Plastická chirurgie v nemocnicích uleví od lymfedému či vymodeluje prsa po léčbě nádoru

Léčba popálenin, amputací nebo rekonstrukce po vyoperování nádorů. To jsou příklady zákroků, které řeší plastičtí chirurgové. Novinkou pak je přenos mízních uzlin. Naopak operací kvůli vrozeným vadám v Česku díky vysoké úrovni prenatální péče ubývá. Řeč o tom byla na panelové diskusi s názvem Medialogy, kterou pořádala 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy.

„Estetické výkony tvoří na naší klinice pouze pět procent. Zbylých 95 procent jsou zákroky rekonstrukční čili léčebné. Dominantní je u nás komplexní chirurgie prsou. Od diagnostiky přes odstranění nádoru a odstranění prsou až po jejich rekonstrukci, ať už pomocí implantátů, nebo přesunem tkáně z břicha na hrudník,“ popisuje Martin Molitor, přednosta Klinicky plastické chirurgie Fakultní nemocnice Bulovka. Tuto péči lidem hradí zdravotní pojišťovny. 

Pro úplnost dodejme, že kromě oddělení plastické chirurgie v nemocnicích existují kliniky plastické chirurgie a estetické medicíny, tamní zákroky si lidé platí sami. Relativně často na nich působí stejní lékaři, kteří svůj čas dělí mezi léčebnou plastickou chirurgii a tu estetickou. 

Přečtěte si také:

Lékaři při osmihodinové operaci zachránili ukazováček šestiletému chlapci

Štíhlost není překážkou

Přesun tkáně z podbřišku včetně cév není problém ani u štíhlých pacientek. Podle lékaře totiž nezáleží na tom, kolik má žena tuku, ale jakou velikost má prs, který lékaři rekonstruují. Pokud má štíhlá pacienta malá prsa, jsme schopni udělat rekonstrukci z jejího tuku. Jsou-li prsa větší, doplníme k tuku kůži i s podkožím nebo metody kombinujeme a doplníme malý implantát, dodává přednosta FN Bulovka.

Principem rekonstrukcí je přenesení štěpů kostí nebo tkání z různých částí těla pacienta tam, kde mu chybějí. Existuje i možnost dárcovství od zemřelých, ta je ale v tomto oboru značně omezená, protože třeba u rukou hraje roli nejen imunitní či velikostní shoda mezi dárcem a příjemcem, ale také třeba barva kůže či ochlupení. Proto také třeba v Itálii trval výběr dárce pro první transplantaci ruky tři roky. Cesta dárcovství je proto i dnes v plastické chirurgii spíše tou teoretickou nebo okrajovou – používají se třeba některé cévy nebo kostní štěpy, které se kombinují s těmi pacientovými.

Štěpy přitom nemusí pocházet jen od člověka, ale třeba i z prasete. Zatímco použití vepřové kůže je v plastické chirurgii už minulostí, byť dříve sloužila k dočasnému krytí popálenin, uplatnění v moderní medicíně ovšem našel vepřový kolagen. Používá se výjimečně při zpevňování břišní stěny. Vezme se kůže ze zad prasete, ta se zbaví buněk, takže zůstane jen vazivo a to se použije při rekonstrukci břišní stěny místo syntetické síťky. Na rozdíl od ní má vepřový kolagen lepší některé vlastnosti, popisuje plastický chirurg Ondřej Měšťák, jenž je ve FN Bulovka zástupcem přednosty pro výuku. Využití kolagenových implantátů ale brzdí vysoká cena.

Tkáňové inženýrství se zatím nechytilo

Plastičtí chirurgové se dodnes obejdou bez sofistikovaných medicínských přístrojů, stěžejním nástrojem na sále pro ně totiž stále jsou vlastní ruce. Chirurgická léčba, spočívající zejména v sešívání velmi malých struktur v lidském organismu (proto se hovoří o mikrochirurgii), může trvat i řadu let. Třeba po poranění je někdy potřeba i několik desítek operací. 

Jak podotýká Martin Molitor, vrátit člověku, který přišel třeba o půl obličeje včetně nosu a čelisti, zpět podobu, kterou měl před úrazem či operací, proto není ani dnes plně možné. Jsme schopni kosti zpevnit, přestěhovat kostní štěpy z nohou, provést kožní laloky, ale plnohodnotný nos či rty neuděláme. Nejsme schopni je stoprocentně zrekonstruovat, protože nedokážeme vytvořit zpětně něco, co už neexistuje, říká lékař.

