Skleněný blud se definuje jako psychiatrická porucha, zaznamenaná v Evropě v 15.–17. století, při které se postižený obával nebo plně věřil, že jeho tělo je ve skutečnosti ze skla.
Nejde o oficiální diagnózu – nejspíše proto, že drtivá většina výskytu tohoto syndromu je nám známá jen z historických pramenů. Někdy šlo spíše o obsesi dobových literátů fiktivní myšlenkou křehkého skleněného těla, ale známe i jména skutečných osob, které takové iluzi propadly.
Psal o tom i Cervantes
Z dobové fikce je nejslavnější El licenciado Vidriera španělského autora Miguela Cervantese Saavedry. Povídka, která vyšla v roce 1613, popisuje mladého absolventa právnického vzdělání jménem Tomás Rodaja. Muž vypije „lektvar lásky“ nastrčený ženou, které se líbí, a na dlouho onemocní. I po fyzickém zotavení je přesvědčen, že je celý ze skla, ale je stále dost inteligentní a výřečný na to, aby si o tom s každým povídal. Následkem toho se proslaví po celém Španělsku a lidé ho obtěžují i po tom, co se dokáže z iluze vymanit.
Kolem roku 1560 se měl kdesi ve Španělsku odehrát následující příběh: Lékař se doslechl o muži, který se považuje za skleněnou vázu. Dal jej tedy zavřít do pokoje se slámou a pokoj nechal zapálit, aby se pacient začal bát o svůj život a uvědomil si, že je člověk. To se stalo a muž prosil, aby jej pustili ven. Jistý historik Saturnino Manescau měl tuto anekdotu v roce 1947 nazvat inspirací pro Cervantesovu povídku, ovšem jeho původní text se už dnes obtížně hledá.
Také se říká, že modelem pro postavu Tomáse Rodajy mohl být německý právník a filolog Kaspar von Barth, který se narodil v roce 1587. Překládal hodně španělské literatury a údajně si prožil desetileté období, kdy se všem lidem vyhýbal. Mělo to být způsobeno strachem, že je jeho tělo ze skla a někdo by jej mohl rozbít.
Skleněný zadek není k smíchu
Nizozemský lékař Levinus Lemnius popsal v roce 1561 případ jednoho svého pacienta. Ten skálopevně věřil tomu, že má hýždě ze skla. Zní to velmi absurdně, ale tomuto muži utkvělá představa komplikovala život. Netroufal si sednout nebo lehnout, takže i potřebu konal vždy vestoje.
Další skleněný Holanďan měl být renesanční polyhistor a básník Caspar van Baerle žijící na přelomu 16. a 17. století. Prošel si také pár nervovými zhrouceními, ale jeho vlastní pojednání související se skleněným tělem se dá chápat spíše jako pouhá metafora.
Zato Alexandra Bavorská z knížecího rodu Wittelsbachů byla opravdu trochu výstřední. Ne že by si myslela, že je ze skla, ale její psychický problém s tímto souvisí, přestože žila až v 19. století. Současné pokusy o diagnózu by jí asi přiřadily příznaky obsedantně kompulzivní poruchy.
Říká se, že byla posedlá čistotou a že ji na základě křehkého zdraví otec dokonce odmítl provdat. Nejbizarnější je Alexandřina údajná víra, že jako dítě spolkla klavír ze skla, který má dodnes v břiše. Kvůli tomu si na sebe musí dávat pozor, aby se v ní nerozbil. Někteří lidé vskutku polykají předměty, které mohou vážně poškodit trávicí orgány, ale klavír by se nejspíše do nikoho nevešel.
Kvíz: Syfilis, tuberkulóza, otrava, nehoda. Co zabilo slavné osobnosti?
Nejslavnější případ: král Francie
Karel VI. Francouzský se narodil 3. prosince 1368 a již v necelých dvanácti letech jej korunovali králem Francie. Jeho královský přídomek „Milovaný“ se však postupem života proměnil na „Šílený“. Ve 24 letech zažil první psychózu, když se někdo pokusil o atentát na jeho rádce. Viníka vévoda Jan V. Bretaňský odmítl vydat. Král tedy svolal velkou válečnou výpravu, během které utrpěl záchvat paranoie a pobil několik vlastních rytířů.
Karel VI. měl během života různé epizody šílenství. Při jedné z nich si například neuvědomoval, že je králem, neznal vlastní jméno a nepoznal svou ženu. Jindy byl zase přesvědčen, že je Svatý Jiří, nebo upadl do stavu, kdy se skoro půl roku nepřevlékl a nevykoupal. Papež Pius II., který byl ve funkci za Karlova pozdního života, píše ve své autobiografii, že král někdy věřil, že je ze skla.
