S dětským psychologem Václavem Mertinem jsme se sešli v březnu. V první části rozhovoru, která již vyšla, jsme si povídali o zápisech. V té druhé, kterou nyní čtete, jsme probrali přípravu na školu, ale i to, jak jako rodiče máme řešit konflikty s učiteli.
„Zpochybňovat autoritu učitelů můžeme na druhém stupni, ale u prvňáka a druháka bychom to dělat neměli, protože si tím sami pod sebou podřezáváme větev,“ říká zkušený znalec dětské duše a dodává, že pokud je konflikt s pedagogem marginální a dítě je ve škole šťastné, mávl by nad ním rukou. V případě hlubších problémů by pak volil přestup dítěte na jinou školu. „Protože paní učitelku nepředěláme, dítě páky nemá a nějaké konflikty s pedagogy bych rodičům úplně nedoporučoval,“ říká Václav Mertin.
Jak moc dítě připravovat na první třídu? Dnes je spousta publikací, pracovních sešitů, můžete chodit za logopedkou, speciálním pedagogem…
Proti materiálům nejsem, protože přináší inspiraci – nás samotné leccos nenapadne. Nebo nás to napadne, ale nevíme, jak to máme dělat. Takže proti pracovním sešitům a materiálům nemám námitky, ale není to ani nic autoritativního. Nepřináší návod, že pojedeme od strany 8 až do strany 70. Nebo že bychom měli říci: „Přesně takto to bude a jinak to nejde.“ To bychom se my i dítě asi zbláznili. Na druhé straně si myslím, a vyplývá to z celého našeho hovoru, že bychom s tím dítětem něco dělat měli. Ne kvůli škole, to je až na druhém místě. Ale kvůli jeho rozvoji, který je nezávislý na škole. My ho jako rodiče přece vzděláváme, učíme spoustu věcí. Mezi nimi i některé, které se mu budou hodit i ve škole, to ano. Ale neděláme je primárně kvůli škole. Třeba čtení. Dítěti nečteme proto, že se mu to bude hodit ve škole při povinné četbě, ale protože je nám příjemně, pokládáme to za důležité, je okolo toho radost. Je to samozřejmě také o tom, že bude mít bohatší slovní zásobu, ale není to to hlavní a někteří rodiče si to možná ani neuvědomují.
Když jsem ještě pracoval před X lety ve státní poradně a byly malé ještě moje děti, tak syn četl asi ve čtyřech letech. A paní hospodářka, která měla malou vnučku, nám říkala, přestože tam byly dobré vztahy, jak my to těm druhým dětem, které ještě číst neumí, komplikujeme. Samozřejmě, že kdyby tam většina dětí uměla už číst, učitelka by byla ráda. Jenže takto? Co ti nebožáci, co to neumějí… Proto bych si přál, abychom už konečně přijali, že každé dítě je opravdu jiné a my se s tím musíme, co umíme a co nám dovolí ty podmínky, maximálně vyrovnávat.
Abych se ale vrátil zpátky, já sám bych to nehrotil, ale s dítětem bych pracoval. Nevím, proč bych ho třeba já nemohl vést k tomu, aby tu tužku držel lépe, ne jak prase kost. Ne kvůli škole, ale kvůli tomu, aby to dítě mělo jednodušší. Je pravda, že jsme se léta učili, jak se má správně držet tužka. Ale ono je asi skoro jedno, jestli ji drží klíšťkovým úchopem, nebo zapojuje více třetí prst, tak pro školu je to úplně jedno. Ale narazíte na paní učitelku, a už jsme zase u toho, která na tomhle bazíruje, a když to vaše dítě neumí a rychle se přizpůsobí, bude to v pohodě. Ale jestli je zvyklé držet tužku jinak, tak mu to trošinku ubližuje. Proto bych v tomto byl, a doporučoval bych to všem, konvenční. Žádnou velkou originalitu bych nedoporučoval. Ona se neztratí, jestli to v nás, v rodině a v tom dítěti je, tak si myslím, že ono to vykoukne. Ale abych tomu dítěti nekomplikoval život, tak bych ho opravdu, i pro tu školu, učil, aby si ten zadek utřel, aby držel tužku zhruba takhle, a jestli mu to pak nebude vyhovovat, ono se to pak samo vyřeší v těch vyšších ročnících… Ten zadek, to by asi byla komplikace, ale tu tužku pak už nikdo neřeší.
Problém, který se řeší často a jako by v posledních letech byl i častěji zastoupený, je špatná výslovnost. Ale četla jsem i to, že třeba výslovnost R a Ř není překážkou, aby dítě nastoupilo do první třídy.
