukovými plyny není ani příjemná. V páteční a nedělní odpoledne je dobré se jízdě zde vyhnout. Naopak na silnicích 2. třídy, která spojují např. okresní města, bývá slabší provoz, i když vozovka nebývá příliš široká. Pro dálkovou cykloturistiku jsou to vhodné cesty. Silnice 3. třídy bývají úzké, s povrchem místy velmi nekvalitním, nicméně provoz je tu nejslabší. Právě ty vyhledávají cyklisté nejvíce.

Zpevněné cesty jsou úzké asfaltové cesty s hrubým povrchem, šíře jednoho auta. Vedou například v chatařských oblastech, slouží lesníkům pro dopravu dřeva, vedou na vyvýšená místa, k rozhlednám a vysílačům. Pro cyklisty představují ideál: pevný povrch a minimální provoz. Ne tak pohodlně, ale stále ještě dobře se jezdí po polních a lesních cestách. Mnohdy je charakterizují vyjeté koleje a výmoly, rozbahněné úseky. K dispozici jsou i úzké pěšiny, lesní i polní, na nichž se lépe jezdí s odpruženým horským kolem. Na pěšinách je nutno jezdit ohleduplně jak k pěším, tak k přírodě, zbytečně neničit povrch častými smyky zadního kola.

Podle čeho se orientovat

Na českých cestách se prakticky nelze ztratit. Po čase vždy dorazíte k nějaké vesnici, stavení, kde se lze zeptat na cestu. Obce bývají od sebe vzdáleny pouze pár kilometrů, jen některé příhraniční oblasti jsou o něco pustší. Ani české lesy nejsou nekonečně hluboké a houbaři v nich také prošlapávají své cestičky.

K orientaci v terénu slouží i kvalitní síť turistických značených cest Klubu českých turistů.Je jednou z vůbec nejhustších v Evropě (téměř 40 000 km) včetně mnoha rozcestníků, které udávají počty kilometrů do cílů. Cesty jsou značeny čtyřmi barvami: červená představuje dálkové trasy, modrá krajové, zelená okresní a žlutá spojovací či místní. Okraje značek jsou vždy bílé, stejně tak rozcestníky.

Cykloturistické značky pro trasyvedoucí po silnicích mají žlutou barvu s černým okrajem, ukazují směr a je na nich číslo trasy i vzdálenost cíle. Bývají umístěné u směrových tabulí pro motoristy či na samostatných sloupcích. Cykloturistické značky pro terén se podobají těm pro pěší, jejich okraje jsou ovšem žluté a i rozcestníky jsou žluté. Trasy mají barvy červenou, modrou, zelenou a bílou. Jsou vyznačeny i úseky dálkových tras.

Jízda v horském terénu

Profil české krajiny poskytuje cyklistům nejrůznější možnosti jízdy. Nejtěžší a nejstrmější stoupání jsou pochopitelně v horách, i když výjezdy podobné těm alpským, které vedou do výšky přes 2000 metrů, v Česku nejsou. Protože na nejvyšší horu Sněžku (1602 m) se s kolem nesmí, zbývají v Čechách vrcholy jako např. šumavský Poledník (1315), krkonošská Černá hora (1299), krušnohorský Klínovec (1244). Přes tisíc metrů jsou vysoké ještě vrcholy Jizerských, Orlických a Novohradských hor, Jeseníků a Beskyd. Všechny české hory a vrcholy vyšší než tisíc metrů jsou při hranicích. Stoupání zde mohou být deset až patnáct kilometrů dlouhá, obtížnost lze rapidně zvýšit jízdou terénem.

Náročnější jízda čeká na cyklisty také ve vrchovinách. K nejznámějším patří Českomoravská vrchovina (Vysočina), ale také Brdy na pomezí středních a západních Čech, Doupovské hory či Slavkovský les na západě. Vrcholy zde dosahují výšek přes 800–900 metrů, reliéf je značně kopcovitý. Stoupání nejsou delší než deset kilometrů, nejsou také tak prudká jako v horách, spíše táhlá. Problémy může někdy činit rozlehlost těchto území, například neustále se zvedající a klesající Vysočina zabírá skoro celé pomezí Čech a Moravy a sahá hluboko do obou částí republiky.

Pahorkatiny a roviny

Značnou část Česka pokrývají pahorkatiny – Táborská, Vlašimská, Jičínská, Blatenská, Posázavská, Benešovská aj. Stoupání obvykle nepřesahují pět kilometrů, reliéf se mírně vlní. Je to typická „česká krajina“ s kopečky, množstvím vesnic, rybníků, řek a potoků, střídají se zde pole, lesy a louky. Putování v těchto místech je vhodné pro ryzí rekreační cyklisty, nicméně je nutné počítat s tím, že v okolí některých známých řek, především Vltavy, Sázavy či Berounky lze najít i poměrně náročná a delší stoupání vedoucí z údolí na okolní vrchy.

Roviny se vyskytují především okolo Labe, od Hradce Králové až k Litoměřicím, kde řeka vstupuje do Českého středohoří, také u Olomouce či na jih od Brna. Rovinaté dlouhé úseky najde cyklista i v Českobudě­jovické a Třeboňské pánvi. Jízda po rovině je nejrychlejší, nejméně náročná, na druhou stranu ale také poněkud monotónní.

Česká krajina poskytuje cyklistům zdarma množství pěkných tras a míst. Uživatelé jí to mohou vrátit jediným možným způsobem: ohleduplným a šetrným chováním, ekologickýmpřís­tupem. Cykloturistika posiluje vztah člověka k přírodě, umožňuje městským lidem vrátit se na chvíli do prostoru, v němž žil desetitisíce let. Jízda krajinou podněcuje k přemýšlení, jak se k této krajině chovat. Vědomí neoddělitelnosti člověka a přírody by si pak měl cyklista uchovat v mysli i v okamžicích, kdy na kole nesedí.