Děkuji za pozvání na dnešní jubilejní 100. Žofínské fórum, na fórum, které se pravidelně koná na tomto zcela unikátním historickém místě, kde se toho v 19. a 20. století tolik důležitého událo. Připomeňme aspoň to, že se zde v roce 1848 konal velmi ambiciózní Slovanský sjezd a že zde o tři desetiletí později v premiéře zazněla Smetanova Má vlast.
Naposledy jsem z tohoto pódia promlouval v květnu loňského roku při slavnostní večeři na závěr jednání tzv. Východního partnerství Evropské unie ve chvíli, kdy na hokejovém mistrovství světa probíhalo utkání mezi Českou republikou a Švédskem. Číšníci nám oznamovali průběžný stav, a já u stolu říkal předsedovi Evropské komise Barrosovi, švédskému premiérovi Reinfeldtovi a dalším hlavám přizvaných států a vlád, že doufám, že už je to jedno z posledních takových bratrovražedných utkání a že příště bude na mistrovství světa hrát jen jedno mužstvo (jen jedna sborná komanda) EU. Usmívali se, mysleli si, že si dělám legraci, ale já jim říkal, že si asi pořádně nepřečetli text Lisabonské smlouvy.
O Evropské unii zde však dnes mluvit nehodlám, neboť Žofínské fórum má být o nás. Nebudu mluvit ani o naší domácí politice, i když mi to naše Ústava výslovně nezakazuje. Nedávno jsem byl při návštěvě Kodaně u dánské královny a zaujalo mne, že ta má politiku zakázanou. Je docela příjemné a vlastně trochu překvapivé, že u nás takový zákaz zatím není, i když pokusů v tomto směru už také několik bylo.
Chci mluvit o věcech obecnějších, nicméně o věcech, které politiku a život nás všech výrazně ovlivňují. V poslední době se to dá ukázat na celé řadě na první pohled odlišných témat, která spojuje to, že jsou prosazována velmi specifickým způsobem, a která se – tím, že jsou postulována jako nesporná, expertně potvrzená, laikům nedostupná – stávají bezprostředním ohrožením naší svobody a spolu s ní i naší prosperity. Znovu vracím do našeho povědomí kombinaci slov svoboda a prosperita, která se – před téměř dvaceti lety – stala jedním z prvních hesel původní Občanské demokratické strany (a dodávám, že toto heslo vymyslel Miroslav Macek), ale protože už na něj dnešní Občanská demokratická strana poněkud zapomíná, mohu ho snad použít, aniž bych narušoval jakýsi pomyslný copyright.
Trápí mne to, že dnešní svět tento rádoby technokratický, ale ve své podstatě nedemokratický způsob prosazování věcí veřejných považuje za zcela legitimní. Bránění se jeho přijetí označuje za pletení se do věcí, kterým někdo, kdo mezi vyvolenými, resp. samovyvolenými není, nemůže rozumět. A proto by měl mlčet.
Dobrou ukázkou tohoto přístupu je například naše nedávná domácí polemika o povinném očkování proti prasečí chřipce. Názor na kvalitu vakcíny a na míru ohrožení tou či onou chorobou je do značné míry odbornou záležitostí. Z toho však vůbec neplyne, že je stejně odbornou otázkou rozhodnutí o povinném očkování do jisté míry stále ještě svobodných občanů. Spor o kvalitě vakcíny existovat může (a jak víme velmi kontroverzně probíhá) a stejně tak je zřejmé, že je velmi sporná míra závažnosti tohoto onemocnění. Poněkud mne překvapilo, že Světová zdravotnická organizace tuto klíčovou charakteristiku – a tou aspekt závažnosti onemocnění jistě je – těsně před vyhlášením této konkrétní pandemie vyškrtla z dříve obecně platné definice pandemie.
Nepřijatelné je zejména to, že místo zdravého rozumu a zvažování všech pro a proti na základě obvyklé analýzy rizika (risk management) převládl při prosazování tohoto konkrétního očkování zcela zhoubný princip předběžné opatrnosti. Ten je neuchopitelný a nekvantifikovatelný, ale právě o to manipulátorům naší současnosti jde.