Přečtěte si také:

Většina žen chce, aby jejich prsa vypadala přirozeně, říká plastický chirurg Ondřej Měšťák

A nepomáhá ani klonování a takzvané tkáňové inženýrství, které je veřejnosti známé v podobě pěstování orgánů, třeba ušního boltce v podkoží laboratorní myši nebo člověka. Takto se dají získat malé bločky kostí nebo krátké úseky nervů, ale větší blok tkáně, který má fungovat samostatně, zatím ne, protože u něj je největší problém vypěstovat pro něj i cévy a nervy, proto zatím z laboratoře nevzešel třeba funkční sval nebo celá kost, podotýká Martin Molitor.

Výzvou pro tkáňové inženýrství je to, jak naprogramovat kmenové buňky, aby z nich vyrostly různé typy tkání – třeba sval, tuk, chrupavka, kost, vazivo, nebo jejich kombinace. To je problém, protože shluk buněk zatím nejsme schopni donutit, aby vytvořily třeba část svalu, tuku a cév, a propojit to tak, aby to fungovalo jako větší celek, vysvětluje přednosta Molitor. Podle něj změna nepřijde dřív než za deset let a možná také nikdy a tkáňové inženýrství se v plastické chirurgii ukáže jako slepá cesta.

Operace prsu dvakrát rychleji

V čem tedy spočívá pokrok plastické chirurgie za poslední léta? Podle Martina Molitora se zdokonalují metody rekonstrukce s pomocí vlastní tukové tkáně a zkracuje se čas operací. Když jsem začínal, rekonstrukce prsu trvala i jedenáct hodin, teď je šikovný mikrochirurg schopný oba prsy zrekonstruoval kožními laloky do pěti hodin, popisuje s tím, že čas zkracuje trénink lékaře i lepší organizace práce nemocničních týmů. Nejkratší čas při rekonstrukci obou prsů je v tuzemsku 4,5 hodiny. Kratší čas operace už podle lékaře možný není.

Jsou výrazně lepší mikroskopy, zkouší se spousta různých směrů, jsou nová data, ale v našem oboru nejde pokrok tak rychle jako třeba v kardiologii nebo onkologii, dodává Ondřej Měšťák. Pokrok vidí třeba v léčbě lymfedému, kdy plastický chirurg přenese část lymfatických uzlin třeba z třísel do podpaží. Třeba pacientce, která o uzliny přišla v důsledku operace nádoru prsu. Podle Měšťáka sešívání lymfatických cest patří k supermikrochirurgii, která se neustále vyvíjí a i ji lze označit jako relativně nový trend plastické chirurgie.

Primář Sova, doktor House a další. Znáte filmy a seriály z lékařského prostředí?

Málokteré filmy a seriály jsou tak populární jako ty, které se odehrávají v nemocnicích či ambulancích. A vy si teď můžete vyzkoušet, kolik jste jich viděli a co všechno o nich víte.

Spustit kvíz

Podle Martina Molitora je právě délka složitých operací tím, co plastické chirurgy z nemocnic žene na soukromé kliniky, kde mají širší paletu klientů platících za méně časově náročné zákroky. Navíc na soukromých klinikách není nutné takové dosledování pacientů, lékaři nemusí akutně řešit ani takto složité komplikace, které mohou končit revizí celého zákroku. I v plastické chirurgii jde tedy vidět, že lidé mají tendenci k pohodlnějšímu životu, takže složitějším věcem se řada z nich snaží vyhnout, dodává.

S tím souvisí také to, že plastických chirurgů v tuzemsku máme dostatek. Ne vždy se jich ale dostává nemocničním klinikám. 

V tomto kontextu je zajímavé, že právě v plastické chirurgii je mezi lékaři vyšší podíl žen než mezi chirurgy jiných oborů. Žen tedy máme hodně a i v našem oboru lze pozorovat ten ohromný trend feminizace zdravotnictví. Asi je to tím, že naše práce je delikátní, možné i méně stresující než třeba na traumatologii, dodává Martin Molitor.

Podívejte se na celý záznam z Medialogů, které pořádá 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy: