Adopce na dálku aneb Jak pomáhat účelně?

Kdybyste si mezi svými známými udělali malou anketu na téma pomoc lidem v nouzi, nejspíš by vám odpověděli, že na humanitární účely občas přispějí a že je to tak správné, současně by ale vyjádřili pochybnosti nad tím, jak účelně je se získanými příspěvky nakládáno, a to zvláště u humanitárních projektů, s nimiž nemají zkušenost.

Na serveru projektu Daruj správně, který poskytuje informace, jak se stát odpovědným dárcem, vyjádřila tyto obavy dárců Lejla Abbasová. „V neziskovém sektoru se pohybuji mnoho let a čím dál tím častěji narážím na otázku: Když já bych i rád pomohl, ale nevím komu. Nebo: A ty si vážně myslíš, že peníze, které dám, dorazí tam, kam mají…?“

Projekt Adopce na dálku

Sám jsem před časem hledal humanitární projekt, který by garantoval, že vložené peníze budou využity co nejúčelněji a v životě potřebných lidí způsobí co nejvýraznější pozitivní změny. Zaujal mě projekt Adopce na dálku.

Autor: Arcidiecézní charita Praha

Arcidiecézní charita Praha založila v roce 1993 projekt, který prostřednictvím českých dárců umožňuje vybraným dětem z nejchudších rodin získat vzdělání v jejich přirozeném kulturním prostředí, což současně s dalšími rozvojovými projekty podporuje rozvoj celé místní komunity. V současné době dárci pomáhají více než 16 000 dětem v Indii, Ugandě, Kongu, Zambii, Thajsku a Bělorusku.

Za roční částku ve výši 4900 až 8000 Kč (liší se podle vybrané země a podle toho, jedná-li se o dítě nebo studenta) získá dítě školné, školní uniformu a pomůcky a základní zdravotní péči, 20 % příspěvků je využito na projekty podporující rozvoj komunity (např. kurzy alfabetizace). Administrativní a jiné náklady projektu činí 10 % z daru na dítě.

Dítě píše svému dárci dva dopisy ročně, jednou ročně dárce obdrží školní vysvědčení s aktuální fotografií dítěte. Překlady dopisů zajišťují zdarma dobrovolničtí překladatelé.

Cílem projektu je, aby každé dítě dosáhlo určité kvalifikace a mohlo tak v budoucnu uživit sebe i svou rodinu a být prospěšné  komunitě, v níž žije.

Omyly dárců aneb dělat charitu je věda

Při studiu materiálů projektu si uvědomíme, jak naše dobře míněná pomoc může druhému člověku spíše uškodit.

Dárce se při komunikaci s dítětem snadno dopustí následujících chyb:

• Nabízet dítěti pomoc nad rámec projektu – dítě se pak spoléhá na pomoc zvenčí, což maří samotný cíl projektu.
• Slibovat věcné dary nebo jiné nadstandardní benefity. Z Fondu dárků se totiž peníze dělí pro všechny děti a všem se kupuje stejný dárek.
• Slibovat pozvání do České republiky nebo svou návštěvu v zemi dítěte.
• Snažit se získat přímou adresu dětí. Rodina dítěte často vnímá komunikaci s bohatým dárcem jako příležitost, jak snadno získat materiální zajištění. Demotivované úsilí o vlastní soběstačnost má negativní dopad na celou komunitu. Vzájemnou korespondenci proto zprostředkovává sociální pracovník. Dárce tím chrání před prosebnými až žebravými dopisy rodiny a dítě před pasážemi, které by si mohlo špatně vyložit s ohledem na odlišné kulturní prostředí.
• Jakmile dítě dosáhne požadovaného vzdělání a opustí projekt, končí i vzájemná výměna dopisů mezi dítětem a sponzorem. Další korespondence by totiž neúčelně zvyšovala náklady projektu. Dárce, který si vytvořil k dítěti citový vztah, musí pochopit, že dítě má především dosáhnout osamostatnění a že je spousta dětí, které na svou šanci teprve čekají.