R a Ř není problém, je to v podstatě kosmetická vada, jenomže děti mají masivnější problémy. Mají špatnou tvorbu L, sykavek a to už, přece jen, v té škole může trochu vadit. Pokud je vada výraznější, je indikací pro odklad.
Část těch řečových vad není zásadních, ale vyplývají z toho, že dítě potřebuje trénovat. Myšleno mluvit, ne trénovat výslovnost. A když mluví, ona si ta řeč sedne. Běžně se vyvíjející dítě, pokud jde o řeč, občas něco vysloví špatně. Dospělí už to ale nedělají, protože se za léta tu řeč docela dobře naučili.
Je to spojené s tím, a asi je to tím i částečně způsobené, že zřejmě nevěnujeme řeči dostatečnou pozornost. Myslím takovou tu normální pozornost, ne že někam docházíme. A vy můžete říci: „A před 60 lety jí pozornost věnovali?“ Někde jo, třeba když maminka byla doma… Pamatuju si, co mi maminka říkala, a někdy jsem si i myslel, že to jsou hlouposti. Ale mluvili jsme spolu. Dneska je to spíš o tom, že dítěti dáte do ruky mobil, tablet. Nechci to na to svádět, ale je to jedno s druhým.
Jenže děti mluvily špatně i v době, kdy tablety nebyly.
Máte pravdu, řečové vady byly vždycky, ale učitelky říkají, že to nebylo tak hrozné, jako je tomu teď. Přitom péče v tomto směru, tedy logopedičtí asistenti, je. Ale třeba u nás ve vesnici je holka a ta ve čtvrté třídě špatně říká R. Říkal jsem jí: „Lenko, prosím tě, taková hezká holka a neříká R. Chodíte někam?“ A ona, že cvičí doma s mámou. No, to bych ji chtěl vidět… Dobře. Tak jsem mluvil s paní ředitelkou a říkám jí, zda nemají nějakou logopedii. „To máme, asistentku, ale hodiny u ní se musí zaplatit.“ No, asi to nejsou horentní sumy, ale ti sociálně slabší na to nemají.
Logopedie ovšem funguje i na účet zdravotní pojišťovny, tak asi část rodičů nepovažuje docházení za logopedkou za prioritu.
To je propojené. Protože kdyby to považovali za důležité, tak by se nějaké koruny vždycky na to našly. Ono to asi ani nebude hodně peněz.
Malé dítě pro svůj život potřebuje rozhodnost, tedy „je to takhle“. Protože rozhodnost pro něj znamená jistotu, říká v rozhovoru pro Vitalia.cz psycholog Václav Mertin.
Z osobní zkušenost vím, že jsme výslovnost zvládli, ale v první třídě se zase o něco zkazila.
Všechny nově nabyté znalosti se musí nějakou dobu fixovat. Umím si představit, že dítě, které přijde do nové situace a je pro něj všechno náročné, tak to, co není zafixované, se může na nějakou dobu vrátit o úroveň zpátky, zhoršit. Ale pak už to učení netrvá tak dlouho, jde to připomenout a i ta škola si sedne.
Co lze s vadami výslovnosti dělat z úhlu pohledu psychologa?
Ono není až tak důležité, co zjistíme, ale důležitější je, co s tím děláme. Nechci to všechno bagatelizovat ani brát dalším odborníkům práci, jsem ale přesvědčený, že velká část těch problémů se vyřeší, když se dětem začneme, jako obyčejní laici, věnovat. To by stačilo, aby se zlepšila dětem nejen řeč, ale třeba i případné psychické problémy. Samozřejmě, má to nějaké podmínky. Vybavuji si, že táta té Lenky nemluví dobře, takže zvládnutí výslovnosti je pro ni těžší.
Věnovat se neznamená takové to „jestli to nebudeš říkat pořádně, tak…“, to jistě ne. Ale to, že s nimi obyčejně mluvíme, dítě mluví. Dávat mu prostor, to je věc rodičů. Všechno, co děláme s malým dítětem, je učení. Když se my dva budeme bavit o hrnku kávy a o tom, zda jsme si ho osladili, nebo ne, tak je to normální mluvení. A přitom je to i lekce učení. Nejde o to, zda je cukr takový, či makový, ale trénujeme mluvení. Je to učení jako ve škole, jen mi nedáváte známky. A když mi toto někdo vysvětlí, a já to aspoň trochu přijmu, tak to jako rodič musím dělat. Asi jako když mi řeknou, že dítě potřebuje vitamin C, tak mu ho přirozeně obstarám.
