Kdysi i lékaři věřili, že masturbace škodí zdraví. Léčebné praktiky byly děsivé

Jak na masturbaci nahlížela doktorka Jenny Springer ve své lékařské knize, kterou napsala před více než sto lety? Kdo to byl Onan a co má společného přerušovaná soulož nebo sodomie s onanií?

Už Onan zhřešil a byl za to potrestán

Onanie, masturbace, sebeukájení, sebeprznění, samohana nebo dnes nověji autoerotika. Spousta názvů pro vlastní pohlavní uspokojování, k němuž nepotřebujeme druhou osobu a která nevede ke zplození potomka. A to je právě ten problém. 

Dříve byla onanie z náboženského, ale i medicínského hlediska považována za těžký hřích nebo problém vedoucí k narušení osobnosti a byla srovnávána dokonce i se sodomií či za ni přímo považována s ohledem na to, že sodomie byla vykládána ve významu čehokoliv, co nevedlo k řádnému styku mezi mužem a ženou za účelem početí potomka. Jediným obdobím, kdy bylo naprosto v pořádku masturbovat či udržovat homosexuální styky, byla antika.

Přečtěte si také:

Pouštění žilou mělo pomoci skoro na všechno. Následky však mívalo neblahé

Jak to všechno začalo? Zdá se, že za všechno může biblický Onan, který odmítal zplodit potomky se ženou svého zemřelého bratra a zajistit tak pokračování rodu, proto vypouštěl své semeno na zem. Za to jej Hospodin potrestal a připravil jej o život.

Juda tedy řekl Onanovi: Vejdi k bratrově ženě, vezmi si ji podle švagrovského práva a postarej se tak svému bratru o potomstvo. Ale Onan věděl, že to potomstvo nebude patřit jemu; proto kdykoli vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratru nezplodil potomka. Jeho počínání bylo v očích Hospodinových zlé, proto usmrtil i jeho. (Genesis 38)

Proto je onanie, pojmenována podle postavy Onana, považována za něco, co je v očích Boha hříchem. Doktorka Jenny Springer ve své lékařské knize z doby před více než sto lety zmiňuje i tuto citaci z Bible: Kdož se oddali neřestem, aby hanobili svá vlastní těla na sobě samých… (sv. Pavel, List Římanům). Ale jinak se lékařka věnuje ryze zdravotním rizikům tohoto sebeprznícího počínání. Především varuje rodiče dospívajících dětí, aby měli přísně pod kontrolou případné nevhodné chování svých dětí a snažili se mu včas zabránit vhodným pohlavním poučováním.

Jak má vypadat vhodné pohlavní poučování

Podle Jenny Springer je důležité, aby dospívající mládež měla dostatek pohybu na čerstvém vzduchu a vhodnou stravu bez překrmování, kterou by mělo tvořit především mléko, chléb, zelenina, moučníky, ovoce a k pití voda. Je potřeba omezit příjem dráždivých látek a bílkovin, tedy hlavně masa a vajec, které údajně více podněcují tělesné žádosti. 

Zrovna tak alkohol a tabák, s nimiž by dospívající mladíci neměli vůbec přijít do styku, protože tyto látky velice dráždí nervovou soustavu a vedou na scestí, psala lékařka. 

Přečtěte si také:

Příběh tajemné pacientky Anny O. Proč se zapsala do dějin psychiatrie a feminismu?

Dále podle ní je důležitá vhodná zábava a přiměřená činnost, žádné dlouhé polehávání v posteli a trávení času v lůžku po probuzení, což by mohlo nežádoucím způsobem rozpalovat fantazii v ohledu pohlavním. Protože je onanie škodlivý návyk a poklesek, který představuje nebezpečí předčasného a „nepřirozeného zneužívání pohlavní síly“, je potřeba takovému počínání zabránit a věnovat se důsledně prevenci.

Lékařka velmi podrobně, důmyslně a až filozoficky vysvětluje v celé kapitole smysl pohlavního života a uvádí například, že: …smyslnost byla nazvána hříchem, ale ona jest přírodou, že pohlavní pud je důležitý, umožňuje zachování rodu, ale je třeba chránit dospívající děti, které ještě nejsou připravené na lásku a těhotenství, tedy chránit je před předčasnou pohlavní zralostí a sebeprzněním.

Jak poznat pravého onanistu

Nejzábavnější a nejpozoruhodnější je však popis takového hříšníka onanisty a jak ho na základě bedlivého rodičovského pozorování poznat. Tady na tom je krásně vidět, jak byla masturbace tabuizována a jak vzbuzovala v dospívajících dětech i dospělých pocity viny, které si mohli nést i celý svůj život. Jedním z takových odstrašujících případů byl pacient doktora Freuda Carl Liebmann, jehož příběh si můžete přečíst v našem článku Freud mnoha pacientům ublížil, léčil masturbaci, hysterii i homosexualitu.