Méněcenní

Michaela Šedová spolupracuje s ADCH Praha na projektu Adopce na dálku v indickém Manvi. Program je propojen s indickou jezuitskou misií a spolufinancuje vzdělávání dětí z nejchudších a nejvíce diskriminovaných da­litských rodin. Roční pomoc dítěti vyjde zájemce o adopci na 4900 Kč.

Kdy byl projekt Adopce na dálku rozšířen do indické Manvi?

První děti byly v indickém Manvi adoptovány teprve před rokem, v létě 2009.

Byla jste osobně v Indiii a setkala jste se sponzorovanými dětmi a tamějšími sociálními pracovníky. Jak na vás projekt působil na místě?

Asi nejsilnějším dojmem je obrovské nadšení a touha po nápravě, se kterými byla misie založena a díky nimž se rozrůstá neuvěřitelným tempem. Duší celého projektu je ředitel misie otec Eric, kterého se velmi dotýkala situace dětí z nejnižší indické kasty – Dalitů, jimž se také říká „Nedotknutelní“.

Na indickém venkově je totiž kastovní systém hluboce zakořeněný a lidé z nejnižších kast nemají šanci se z něj sami vymanit. Žijí v pro nás nepředstavitelné chudobě, nemají vzdělání, a tudíž si nemohou najít dobrou práci, nemají tedy prostředky na to, aby zajistili vzdělání svým dětem, a tak pořád dokola.

Lidé z vyšších kast je považují za méněcenné, a tak ani případně získané prostředky nestačí k tomu, aby byli Dalité společensky přijati a měli stejné možnosti. Celý projekt začal teprve v roce 2000. Od té doby se doslova na zelené louce podařilo vybudovat školu, kterou dnes navštěvuje kolem 1000 dětí, a internát, kde mohou děti ze vzdálenějších míst bydlet. V současné době se otevírá střední škola a existují i smělé plány na školu vysokou. Kromě toho by se dala jmenovat celá řada malých komunitních projektů v okolních vesnicích. Heslem misie se stalo „Educatio est liberatio“, vzdělání znamená osvobození. Podstatné je, že projekt není pouze bojem proti chudobě a diskriminaci, ale na otci Erikovi i ostatních je vidět, že mají děti skutečně rádi. Věří, že si tak i Dalité začnou vážit sami sebe a postupně převezmou svou situaci do vlastních rukou.

Děti jsou živé a „rošťáci“ stejně jako všude jinde. Mají chuť do života. Vědí, že dostaly šanci, a velmi si ji váží, moc se snaží. Je to ale pro ně těžké, protože prostředí, ve kterém vyrůstaly, je na nic takového nepřipravilo. Jejich rodiče často ani význam vzdělání nechápou, raději by viděli, kdyby jim děti pomáhaly při těžké manuální práci.

Před misií je ještě obrovský kus práce. Někdy, když jsem si to uvědomila, připadalo mi z mé evropské perspektivy, že to snad ani není možné. Jenomže Evropa je taková unavená, zatímco v Manvi je nadšení. Zároveň je ale potřeba mnoho trpělivosti, protože některé věci se mění pomaleji, než bychom si představovali.

Program v Manvi je spojen s jezuitskou misií. Znamená to, že se sponzorovaným dětem v Indii mimo přístupu ke vzdělání dostane také křesťanské výchovy?

Součástí pedagogické práce není jenom předávat informace, ale vychovávat, předávat určité poznání a hodnoty. A to se v Manvi rozhodně děje. Je těžké popřít, že motivy pro založení misie pramenily z křesťanské víry – konkrétně touha pomoci diskriminovaným a přesvědčení, že každý člověk je v Božích očích nejcennější. Je logické, že se to na způsobu fungování misie a práci s dětmi odráží.

Na druhou stranu je Indie zemí, kde vedle sebe žijí lidé různého vyznání, a to je potřeba nejen respektovat, ale vnímat to jako přínos. Děti, které pocházejí z křesťanských rodin, tak mají možnost svoji víru dál rozvíjet, děti z nekřesťanských rodin se o Bohu dozvědí, ale rozhodně je respektováno jejich vyznání.

Máte zkušenosti s humanitárními projekty? Darujete peníze? A zajímáte se o jejich využití?