Viděli jste francouzskou černou komedii Delikatesy? Papají se tam lidi. A vzpomínáte na berlínskou restauraci Flimé, která loni v létě rovněž slibovala vynikající pokrmy z lidského masa? Nakonec se ukázalo, že za akcí stojí jen agresivní kampaň militantních vegetariánů.
Podobně provokativní projekt máme už nějakou dobu i v Česku – jmenuje se Dogheaven.cz. Parta vegetariánských aktivistů se rozhodla většinové, tj. masožroutské společnosti vysvětlit, že jíst maso je špatné, pomocí vskutku zajímavého ideologického nástroje: založili psí restaurant Dog Heaven, v jehož virtuálním jídelníčku nabízejí filety z brazilské fily nebo jezevčíka na brusinkách. Ta restaurace samozřejmě existuje jen na webu, jako svého druhu manifest.
Otázka zní, jestli by se projekt hospody s psím menu neměl skutečně realizovat, aby zaplnil díru na trhu.
Proti zákonu to není
Psí maso běžně požívali staří Římané, Galové či Aztéci a v mnohých asijských státech od Číny přes obě Koreje k Vietnamu se psi (i když stále vzácněji) stále jedí, ani nemusí být válka. Na Filipínách se podle zpráv webu Dogmeattrade.com zabije každý rok na půl milionu psů, jako obětiny i jako pochutiny…
Přečtěte si: Oliva kontra bůček: dva kořeny současné kuchyně
V těchto kulturách se psi nechovají jako domácí mazlíčci, ale za účelem zkonzumování – proč by se s nimi tedy mělo zacházet jinak, než řekněme u nás s prasaty? Snad ne proto, že jsou roztomilejší! V Česku pes není zrovna typickým jatečním zvířetem, ale jeho humánní zabití a snědení není v konfliktu se zákonem. Ale zatímco takovým muslimům a židům konzumaci psů zakazují předpisy související s náboženstvím, drtivé většině Čechů brání v nepoznaném gurmetském zážitku rovněž jistého druhu náboženství – pejskaření.
Česko je proslulé ohromným počtem domácích mazlíčků, z nichž právě psi jsou nejvíce vidět. Nebo spíš cítit – kdo z nás si nepřinesl domů z procházky po zasviněných ulicích nějakou tu hnědou nadílku? Spousta majitelů psů po svých mazlíčcích a mazlech jejich bobečky a bobany prostě nesbírá a nechává je našim podrážkám.
Čtěte také: Psí lejna ohrožují nejen vaše boty
Jak by se asi tvářili, kdybychom jejich čtyřnohého drahouška takzvaně rozbourali a uvařili z něj guláš? Vzhledem k tomu, jak luxusní jídlo psům páníčkové dopřávají, nehrozí ani otrava bůčku dioxiny jako nedávno u německých vepřů, ani množství hormonů, které často zatěžuje maso drůbeže a chovných ryb natolik, že šedá hmota masa chutná spíš jako vařený igelit než jako kuřecí.
Psí maso musí být vynikající, zejména to z bojových plemen – mají dost pohybu, a tedy svaloviny, jsou výborně živeni… Sice z psího steaku výjimečně chytíte choleru nebo vzteklinu, ale ve srovnání s nebezpečím jedů v masech průmyslově chovaných zvířat je riziko zanedbatelné. A neošklíbejte se – copak víte, kolik koček a psů jste nevědomky sami snědli při porevolučních návštěvách čínských a vietnamských vývařoven?
Můj obchod se psy
Lze-li věřit zprávám různých médií, které shromažďuje Liga na ochranu zvířat, sem tam se v Česku nějaký ten opravdu pes sní. „Mohu potvrdit, že Vietnamci psy jedí. Před nedávnem jsem chtěla od ženy žijící s Vietnamcem koupit štěně německého ovčáka. Bylo mi však řečeno, že štěňata budou prodána Vietnamcům na guláš. Teprve poté, co jsem nabídla přijatelnou cenu, byla mi štěňata prodána všechna,“ napsala 25. 3. 2008 do redakce Tachovského deníku občanka Boru, města v Plzeňském kraji, která nechtěla být jmenována. Jestli z důvodu pomsty psožravců, nebo proto, že si tu zlovolnou pomluvu vymyslela, netuším, ačkoli vietnamským trhovcům z Přimdy a třem desítkám jejich týraných psů, kteří byli podle obecného konsenzu určeni pro talíře hostů přilehlých vietnamských restaurací, se média na jaře roku 2008 věnovala opravdu hodně.
Ostatně mnohem důležitější než to, jestli bylo libovolné zvíře po smrti snědeno, by mělo být, zda za života trpělo a zda bylo zabito humánně.
V této souvislosti je nutné říci, že Češi v žádném případě nejsou lidmi, kteří by si maso z etických důvodů odpírali. Přes setrvalý růst spotřeby produktů ekologického zemědělství je drtivé většině populace jedno, v jakých podmínkách jateční zvířata žila, jak zemřela, a tudíž jak je jejich maso kvalitní a zdravé.
K tématu: Odmítání masa = správná etická volba?