Na principu předběžné opatrnosti je založená i doktrína o lidmi způsobeném globálním oteplování. Teď mi nejde o evidentní podvody, o neseriózní práci s daty, o diskreditování alternativních pohledů, o zastrašování a zesměšňování odpůrců této zjevené pravdy, ač se toho všeho věrozvěstové globálního oteplování již delší dobu dopouštějí, protože to je až příliš snadná kritika. Té se nyní – najednou a s předstíraným překvapením – věnují především ti, kteří až dosud myšlence globálního oteplování bezelstně věřili.
Mně jde o věci daleko zásadnější. Zastánci této zhoubné doktríny odmítají brát v úvahu standardní analýzu nákladů a výnosů (cost-benefit analysis), odmítají jemnost a složitost intertemporálního rozhodování o solidaritě s budoucími generacemi či o jejich diskriminaci, odmítají uznat váhu a význam času v lidském rozhodování, což my ekonomové zařazujeme do rubriky s názvem „diskontování budoucnosti“, odmítají elementární pravděpodobnostní pohled na nedeterministicky se chovající složité systémy jakým je i klima, odmítají brát v úvahu obrovskou sílu lidské adaptability a zejména nepředstavitelný rozmach technického pokroku (nebude-li diktátem těchto lidí v budoucnu zastaven). Ve své „pýše rozumu“ tito lidé nedoceňují míru naší, a už vůbec ne své neznalosti zákonitostí chování takovýchto složitých systémů. Přesto prosazují opatření, která znamenají radikální omezení lidské svobody a prosperity.
Na stejné pýše rozumu jsou založeny i současné ambice politiků mnoha zemí světa organizovat a regulovat další složitý systém, kterým je ekonomika, ač jsme si, alespoň někteří z nás, poněkud naivně mysleli, že je měl o nerealizovatelnosti těchto ambicí neúspěch komunismu přesvědčit více než dostatečně. Bohužel nepřesvědčil. Dnešní finanční a ekonomická krize nebyla způsobena selháním trhu, jak se nám tito lidé snaží namluvit, aleselháním chování některých ekonomických subjektů pohybujících se v rámci systému státem, resp. právě těmito politiky velmi podvázaného, pokřiveného a deformovaného trhu. Americký ekonom Peter Boettke ve svém nedávném článku v časopisu The Independent Review spekuloval o tom, zda by se vítěz mnoha zlatých olympijských medailí Michael Phelps utopil, kdyby mu někdo svázal ruce a nohy? A kdyby se utopil, zda by to znamenalo, že selhal on, protože nedokázal plavat, nebo to, že mu bylo plavání znemožněno?
Stejně tak je tomu s ekonomikou a trhem. Dnešní přeregulovaná ekonomika a zejména její bankovní a finanční systém potřebují všechno, jen ne další regulace. Jestli se před několika týdny v Davosu zdály být některým bankéřům nově navrhované regulace dobré a přijatelné, pak to říká jenom to, že na Světové ekonomické fórum skuteční bankéři nejezdí (ti na to ostatně nemají čas) a nebo že se bankéřům i tentokráte podařilo koncept připravovaných regulací ovlivnit natolik, že jim vyhovuje (že to bývá pravidlem nám již v roce 1971 ve svém slavném článku přesvědčivě vysvětlil George Stigler, když argumentoval, že většina uskutečňovaných regulací je ve prospěch regulovaných a ne proti nim). Jako člověk v již téměř požehnaném věku bych si měl dávat pozor na úvahy o stáří, ale když jsem se v šedesátých letech začínal učit ekonomii, kdy v plném rozkvětu svých sil tehdy byli Paul Volcker a Jacques de Larosiere, učil jsem se ji i od nich. To, aby právě oni dva byli dnes, po půl století, hlavními tvůrci regulace bankovního systému – jeden v Americe a druhý v Evropě – je dost absurdní.