Nechci se tvářit, že všichni jsou na tom jako já, že jsou v penzi a mohou si víceméně čas organizovat podle svého, není to tak. Rodiče jsou unavení, mají starosti, ale ať mi nikdo neříká, že si nenajdou chvíle, kdy s tím dítětem budou normálně nejen mluvit, ale dělat cokoliv. Vždyť to ani nemusí trvat dlouho, ale ten rodič na to musí být nastavený. Ne, tady máš a jdi si hrát, protože já už jsem unavený. Role rodiče, to je řehole, 24 hodin denně. Být rodičem je velmi náročné povolání, ale pokud jej nepřijímáte, tak to dítě si nějak roste. A vy se můžete zeptat, zda se to na dítěti pozná, když se mu rodiče věnují. To zatím nedokážeme zjistit. Já na vás nepoznám, zda se vám vaši věnovali, když vám byly dva roky. Jedině kdybyste byla hodně zanedbávaná, tak to možná. Nebo taky ne. Ale přesto jsem skálopevně přesvědčený, že to, že se rodiče dítěti věnují, hraje obrovskou roli. Učitelky by nejspíš řekly: „Jo, to my poznáme, když se rodiče dětem věnují.“ Věřím, že ano, protože ty děti už leckde byly, leccos vědí. Někdy jsou to třeba i banality. Tak takto bychom to poznali, ale později v dospělosti to už poznat nejde.
Někdy rodiče kromě mluvení řeší i to, že jejich dítě se ještě počurává. Jakou roli hraje toto a co je a co už není v tomto směru normální u předškoláků? Není to na odložení školy, ale dítě už pociťuje stud, a když se mu to stane ve škole nebo třeba ve škole v přírodě, cítí se trapně a může to vést k nějakému posměchu od spolužáků.
Ano, to se může stát. Co je a co není normální, by měl říci lékař, protože může říci, že je všechno v pořádku. Druhá věc je, že děti se mohou počurávat v noci, nebo ve dne. Pokud by se to šestileté dítě počurávalo hodně ve dne a více než jednou za měsíc, tak to bychom museli řešit. A teď si vezměte, kolik toho dítě umí, škola je pro něj nová, náročná, takže může váhat, zda si o cestu na záchod říci učitelce, nebo ne a tato situace je pro něj nepříjemná. Proto už malé děti si řeknou: „Tam na ten záchod já nepůjdu, já to radši vydržím.“ Dítěti se honí hlavou to, co dospělý už neřeší. Řekl bych, že pak je to věc i paní učitelky, protože kdyby věděla, že s tím má žák problémy, tak by ho o přestávce poslala na WC programově. Ano, je to prvňák, ale má reálný problém. Plenu bych mu už nedával, raději bych jej, třeba i trochu zbytečně, poslal na záchod, než aby měl třeba i trochu sociální problém. Navíc není problém, aby měl třeba náhradní oblečení. Ale je to blbé pro ty ostatní, protože děti ještě nechápou, co chápu já, že se to může stát komukoliv z nás.
Považujete odklady školní docházky za rozumné?
Jak moc respektovat autoritu třídní učitelky v první třídě? Je dobré ji před prvňáčkem zpochybňovat?
Zpochybňovat autoritu učitelů můžeme na druhém stupni, ale u prvňáka a druháka bychom to dělat neměli, protože si tím sami pod sebou podřezáváme větev. Samozřejmě pokud by paní učitelka dělala něco, čím by dítěti ubližovala, tak ho v tom nemůžeme nechat, ale poznámky ve stylu, že učitelka je úplně blbá, to bychom rozhodně dělat neměli.
Na druhé straně je to paní učitelka, pan učitel, kteří si mají autoritu sjednat. Je to jejich věc, byť zase v první třídě to asi tolik řešit nebudou. Děti v první třídě jsou ještě malé a k učiteli vzhlížejí, takže pokud je pro ně autoritou, nemusí se tolik bát, že by jej rodiče úplně převálcovali. Ale musí si toho být vědom a dát si pozor, aby toho nezneužil. Takže k tomu přistupovat stylem „jsem velmi rád, že mě obdivujete, ale o to větší mám zodpovědnost“.
