Česká republika patří ve spotřebě drůbežího masa v rámci EU se svými 25 kilogramy na osobu a rok k nadprůměru a řadí se na 5. místo. Ačkoliv je v ČR dostatek chovů i zpracovatelských kapacit pro pokrytí této vysoké spotřeby, dovozy drůbeže do ČR neustále rostou. Jen v roce 2009 činil dovoz 80 000 tun drůbežího masa, což je pětkrát více než v roce 2001.
Současná legislativa EU neukládá výrobcům, dovozcům a obecně společnostem uvádějícím kuřata na trh povinnost uvádět na obalech jejich výrobků ani použitou technologii chlazení kuřat (chlazení vodou nebo vzduchem), ani povinnost uvádět obsah vody v chlazeném či mraženém kuřeti. Spotřebitel tak nemá šanci poznat, kolik vody kuře obsahuje, ani odkud výrobek pochází. Řadě zemí – např. Polsko (odkud pochází nejvíce dovozů do ČR – 30 000 tun v roce 2009), Řecko, Dánsko či země Jižní Ameriky používají stále chlazení kuřat vodou, což samozřejmě nejen průkazně zvyšuje riziko vyššího výskytu salmonely, ale zároveň obsahuje legislativou povolených až 5 % vody, což znamená, že spotřebitel platí nikoliv za drůbeží maso, ale za vodu.
Přečtěte si: Bio kuřecí: Cesta masa od kuřátka po pečínku
Sektor drůbežího masa zasáhla významně také německá dioxinová aféra, která ukázala existující riziko naprostého selhání oznamovacích povinností privátní laboratoře i kontrolního systému, Bohužel vzhledem k existenci podobného systému kontrol se zapojením privátních subjektů v několika zemích EU nelze bohužel zcela vyloučit opakování celého skandálu a ohrožení zdraví spotřebitele
Především z důvodů ochrany spotřebitele před nekvalitními a jak se ukázalo, i zdraví škodlivými produkty ze zahraničí prosazuje Potravinářská komora ČR označování českých potravin logem s českou vlajkou, která spotřebiteli zaručuje, že kupuje český výrobek z českých surovin.
V rámci tzv. Modřické výzvy, kterou podepsali významní představitelé zemědělského a potravinářského sektoru tak apeluje na spotřebitele, aby kupovali kvalitní a bezpečné české výrobky vyráběné s použitím nejmodernějších technologií a z kvalitních surovin. Při stálém snižování objemu domácí produkce jinak hrozí riziko, že se Česká republika stane zemí, závislou na dovozu a na zejména pro spotřebitele nepříznivých podmínkách zahraničních obchodníků.