V těchto obdobích svého života francouzský král trávil hodiny v posteli, protože věřil, že příliš moc pohybu by mohlo jeho křehké tělo nalomit či rozbít. Aby se mohl bezpečně pohybovat, nosil oblečení speciálně vyztužené kovovou konstrukcí, která ho měla chránit před roztříštěním. Lidé okolo něj měli na základě tohoto strachu přísně zakázáno se jej dotknout. Zpětně se uvažuje, že král trpěl nějakou formou schizofrenie. Zemřel na podzim 1422 v pouhých 53 letech, ale přestože není jasná příčina, rozbití těla na střepy to určitě nebylo.
„Melancholie“ a posedlost sklem
Zdá se, že mylná představa vlastního skleněného těla se týkala pouze bohatších vrstev a pouze v daném období. Proč? Samozřejmě kvůli tehdejšímu socioekonomickému kontextu. Ano, lidstvo dokáže vyrábět předměty ze skla už od starověku, ale teprve koncem středověku se s ním začalo častěji setkávat.
Během 14. století se výrazně zlepšily technologie výroby skla, a to se tak v Evropě stalo novým hitem. Stále však bylo tak drahé, že si jej mohla dovolit pouze smetánka. Rolníci žijící na vsi nemuseli o existenci skla ani vědět – to se změnilo až o pár staletí později.
Sklo šlechtu fascinovalo. Jenže některé lidi mohlo zároveň děsit, jako všechno nové. Ne nadarmo si sklo Evropané asociovali s magií a alchymií. Byl to vzácný materiál, draze a složitě řemeslně opracovaný, navíc zcela průsvitný, což do té doby mohly být tak maximálně některé krystaly soli či křišťálu. K tomu tu byla ta prazvláštní vlastnost, že se sklo po upuštění na zem s cinkáním roztříští na tvrdé a ostré střepy, mnohem dramatičtěji než keramika. Není divu, že pro osoby už tak trpící příznaky duševní nemoci se právě sklo mohlo stát předmětem či obrazem něčí vnitřní fobie.
Koncem 16. století se lékaři začali zajímat o psychologii. Dobová pojednání se často řídila starořeckým konceptem čtyř tělesných šťáv, podle kterých měli lidé cholerický, sangvinický, flegmatický nebo melancholický temperament. The Anatomy of Melancholy Roberta Burtona z roku 1621 spojuje duševní nemoc právě s melancholií. Skleněný blud je dle Burtona jedna z možných manifestací strachu, za který melancholie zodpovídá. Obecné zkazky o existenci skleněného bludu se údajně objevují také u Descarta, Johna Lockea a Denise Diderota.
Dnes už se skla nebojíme
V dnešní době už slavné případy tohoto jevu nenajdeme – což ale neznamená, že nemůže u někoho nastat. Přestože éra bludu končí v 17. století, poslední takový známý příběh se odehrál nedávno. Nizozemský lékař Andy Lameijn našel po letech záznamy z psychiatrického ústavu v Edinburghu, kde si v roce 1883 jedna pacientka myslela, že má skleněné nohy.
Když pokračoval ve výzkumu, dozvěděl se i o dvou podobných případech přímo v Nizozemsku. V 90. letech minulého století se osobně setkal s mužem se skleněným bludem a ptal se ho na podrobnosti. Pacient se jej zeptal, co vidí za oknem. Když se mu dostalo odpovědi, že ulici a auta, ale ne okenní sklo, řekl: To jsem já. Jsem tam, a zároveň nejsem. Jako sklo v okně.
Řešili jste někdy duševní potíže svých dětí?
O něco známější než skleněný blud je Cotardův syndrom. Při tom si daná osoba myslí, že je ve skutečnosti mrtvá a její tělo hnije, případně že chodí po světě s chybějícími orgány nebo že vůbec neexistuje. Skleněnému bludu se to dosti podobá – ten se také týká něčího mylného obrazu vlastního těla. Je možné, že jde o různé projevy té samé odchylky v mozku? Taková otázka se zdá být naprosto validní.
Britský psychoanalytik Adam Phillips poukazuje na křehkost a průhlednost, symboly, které mohou být relevantní i pro dnešní společnost. Spisovatel Ali Shaw zase v představě zakopnutí a rozbití se o zem spatřuje metaforu sociální úzkosti a veřejného faux pas. Dalo by se usuzovat, že sklo se může do snů či halucinací podvědomě promítat i v dnešní době. Více se však asi bojíme všeho nového, co přineslo 21. století.
Zdroje:
Psychology Today: The Glass Delusion of Early Modern Europe
Jules Dapper [YouTube]: The Most Mysterious Illness in History
Gill Speak (1990): An odd kind of melancholy: Reflections on the glass delusion in Europe (1440–1680)
Elena Fabietti (2015): A Body of Glass: The Case of El licenciado Vidriera
ČLÁNKY DO MAILU