Někdejší prezervativy vypadaly trochu jinak než dnes, kdy známe spoustu různých velikostí, povrchů, příchutí nebo materiálů kondomů, jež mohou být i hypoalergenní pro osoby alergické na latex či kasein, který se při jejich výrobě používá.
Spolehlivý byl jenom celibát
V dřívějších dobách v podstatě antikoncepce nebyla žádoucí. Lidé si uvědomovali, že jen zplození pokračovatele rodu může být primárním smyslem jejich života, proto snahy o zabránění početí byly nejen nevítané, ale často i trestné. Provádění potratů bylo známo už u přírodních národů a napříč časem se praktikovalo i poměrně dramatickými a násilnými způsoby.
Ve starověkých spisech se dochovala spousta rad pro ženy, které si nepřály otěhotnět. Většina žen ale hledala způsoby, jak naopak dítě počít a udělat radost manželovi, případně se tím postarat o svůj spokojený život, protože neplodnou ženu mohl manžel i zapudit. A jedinou spolehlivou antikoncepcí u osob, které se neměly rozmnožovat, byl celibát.
Z dostupných antikoncepčních prostředků se provozovala přerušovaná soulož, která však nikdy nebyla spolehlivá, nehledě na to, že pod vlivem křesťanství jakýkoliv výron semene mimo ženu, ať už šlo o přerušovanou soulož, masturbaci či orální nebo anální sex, byl zcela nepřípustný a trestný, stejně jako používání jiných způsobů antikoncepce.
Navíc se ještě v 19. století věřilo, že přerušovaná soulož způsobuje muži nervové a duševní obtíže. Námaha přerušiti soulož v okamžiku největšího napětí jest tak značná, že při trvalém vykonávání tohoto zvyku nastanou velmi těžké poruchy nervové, jež nezřídka trvají dlouhá léta. A při tom není ani úplná bezpečnost, že zamezí se oplození,
vysvětluje například doktorka Jenny Springer ve své knize Domácí lékařka.
Ženy si pomáhaly, jak to šlo
Ve starověkém Egyptě používaly ženy jako antikoncepci sloní nebo krokodýlí trus, který se zaváděl do pochvy, kde způsoboval silně kyselé prostředí hubící spermie. Stejně tak si starověké ženy vkládaly do vaginy vlnu či plátěné tampony napuštěné různými látkami, které měly za úkol zpomalovat nebo přímo hubit spermie. Šlo o tampony s olivovým olejem, akátovou šťávou, cedrovou pryskyřicí, medem, citrónovou šťávou a dalšími kyselými ingrediencemi.
Fungovaly též voskové zátky nebo spirálky ze slonoviny, které měly poskytovat spíše mechanickou bariéru. Postupně se tak vyvinuly různé ženské pesary. Ženy si zkrátka pomáhaly svou důmyslností, jak jen mohly…
Plátěný obal na penis proti syfilidě
Jenomže antikoncepce založená na spermicidním účinku různých přírodních látek nebo snaha žen zabránit mechanickým uzavřením dělohy proniknutí spermatu neřešilo zkázu lidstva v podobě rychle se rozšiřující syfilidy a dalších pohlavních nemocí. Syfilis se poprvé objevila v 15. století a od té doby se velice rychle začala šířit po celé Evropě i kontinentech. Na řadu tak mnohem častěji přicházely kondomy, které mají velice pestrou historii.
Pověstné rybí měchýře či ovčí střívka byla známá zřejmě již od starověku. Na penis se též uchycoval plátěný vak s tkanicemi, které umožňovaly jeho snadné přichycení. Jak to doopravdy fungovalo v praxi, si jen stěží lze představit. Významné období pro kondomy nastalo v roce 1564, kdy italský lékař Gabrielle Fallopio (1423–1562) začal jako prevenci proti syfilidě doporučovat mužům při souložit plátěný obal na penis.
Plátěný pytlík na penisu zřejmě nebyl pro ženu nic příjemného, ale údajně byl napuštěný olejem či olejovými maceráty z bylin, což ještě více mělo podporovat ochranu proti zákeřné pohlavní nemoci. Jeho předchůdce kondomu se osvědčil, protože žádný z tisícovky testovaných mužů se nenakazil.
Odkud pochází slovo kondom?
Všichni se však shodovali na tom, že sešívaný lněný pytlík s mnoha stehy je pro tyto praktiky absolutně nevhodný. Otázkou bylo, jaký zvolit vhodnější materiál. Nejčastěji se sahalo po ovčích a prasečích střívkách. Nejstarší dochovaný kondom je zhotovený z prasečího střívka kolem roku 1640 a je uložen v muzejních sbírkách ve Švédsku. Dochoval se i latinsky psaný manuál, který jej radí před použitím namáčet v horkém mléce. V této době se již zřejmě používal název kondom, jehož původ ale není jednoznačně jasný.
Uvádí se, že název kondom pochází od jména lékaře anglického krále Karla II., který byl v letech 1660–1685 jeho osobním lékařem a doporučoval mu k ochraně před syfilidou i před plozením nelegitimních potomků nasazovat si před souloží na penis ovčí střívko. Je známo, že tento panovník měl 14 legitimních dětí, o dalších se neví… Podle jiných teorií ale může být název slova kondom spojován také s francouzským městem Condom, kde se dnes nachází muzeum kondomů, anebo s latinským slovem condus znamenající slovo nádržka či nádobka.
Galerie: Originální kondomy
Je libo sušák na kondomy?
Lidové názvy kondomů napříč časem ale byly roztodivné. Uveďme si některé z nich, včetně těch současných: pánský jezdecký plášť, anglický jezdecký plášť (dle Casanovy), brnění proti potěšení, mužské brnění, guma, šprcka, šprcguma, olačka (ostravsky). Než se kondomy začaly vyrábět z latexu, polyuretanu nebo silikonu, používaly se ze zvířecích vnitřností, přírodních materiálů a skutečně překvapivě dlouhou dobu i z textilu, například také z hedvábí. Ještě v 19. století si prý nechal Heinrich Heine šít hedvábné kondomy na míru. Ze stejné doby se též dochovaly látkové kondomy s obrázky sexuálních scén.
Díky vulkanizaci gumy v roce 1844 došlo i na výrobu elastických gumových kondomů. První gumové kondomy se objevovaly od roku 1912, lubrikované v roce 1957. A tak jako se první látkové kondomy praly a ovčí střívka čistila, tak se i první gumové kondomy po každém použití vymývaly, zasypávaly pudrem, mazaly krémem a sušily na speciálním stojánku na kondomy. MUDr. Jenny Springerová však uvádí, že „kondomy z gumy nebo rybího měchýře roztrhnou se nezřídka, a tím svého účelu nevyplní“.
Na závěr drobná perlička: před pár lety se tehdy mladičká švédská zpěvačka Zara Larsson nechala vyfotit s kondomem narvaným na své noze až po koleno jako feministickou provokací vůči mužům, kteří tvrdí, že mají příliš velký penis na to, aby mohli používat kondomy.
Používáte prezervativ?
Zdroje: Wikipedie; esquire.com; mirror.co.uk; Vondruška, Vlastimil. Intimní historie. Brno: MOBA. 2007; Springerová, Jenny. Domácí lékařka. Praha: J. N. Jindra. 1909