.
Opět velký problém. Ve světě fungují „odškodňovací programy“ tak, že stát odškodňuje de facto mimosoudní cestou i případy poškození z dobrovolně podstoupeného očkování, které stát nikomu nenařídil (SRN, Finsko aj.) Domnívám se, že takové programy skrytě či otevřeně financují výrobci vakcín sami, takže státu je de facto jedno, zda přijme odpovědnost, protože to zaplatí někdo jiný.
Pokud by vše běželo cestou soudní, byl by to problém. Stát by byl „vinen“ pouze tím, že nebezpečné vakcíny na svém trhu registroval. To ale musel, protože zcela bezpečná alternativa zde neexistuje. Jejich spotřebu ale nikomu nenařídil a nikomu je nevnutil. Autority státu sice všeobecně doporučily jejich použití, ale na druhé straně v SPC řádně informovaly o souvisejících rizicích, které s použitím těchto vakcín souvisí a mohou nastat. Každý si to může přebrat sám. Stát přece neodškodňuje žádné kuřáky za to, že se na jeho trhu prodávají nebezpečné cigarety. Stát pouze informuje dobrovolné spotřebitele cigaret, že kouření způsobuje rakovinu a může vést k jejich úmrtí. Když se to pak stane, není náhrada škody problémem státu. Vědomě a dobrovolně člověkem podstoupené riziko z použití přirozeně nebezpečných výrobků stát neodškodňuje, pokud nic nenařídil a nepochybil stran svých jiných povinností.
Avšak očkování dětí je velmi specifické. Nezletilé malé dítě o sobě nerozhoduje a nemůže rozumně uvážit, zda chce či nechce podstoupit riziko očkování. Rozhoduje za něj zákonný zástupce. To by vedlo k hypoteticky správné konstrukci, že za známé zdravotní komplikace způsobené dítěti vakcínami dobrovolného očkování, které nejsou způsobeny vadou vakcíny a která byla podána lege artis, odpovídají vůči poškozenému dítěti rodiče. Dítě by je jednou mohlo úspěšně žalovat o náhradu škody, že mu takové „svinstvo“ nechali napíchat a nepočkali, až se bude moci rozhodnout samo. To by samozřejmě příliš nepodpořilo politické a lobbistické zájmy na masovém očkování dětí rodiči na bázi dobrovolnosti. I zde leží možná důvod, proč státy očkující na bázi dobrovolnosti převzaly odpovědnost, která v rovině materiální pravdy je velmi polemická.
Existuje však i další důvod, proč by stát měl mít odpovědnost i v případě dobrovolného očkování. Je to prioritní společenská potřeba spravedlnosti, kdy objektivně poškozený jedinec, obzvláště dítě, které o očkování vlastně ani vůbec samo nerozhodlo, má právo na náhradu jemu způsobené objektivní a prokazatelné škody na zdraví. Pokud není možné dobrat se „rozumného“ viníka či škůdce v daném případě, měl by odpovědnost převzít v rovině právní de facto „nevinný“ stát, jehož přednostní úlohou je chránit práva jednotlivce a nikoliv svou pokladnu. Pokud nedokáže stát obecně určit a zajistit spravedlivou náhradu škody vyplacenou poškozeným dětem jiným subjektem, poté by tak měl učinit i na svůj úkor a na kolektivní účet. Říct očkováním poškozenému dítěti, které o sobě vůbec nerozhodovalo, že má zkrátka smůlu a „svět je velká svině zlá, lidským šmejdem prolezlá“, ať si na to od malička zvyká. Ať se zkrátka smíří s tím, že je jednou pro vždy „v háji“ a nikdo za to nenese odpovědnost, a proto nedostane ani korunu – to by sice bylo sdělení pragmatické a odpovídající naší realitě, ale oficiálně s tím nikdo ven a před lidi vystoupit nemůže.
ČLÁNKY DO MAILU