Nenechat se převálcovat rodiči je ale někdy těžké, protože jsou takoví, kteří o sobě mají vysoké mínění. Paní učitelka je ta, co s dětmi dělá čárky, a oni jsou ti chytří, vzdělaní… Ale dítě to takto nevnímá. Pro něj je učitelka velká autorita. Vždyť řada rodičů v té mateřské a potom i základní škole na ni žárlí, protože „Paní učitelka říkala, že to dělá takhle…“. Prostě paní učitelka je správně, a to nejen ve škole, ale i při těch běžných věcech doma. U těch učitelů taková ta určitá rozhodnost „prostě je to takhle“ je pro to dítě nesmírně důležitá, protože pro něj představuje určitou jistotu.
Co ale s tím, když chování učitelky je pro nás rodiče za hranou?
Situace, že paní učitelka není až takový ideál a některé věci nedělá úplně tak, abychom s nimi byli spokojeni, se může vyskytnout, a to i hned v první třídě. První věcí je, že musíme zvažovat, jestli je to třeba jedna věc, se kterou já nesouhlasím, ale dítě má učitelku rádo a my vidíme, jak do školy chodí rádo a je tam spokojené. V takovém případě bych se na to vyprdl a ani bych to nezmiňoval. O tom si můžeme povídat my dva jako rodiče, ale dítě bych s tím neobtěžoval.
Pokud je to něco závažnějšího a vypadá to, že nehrozí změna, které bych mohl dosáhnout, tak pokud můžu, dám dítě pryč do jiné školy, když je možnost. Protože paní učitelku nepředěláme a dítě páky nemá a nějaké konflikty bych rodičům úplně nedoporučoval. Ale to jsou dva extrémy. Jeden je dobrý, druhý je změna.
Pak je něco mezi tím a tam musíme zvážit, jak budeme postupovat. My jsme poslední autorita pro dítě, nás bude mít ještě těch dalších X let, i když potom třeba už to tak není, ale my ho nemůžeme zradit, nemůžeme se tvářit, že je něco úžasné, když ono na to přijde a ono to opravdu není úžasné, nebo je nespokojené s tím, co se ve škole děje. Zastávám názor, že bychom tomu dítěti měli říci, že my s tím jednáním učitelky třeba máme problém, že s ním nesouhlasíme, ale paní učitelku bude dítě poslouchat dál. Představa, že řeknu, že paní učitelka má pravdu, když ji evidentně nemá… To bych nedělal, protože není možné spoléhat na to, že dítě na to nepřijde. No v první třídě ho ještě všelijak ošidíme, ale ono mu to třeba dojde za rok nebo za půldruhého roku, takže to bych úplně neriskoval. Takže my jsem ti, kteří stojí na straně dítěte, ale nemůžeme zlikvidovat školu. Nejde, aby dítě řeklo, že tam chodit nebude.
Pokud autoritu učitelky narušíme už v první třídě, co tím u dítěte způsobíme?
My jsme silnější než paní učitelka, takže pro dítě je to oprávnění ji neposlouchat nebo dělat věci tak, jak si ono myslí. A to je, samozřejmě, pro dítě komplikace, protože jak si s tím má poradit? Ono se neumí zastavit a teď zvážit situaci, rozmyslet si to a přijmout nějaké řešení. Ne. Ono se v tom všelijak plácá. Paní učitelka chce něco, rodiče říkají, že je to blbost, a co on s tím má dělat? Proto říkám, že dítě pro svůj život potřebuje rozhodnost. Tedy to „je to takhle“. Protože rozhodnost je pro něj jistota. To dítě pak ví, co ho čeká. Ví, co a jak bude probíhat a to je pro něj nesmírně důležité. Nemělo by to teda být úplně blbé. Ale otázka je, co je úplně blbé. Já bych to třeba tak nedělal, ale paní učitelka to tak dělá a je to v pořádku.
PhDr. Václav Mertin
Dětský psycholog, pedagog a autor řady přednášek i publikací o výchově. Svůj profesní život zasvětil zejména otázkám uplatnění psychologie ve školství, individualizace vzdělávacího přístupu k dětem, poruchám učení a chování, vstupu dítěte do školy, domácímu vzdělávání nebo poradenství rodičům.
Vystudoval Univerzitu Karlovu (UK), kde mu diplomovou práci vedl světově uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček. Václav Mertin přes čtyřicet let pracoval v pedagogicko-psychologické poradně pro děti. Léta také působil na Katedře psychologie Filozofické fakulty UK. Patří mezi přední popularizátory výchovy bez fyzických trestů, v níž ale rodič nepostrádá autoritu. Je autorem či spoluautorem mimo jiné knih Výchova bez trestů, Škola pro děti, Ze zkušeností dětského psychologa nebo Psychologie pro učitelky mateřských škol.
ČLÁNKY DO MAILU