Jak tedy podle doktorky Springerové, která onanii považuje za nemoc, poznat, že dospívající holduje, jak ona říká, sebeprznění? Pozná se to údajně tak, že „pohled dítěte je odvrácený, plachý, kalný“, „rty bledé, smích nucený“, objevují se „náhlé změny v barvě obličeje“, „vpadlé oči, bezvýrazné, pod nimi modravé pruhy“, „svaly obličejové ochablé“, „životní síla je pokleslá“, také časté „uleknutí“, „plachost při styku s druhým pohlavím“, „neklid“, „bušení srdce“, „vzdalování se od společnosti“ nebo „časté navštěvování záchodu a prodlévání tam“. Následkem je pak únava, lenost, zlost a špatná nálada.

Od laskavé domluvy po drastická opatření

A jak takovým malým onanistům pomoci? Springer doporučuje „vhodný pohyb, koupele a přiměřené zaměstnání“, také promluvit si o tom s dětmi „mírně, přesvědčivě a nejednat s dětmi jako se zločinci, neboť jimi nejsou“. Tohle je tedy ještě opravdu laskavý přístup. Ale přístupy k masturbaci a jejímu potírání byly i poněkud drsnějšího rázu, a to již od doby, kdy švýcarský lékař Samuel David Tissot (1728–1797) prohlásil masturbaci za příčinu mnoha fyzických i duševních chorob a snažil se o její léčení. 

Jeho spis poprvé vyšel latině pod názvem Tentamen de morbis ex manustupratione v roce 1758 a až nečekaným způsobem ovlivnil smýšlení lékařů i veřejnosti na dalších nejméně sto či spíše dvě stě let. Po něm i mnoho dalších lékařů považovalo masturbaci za nemoc, která byla různými prostředky léčena v podstatě až do poloviny 20. století, kdy lidé konečně dostali rozum.

Přečtěte si také:

Naši předkové si běžně dopřávali nejpodivnější masáže

S odkazem na případové studie mladých masturbujících mužů mezi jeho pacienty v Lausanne tvrdil Tissot, že sperma je „esenciální olej“ a že když ho člověk vydává příliš, projeví se to na jeho zdraví – Tissot popsal citelné snížení síly, oslabení paměti, a dokonce i rozumu; rozmazané vidění, všemožné nervové poruchy, dna a revmatismus, oslabení pohlavních orgánů, krev v moči, poruchy chuti k jídlu, bolesti hlavy. 

Jeho pojednání bylo prezentováno jako vědecké, ovšem v době, kdy experimentální fyziologie prakticky neexistovala. Jeho argumenty byly nicméně používány i filosofy Imanuelem Kantem a Voltairem. Ti tak přispěli k tomu, že masturbace byla považována za vysilující zdravotní problém. 

Ještě koncem devatenáctého století mnoho lékařů obviňovalo masturbaci z neurózy, neurastenie a nervových chorob a radili všelijaké tresty, přísnou sebekontrolu a dietní omezení. Dokonce i slavný Sigmund Freud na začátku své kariéry souhlasil s myšlenkou „masturbační neurózy“, ale nakonec obrátil s tím, že uvolnění tabu kolem masturbace může neuróze spíše zabránit, než ji způsobit. 

Mimochodem, nakonec se ukázalo, že Tissot při psaní svého veledíla vycházel z jen o něco málo starších anonymních svazků na téma onanie, které s vědou rovněž neměly nic společného. 

Slavný historický opus o onanii od Davida Tissota je vystavený v muzeu v Benátkách

Autor: Giovanni Dall'Orto, podle licence: Public Domain

Existuje skutečně několik anonymních spisů neznámých autorů pojednávajících o masturbaci z první poloviny 18. století, například Onania: or, the heinous sin of self-pollution and all its frightful consequences (in both sexes) considered with spiritual and physical advice to those who have already injured themselves by this abominable practice (1756).

Jak již název napovídá – Onania: aneb ohavný hřích sebeznečišťování a všechny jeho děsivé důsledky (u obou pohlaví) zvažované s duchovními a fyzickými radami těm, kteří se již zranili touto ohavnou praxí –, ve spise jistě nic o chvále onanie nebude.

Opravdu děsivých a odpuzujících léčebných praktik, které měly zamezit onanii, nebylo zrovna málo. Patřilo sem například svazování penisu chlapcům, korzety a pásy cudnosti, z nichž některé měly působit bolest při erekci – i když zrovna o pásech cudnosti, minimálně těch pro ženy, se poslední dobou soudí, že možná ve středověku vůbec neexistovaly.

Dále noční košile svázané u nohou, ústavní léčba okořeněná elektrošoky, skotskými střiky nebo dokonce i kastrace. V roce 1859 zkonstruoval E. T. Cramer obdobu pásu cudnosti, takzvaný aidousoter, který trápil chlapce. Ti si ho museli povinně nasazovat na noc. Účelem bylo zabránit onanii.

Totéž se dělo u dívek. Už s ohledem na léčbu ženské hysterie nebylo ničím neobvyklým odstraňovat ženám a dívkám dělohu či vaječníky, v některých případech se ještě stále i u nás prováděla obřízka, při které se dívkám odstraňoval klitoris.