Povinné očkování proti prasečí chřipce (a to jsem nemluvil o síle a vlivu farmaceutického průmyslu), zelené zneužívání přirozených změn klimatu k brzdění ekonomického růstu i zneužívání dnešní krize k omezení svobody a budoucí prosperity patří do jedné, koncepčně stejné skupiny pokusů vrátit základní principy fungování lidské společnosti do předdemokratického stádia. Mohl bych tam ještě zařadit boj s terorismem, politickou korektnost a antidiskriminaci, mediokracii a některé další jevy. Skoro vůbec mi však nejde o tyto konkrétní věci. Jedná se totiž o pokus o prosazení nadvlády těch, kteří si myslí, že vědí, co je pro lidstvo dobré, a kteří mají takové sebevědomí, že si nárokují, že jsou oprávněni tuto svou představu dobra vnutit ostatním. Všechny tyto pokusy bychom měli brát vážně a zkusit s nimi něco dělat. Než ony udělají něco s námi.
To mne přivádí k tomu, abych řekl pár slov i k naší současné ekonomické situaci, protože nesmíme dopustit, abychom náš ekonomický problém uchopili stejně špatně jako to děláme s problémem klimatu či chřipky. Většina lidí asi řekne, že naším hlavním ekonomickým problémem je krize a dodá, že se proto musíme pokusit se z krize co nejrychleji – a ať jsou dlouhodobé důsledky jakékoli – vymanit.
Troufám si říci, že to je mylná strategie. Je samozřejmě mimo jakoukoli pochybnost, že již v průběhu roku 2008 u nás došlo k prudkému zpomalení ekonomického růstu – z průměrného růstu reálného HDP předchozích tří let ve výši 6,4% na 2,5% – a že v roce 2009 podle nejnovějších odhadů ČSÚ došlo k poklesu HDP dokonce o více než 4%. Je to sice méně než např. v Německu, Velké Británii, Maďarsku a Slovensku, ale více než ve Francii a Rakousku, vynechám-li Polsko, jehož ekonomika jako jediná v Evropě i v roce 2009 rostla. Podle našeho ministerstva financí bude v roce 2010 Česká republika růst o 1,3%. Snad je to seriózní odhad.
Tato čísla jsou nemilosrdná a nepříjemná, ale přesto jsem přesvědčen, že boj s krizí není naším dnešním hlavním úkolem. Ekonomika začne růst i bez jakéhokoli výslovného boje státu s krizí, která už stejně odeznívá. (Málo se o tom mluví, ale určitý skrytý fiskální stimul pro rok 2009 vláda udělala nadhodnocením očekávaného růstu ekonomiky, a spolu s tím i výdajů státního rozpočtu, což vytvořilo velký rozpočtový deficit.) Jakýkoli líbivý předvolební zásah státu v tomto směru – který dnes více hrozí přijít od parlamentu než od vlády – by byl zcela kontraproduktivní a začínající křehké oživení by mohl spíše poškodit. Nechme proto naši ekonomiku žít a v nejisté situaci neměňme parametry jejího fungování.
Naším skutečným ekonomickým problémem je stav veřejných financí, rychlý růst zadlužení státu a naprostá nemožnost tuto situaci změnit, či dokonce vyřešit pouhým znovunastartováváním ekonomického růstu, v což bohužel někteří naši ekonomové a politikové stále doufají.
Jestli potřebujeme něco, pak je to vymanění se z dluhové pasti, nikoli z krize. Hloubku tohoto, již delší dobu existujícího problému krizový pokles ekonomiky v roce 2009 jen obnažil, nikoli vytvořil. Loňský deficit našeho státního rozpočtu nevznikl ani díky mimořádným záchranným injekcím do bank a dalších finančních institucí, ani vědomým zvyšováním agregátní poptávky růstem státních výdajů jako tomu bylo v některých jiných zemích.
