Kočka má 9 životů, člověk 8 inteligencí

V minulém díle jsem popsal, co to inteligence je, respektive spíš že to nikdo pořádně neví. Mnoho psychologů má svou vlastní inteligenční teorii. Chtěl bych projít některé nejzajímavější.

Autor: Isifa.cz

Pokud byste se rozhodli zkoumat inteligenci, musíte se smířit s jednou věcí. Nikdy ji neuvidíte. Vědci, kteří studují dejme tomu mrože, mohou mít potíže maximálně se sháněním peněz na cestu do Severních moří nebo na lístek do zoo. Výzkumníci na poli inteligence jsou objektem svého zkoumání doslova obklopeni (nezapomeňte, že vědce zajímá jak vysoká, tak nízká inteligence). Sáhnout si na něj však nemůžou. Jediné, co je jejich v moci, je zadávat lidem množství rafinovaných testů a porovnávat jejich výsledky.

Podobají-li se vzájemně výsledky dvou nebo více různých testů, dá se předpokládat, že měří stejnou věc. Problém je v oblasti vstupů. Výsledky všech takových výzkumů jsou závislé na volbě testů, jejichž vzájemnou podobnost ten či onen badatel měřil. Vědci obvykle používají statistickou techniku jménem faktorová analýza. Je to způsob, jak najít pro mnoho různých sloupců čísel jeden nebo málo teoretických sloupců, které jsou jim všem nejvíc podobné.

Teoretické sloupce se označují jako faktory. Čím víc jich najdete, tím bude výsledek analýzy podobnější původnímu souboru dat, na druhou stranu ale soubor méně zjednodušíte, což je důvod, proč jste celou věc podnikali. Jednotlivé faktory se mohou větvit podobně jako větve stromu. V jednom obecnějším faktoru může být vnořeno několik méně obecných. Různí psychologové považovali za dostačující k popisu inteligence různé počty faktorů.

Spearmanův faktor g

První faktorovou analýzu inteligence má na svědomí její vynálezce, britský psycholog Charles Spearman (1863–1945). Podle něj se dají všechny schopnosti potřebné k řešení úloh v testech inteligence zjednodušit na jediný faktor, který nazval g (z anglického general intelligence factor). Na existenci g se většina vědců shodne. Velký odpůrce inteligenčních testů, autor knihy Jak neměřit člověka, Stephen Jay Gould, ho však považoval spíš za umělý výtvor statistických metod než něco skutečně jsoucího.

Od devadesátých let začíná být stále jasnější, že se faktor g dá do značné míry ztotožnit s takzvanou pracovní pamětí. Je to schopnost udržet informace v mysli tak dlouho, aby s nimi člověk mohl nějakým způsobem manipulovat.

Lidská pracovní paměť vzdáleně připomíná pracovní paměť počítače. Moderní výzkumy z poslední doby dokonce odhalily několik oblastí mozku, ve kterých by pracovní paměť mohla sídlit. Existují však i teorie, které dělí inteligenci do více faktorů než do jednoho.

Teorie Cattella, Horna a Carrolla

Vícefaktorových teorií vymysleli psychologové značné množství. V poslední době je nejpopulárnější teorie Cattella, Horna a Carrolla, označovaná zkratkou CHC. Jedná se o syntézu několika starších podobných přístupů. Teorie uznává existenci faktoru g, dělí ho však ještě do deseti dalších kognitivních schopností, které se samy dál větví na sedmdesát podskupin. Hlavních deset je následujících:

1. Fluidní inteligence – schopnost logicky uvažovat, abstraktně myslet a řešit nové problémy. Fluidní inteligence se během života mění. Nejvyšší je okolo pětadvacátého až třicátého roku života, pak začíná pomalu klesat.
2. Krystalizovaná inteligence – nahromaděné znalosti a slovní zásoba. Krystalická inteligence může růst celý život a vyrovnává tak pokles fluidní složky.
3. Kvantitativní usuzování – schopnost zacházet s čísly a vztahy mezi nimi. Manipulace s numerickými symboly, využívání naučených matematických dovedností k řešení problémů, atd.
4. Čtení a psaní – faktor zahrnující obě tyto dovednosti, schopnost porozumět slovnímu sdělení a srozumitelně se vyjadřovat.
5. Krátkodobá paměť – schopnost udržet informace ve vědomí po dobu potřebnou k jejich využití.
6. Dlouhodobá paměť a vybavování uložených informací, když jsou třeba.
7. Zvukové zpracovávání – schopnost zacházet se sluchovými podněty, například rozlišovat řeč v prostředí s rušivými vlivy.
8. Vizuální zpracovávání – schopnost vnímat a zpracovávat vizuální podněty, případně si je vybavovat.
9. Procesní rychlost – schopnost rychle vykonávat automatické nebo velmi jednoduché kognitivní úlohy, které vyžadují zachování soustředěné pozornosti.
10. Rychlost rozhodování a reakcí – pohotovost, s jakou člověk reaguje na podněty nebo řeší úkoly.

Zejména poslední dva body jsou asi pro některé lidi diskutabilní. Je rychlé myšlení automaticky lepší než pomalé? Není to jisté. Psycholog Robert Sternberg například tvrdí, že inteligentní lidé často tráví při luštění úkolů delší čas promýšlením a přípravami než vlastním řešením. Uvažují napřed pomalu, aby mohli později uvažovat rychle.

Autor: SXC

Poslední teorie, kterou zmíním, je teorie Mnohočetných inteligencí Howarda Gardnera.

Howard Gardner – mnohočetné inteligence

V knize Dimenze myšlení, která vyšla i česky, tvrdí americký psycholog Howard Gardner, že nemáme jen jednu inteligenci, nýbrž osm inteligencí vzájemně nezávislých: jazykovou, logicko-matematickou, prostorovou, hudební, tělesně-kinetickou, interpersonální (tj. týkající se vztahů k druhým lidem), intrapersonální (tj. porozumění sobě samému) a přírodovědnou inteligenci. Jeho teorie je velmi populární, takže jste o ní už asi někdy slyšeli. Na rozdíl od předchozích dvou není výsledkem porovnání různých typů psychologických testů.

Gardner svou teorii odvodil z obecně známých faktů, jako je třeba existence výjimečných jedinců, nadaných jednou z jím postulovaných inteligencí – vynikajících hudebníků, spisovatelů, matematiků, sportovců, atd. Poškození mozku podle něj často vede k zániku jen jedné z inteligencí. Ostatní mohou zůstat zachovány. Skutečné důkazy Gardnerovy teorie však dosud chybí. Lidé, kteří vynikají v úlohách spadajících do jedné z Gardnerových inteligencí, mají často sklon vynikat i v ostatních.

Teorií inteligence vymysleli psychologové ještě mraky. Z hlediska mozkového tréninku je zajímavé, na jakém principu daný cvičební program funguje, a na jakou skupinu kognitivních schopností se zaměřuje. Než se k tréninku dostanu, proberu ještě dědičnost a vliv prostředí na inteligenci a plasticitu mozku.

Chcete vědět, jak být chytřejší? Sledujte další díly seriálu.

Zdroje:
http://www.guilford.com/ex­cerpts/flanagan.pdf
Robert J. Sternberg: Kognitivní psychologie, Portál, 2002
http://psychclassics.yorku­.ca/Spearman/chap5.htm
http://www.indiana.edu/~in­tell/index.shtml
Wikipedie