Důležité jsou pro Čecháčky cifra na cenovce a slůvka Akce nebo Sleva na obalu… Podle Českého statistického úřadu se u nás roku 2009 snědlo 79 kg masa na hlavu; z toho 41 kg vepřového, 25 kg drůbežího a 10 kg hovězího. Tři kila zbývající do sta procent tvoří zřejmě jehněčí, ryby, plody moře či introdukované bizarnosti typu klokanů a pštrosů. Kdyby se monitorovalo i domestikované maso psí, zjistilo by se, že zcela bezpečně netvoří ani promile; natolik v nás rezonují sociální tabu.
Přitom se psi u nás ještě za Rakouska-Uherska ojediněle jedli, stejně jako údajně za druhé světové války, a jejich sádlo se (stejně jako sádlo jezevčí) doporučovalo pro léčbu plicních chorob. Bůhví z jakých dob pochází onen známý vtip, v němž přijde pobuda/cikán do rasovny/útulku a povídá: „Dobrý den, já bych chtěl psa.“ – „A jakého?“ chce vědět pohodný/kynolog. A onen muž odvětí: „Asi tak pro pět lidí.“
Když jsem se pokusila nastolit otázku konzumace psů, se zlou jsem se potázala. A teď nemluvím jen o svých přátelích vegetariánech, kteří vlastní dva vzrostlé přísliby psí pečínky na kmínu, ani o partě německých humanistů, kteří se na serveru iFragen.com rozohňovali nad otázkou „Jak chutná psí maso?“ (prý jako koza, prořekl se jeden diskutující, načež byl virtuálně lynčován). Vlastně znám jediného člověka, který kdy psí maso jedl – prý ve svých čtyřech letech ve formě guláše: „U chalupy běhal nějakej pejsek a byl pěkně tlustej, tak ho táta s kamarádama bácli.“ Identitu tohoto muže, jinak ochránce přírody a zkušeného zálesáka, bohužel musím utajit, aby si ho pejskaři nenašli…
Jedli byste psí maso?
Pes, přítel člověka
V západním světě se jedení psího masa obecně považuje za něco nepřijatelného. Co však mají dělat miliony emigrantů z psožravých krajů, kteří si prostě na pochoutku svého dětství zvykli? Většinou se bez ní musejí kvůli zákonům své nové domoviny obejít – ačkoli některé čínské restaurace na území Spojených států prý nabízejí konfitovaná vepřová ramínka okořeněná tak, aby byla k nerozeznání od psího masa servírovaného v jižních oblastech Číny. V zemi středu se mimochodem loni začala projednávat zákonná úprava, která konzumaci hafíků zakazuje.
Ale nebojte se – pokud patříte mezi cestovatele nebo turisty, kteří se rádi přizpůsobují jídelníčku navštívených zemí, a neodjeli byste z Peru, aniž byste poobědvali morče, z And si přivezli olejnatou pachuť masa činčily, z Mongolska černý mor věnovaný blechami ze srsti sviště opáleného letlampou a ze Sibiře upytlačenou veverku, svého psa v Asii vždycky seženete.
Naopak v Česku se psi zřejmě nikdy masově jíst nebudou – domestikovali jsme je a pohlížíme na ně jako na kamarády, ne jako na zdroj kalorií.
Čtěte také: Panebože, prosím, já chci být pes!
Příslušníci jistých etnických a národnostních menšin však psy právě kvůli absenci onoho přátelského vztahu pojídat nepřestanou, dokud to nezakáže zákon nebo pokud se neprokáže, že zvíře bylo před smrtí týráno. Emoce veřejnosti by podle mého názoru v případě jedení psů měly vřít stejně, jako když myslivec zastřelí psa, který se na procházce vytrhl majiteli („Kdybych ho nezastřelil, taky jsem mohl bejt dneska pokousanej,“ prohlásil naposled 8. 2. muž v zeleném v hlavní zpravodajské relaci TV Nova; vsadím se, že majitelé psů v té chvíli zatínali pěsti). Nelze totiž dost dobře definovat, co je na samotném jedení psů vlastně špatného – když měla francouzská ex-herečka a známá aktivistka Brigitte Bardot v rozhlasovém rozhovoru odůvodnit, proč by podle ní měli Korejci přestat jíst psy, nedokázala přijít na lepší důvod než to, že „jedení psího masa vážně poškozuje image jejich země“.
Některé země však zvyklost jedení psů prostě utvářejí – a občanům jiných států, kde jsou psí recepty tabu tématem, se v jistých situacích toleruje. Kde by byli polárníci Amundsen a Shackleton, kdyby nemohli ve chvíli nouze spořádat část svého psího spřežení? A co, polárníci – kde by byly celé kmeny Gróňanů, Inuiti, severosibiřské národy? Odpověď zní: kdyby nesnědli psa, který je spolu s (bohužel nepoživatelnou) knihou považován za nejlepšího přítele člověka, byli by mrtví…
V diskusi na webových stránkách fiktivního českého psího restaurantu se mimochodem mezi třemi sty příspěvků našly i takové, jejichž pisatelé prohlašují, že by si ze zvědavosti na guláš z ohaře moc rádi zašli – jen svého pudlíka by nechali doma.
ČLÁNKY DO MAILU