Na hřib kováře není těžké narazit, objevuje se totiž kromě jehličnatých lesů i ve smíšených a listnatých, a to od května do října. Řadí se mezi jedlé houby, přičemž mezi houbaři je známý jako velmi chutná houba. Z toho důvodu se z něj připravují nejrůznější houbové pokrmy, jako je například smaženice, houbová omáčka nebo polévka.
Co se dozvíte v článku
Co o hřibu kováři víme?
Hřib kovář patří mezi jedlé houby a řadí se do čeledi hřibovitých, jeho latinský název zní Neoboletus luridiformis. Jedná se o chutnou a vzhledově atraktivní houbu, jejíž výskyt je v naší zemi relativně hojně rozšířený. Navíc je poměrně odolný proti červivění.
Kdekdo ho bude znát pod označením modrák, k němuž přišel díky tomu, že po rozkrojení začne modrat. Setkat se lze ale i s dalšími názvy, přezdívá se mu například hřib rudonohý, hřib rudotřeňový, máčňák, mráčínko, kožák, sameťáček, podjedlovník, počeček nebo zaječí hříbek. Český název přitom zavedl František Smotlacha, přední český mykolog.
Mezi jeho vzácnější formy náleží:
- hřib kovář žlutý,
- hřib kovář odbarvený,
- hřib kovář neměnný,
- hřib Melzerův,
- hřib kovář červenohlavý.
Ve spojitosti s těmito formami vyvstává otázka, jestli je hřib kovář chráněnou houbou. Jeho běžná forma chráněná není, a můžete ho tedy bez obav sbírat. To se však netýká hřibu kováře žlutého, který je veden v Červeném seznamu hub České republiky jako kriticky ohrožený druh. Raději si na něj proto nechte zajít chuť, jeho sběr by se vám mohl velmi prodražit. [1, 2, 3]
Kde hřib kovář roste?
Ještě než se pustíme do jeho popisu, povíme si, kde obvykle roste. Narazit na něj lze jak v jehličnatých, listnatých, tak smíšených lesích. Vyhovuje mu nevápenatá a kyselá půda, přičemž hojně se vyskytuje společně s brusinkou. Preferuje podhorské a horské oblasti, z dřevin pak smrky a buky. Často roste ve skupinkách a setkat se s ním můžete od května do října. Kromě Evropy se objevuje i v Malé Asii a na Kavkaze. [4, 5, 6, 7]
Jak hřib kovář vypadá?
Hřib kovář mívá matný, sametový klobouk o průměru 5 až 20 cm. Jeho klobouk je zpočátku polokulovitý, zatímco v dospělosti rozložený. Nabývá různých barevných odstínů, a to kaštanové, černohnědé či olivově hnědé s okrově žlutým okrajem.
U raných plodnic může být celý klobouk zbarven dožluta, brzy se však začíná zabarvovat. Součástí houby jsou i žlutozelené rourky s póry, které mívají zprvu žlutou barvu a posléze rumělkově červenou, přičemž je pro ně typické, že po otlačení zmodrají.
Třeň hřibu kováře bývá načervenalý a v horní části žlutý, dole se pak rozšiřuje. Zároveň je zhusta pokryt červenými zrníčky. Vyskytuje se přitom vždy bez síťky. Mívá soudkovitý tvar, později pak spíše kyjovitý. Dosahuje do výšky 6–15 cm a šířky 2–4 cm. Dužnina houby je žlutá, při rozkrojení se ale velmi rychle začíná zbarvovat domodra, někdy může nabývat až šedookrového zbarvení. Voní příjemně, po houbách.
Na závěr uvádíme jeho nejvýraznější rozpoznávací znaky, kterými je třeň bez síťky a hustá vrstva červených zrníček na třeni. Kromě toho může být podpůrným znakem, že celá plodnice při poškození zmodrá. Tím ho je možné rovněž od určitých druhů hub rozlišit. [8, 9, 10, 11, 12]
Chodíte na houby?
Možná záměna
Hřib kovář se podobá několika houbám, s nimiž jej lze lehce zaměnit. Nejčastěji se to stává v případě hřibu koloděje, což není divu, když v minulosti docházelo k záměně jejich názvů dokonce v atlasech hub. Nicméně i tento typ hřibu je jedlý, proto by záměna neměla fatální následky. Pouze je stejně jako u hřibu kováře nutné ho delší dobu povařit, abyste se vyhnuli zažívacím potížím.
Nejvýraznější rozdíl mezi nimi představuje barva klobouku, u hřibu koloděje je světle hnědá, zatímco hřib kovář má tmavě hnědý klobouk. Zároveň je možné je rozpoznat podle třeně, u kováře je zbarven dočervena a nahoře ho pokrývají červené tečky, u koloděje je žlutohnědý s příznačnou červenou síťkou, již hřib kovář postrádá.
Dále si s ním lze splést hřib Quéletův. Ten se však v Česku vyskytuje jen vzácně, hojnější zastoupení má na jižním Slovensku. Oproti hřibu kováři je menší, světlejší a na olivově hnědém klobouku se objevují oranžové a červené skvrny, přičemž na bázi je zbarven do karmínově červené. Ani tato houba není jedovatá, ale jako u dvou předešlých hub platí, že se musí dobře tepelně upravit.
Mezi modráky patří také hřib kříšť, který se vyznačuje silně hořkou chutí a je mírně jedovatý. Bývá přitom zaměňován s hřibem kovářem odbarveným. Správně je hřib kříšť možné určit podle třeně, který je nahoře žlutý se stejně zbarvenou síťkou, dole pak červený s červenou síťkou. Navíc ústí rourek není červené, ale žluté a klobouk bývá šedobílý.
Hřib satan a kovář jsou posledními exempláři, kterými se v rámci možné záměny budeme zabývat. Hřib satan lze identifikovat poměrně snadno podle stříbřitě šedého klobouku, červeného třeně s jemnou červenou síťkou a bělavé dužniny, jež po rozříznutí mírně modrá. Na hřib satan je třeba si dát pozor, jelikož je chráněný a současně za syrova prudce jedovatý. Otrava se projevuje žaludečními a střevními potížemi. [13, 14, 15, 16]
Hřib kovář: využití
Nejdříve je třeba si ujasnit, jestli je hřib kovář jedovatý. Hřib kovář se obecně považuje za jedlou houbu, nicméně syrový nebo nedovařený je mírně jedovatý a člověku může způsobit zažívací potíže. Z toho důvodu je zapotřebí ho delší dobu tepelně upravovat, stačit by mělo 20 až 25 minut vaření či smažení.
Někteří lidé se obávají, že kvůli své schopnosti zmodrat zbarví domodra i připravovaný pokrm. Tyto domněnky jsou však mylné a žádnou nepřirozenou barvu danému pokrmu nedodá. Co se týče receptů z hřibu kováře, je díky své pevné konzistenci vhodnou přísadou do omáček nebo polévek, skvěle chutná ale také naložený v octu.
Připravit si z něj rovněž můžete smaženici. Pokud jde o sušení hřibu kováře, není pro něj typické a obecně se radí to nedělat. Houba totiž při sušení přichází o svou charakteristickou houbovou chuť. [17, 18, 19]
ČLÁNKY DO MAILU