Tzv. strukturální, čili nikoli cyklický deficit státního rozpočtu u nás existuje minimálně od roku 1998, kdy došlo k uvolňování laviny rozpočtových deficitů naší první socialistickou vládou. I druhá socialistická vláda (se svými třemi premiéry) v letech 2002–2006 pokračovala v žití v keynesiánském bludu a otázku nebezpečné rozpočtové dynamiky a nákladné obsluhy deficitu a státního dluhu zcela podcenila. Sociálně nepříjemnou a politicky riskantní rozpočtovou restrikci provést ani nechtěla. První pokles deficitu nastal až v závěru Topolánkovy (či z pozice ministra financí Kalouskovy) vlády.
Rozsah tohoto našeho problému je vidět na nárůstu rozpočtového deficitu v roce 2009, kdy přesáhl 5,5% podílu na HDP, a na schválení rozpočtu pro rok 2010 s deficitem ve výši 5,3% tohoto podílu (a to nemluvím o tom, co bude skutečností, jsme-li svědky začínajícího veletrhu předvolebních dárečků). Jsou to jistě nejhorší čísla ve dvacetiletých dějinách České republiky. Ve své knize „Kde začíná zítřek“, vydané v listopadu 2009, jsem napsal, že „se naše ekonomika dostává do své nejnebezpečnější situace za celé období posledních dvaceti let“ (str. 183). Veškeré seriózní odhady říkají, že se situace sama od sebe v dalších letech zlepšit nemůže. Čekání na zázrak ani ignorování reality nemá smysl.
Známý výrok říká „never waste the crisis“, ale zatím všechno nasvědčuje tomu, že tuto naši dnešní šanci promeškáváme. Do voleb se žádný zázrak udělat nedá, ale nevidím ani to, že by se kterákoli z našich relevantních politických stran připravovala na rychlé a zásadní povolební kroky k ozdravení veřejných financí. Přitom chci věřit, že existuje určitá množina společných zájmů, o které by měla pečovat celá naše politická reprezentace, nejen strany v dané chvíli vládnoucí. Vymanění se z dluhové pasti a zabránění vývoje à la Řecko či Lotyšsko mezi ně určitě patří.
Vím, že není snadné najít rozumnou střední cestu mezi snahou nadměrně nezbrzdit ekonomiku a nevyvolat ohrožení sociální stability země a úsilím, aby rozpočtové schodky a státní dluh nepřesáhly bezpečnou hranici. Výmluvy na to, že je v některých zemích západní Evropy státní dluh vyšší než u nás, jsou však zcela irelevantní. Otevřenost naší ekonomiky, její relativně malý rozměr a její geografické umístění ji činí vysoce zranitelnou, jakmile by světové finanční trhy ztratily důvěru v naše státní finance. To snad vědí všichni. Ne-li, zkušenost Řecka by měla být dostatečným mementem. Důvěra v naše veřejné finance není automatická a není jednou pro vždy daná. Musíme o ni pečovat.
Směr cesty z naší dluhové pasti není neznámý. Roli státu v naší ekonomice a spolu s ní i objem peněz vybíraný z kapes daňových poplatníků a dávaný k přerozdělování politikům, státním úředníkům a lobistům na ně napojeným je třeba snižovat. Stejně tak je třeba omezovat přebujelé sociální výdaje a provést důsledné reformy našeho důchodového systému i našeho zdravotnictví. Je třeba zapomenout na zvyšování daní lidem, kteří pracují a firmám, které vytvářejí pracovní příležitosti. Je třeba sáhnout na daňové úlevy pro různé vlivné zájmové skupiny, neboť neexistují žádné výlučné a privilegované skupiny, kterých by se pokles rozpočtových možností neměl dotknout. Je třeba radikálně omezit subvence pro ekonomicky neúnosné alternativní zdroje energie, atd., atd.
Jednotlivosti známe, byly již mnohokráte probrány ze všech možných i nemožných stran a úhlů. Potřebujeme z nich vytvořit konzistentní celek, potřebujeme politickou odvahu s tímto celkem vystoupit a potřebujeme politika či politiky schopné prodat ho české veřejnosti. Jedině to je cestou z pasti, do které jsme se dostali.
Václav Klaus, vystoupení na Žofínském fóru, Praha, 16. března 2010
Zdroj: www.klaus.cz
ČLÁNKY DO MAILU