Spisovatel se ujedl a upil k smrti. Jak dopadli další slavní milovníci jídla, kteří neznali míru?

Vždycky byli lidé, kteří to s jídlem hodně přeháněli a zabilo je to, stejně jako ti, kdo na základě vlastního rozhodnutí jedli velmi málo, či vůbec a taky tím uspíšili svou smrt. 

Protentokrát se nebavíme o přibírání na váze z jiných důvodů, například kvůli nemoci či užívání různých léků. Řeč je o nestřídmosti v jídle. A když si představíme bezuzdné žranice a plné stoly na hostinách šlechty či panovníků, je jasné, že zatímco chudí lidé trpěli hlady, bohatí se přejídali a příliš na své zdraví nedbali.

Lidé, kteří mají sklony k přejídání, často pociťují takzvaný psychický hlad a mají sklony k závislostem. Pak snadno dochází k nerovnováze, tělo přijímá velké množství kalorií, které při nedostatečném pohybu vedou k jedinému – obezitě. 

Goethe dal na radu doktora

O nestřídmosti v jídle se vyjádřil už renesanční autor Dekameronu Giovanni Boccaccio (1313–1375): Na nestřídmost v jídle umírá člověk dřív, než to příroda vyžaduje, a z tohoto důvodu spousta lidí opouští zemi předčasnou smrtí. Je tedy pravda, co už moudří mistři medicíny hlásali dřív, že jídlo zabíjí lidí víc než meč.

Přečtěte si také:

Spíte málo, abyste toho stihli co nejvíc? Spěte víc, budete žít o pět let déle

Jedním ze slavných, který se rád cpal, byl německý básník Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832). Mezi jeho oblíbená jídla patřily kachní a husí pečínky, pstruzi nebo krásně zdobené zákusky přímo od cukráře. Karl von Stein, syn Goetheho přítelkyně Charlotty a spisovatelky, o slavném autorovi prohlásil, že jeho chůze je nesmírně pomalá, jeho břicho vystupuje jako břicho ženy ve vysokém stupni těhotenství, jeho brada se táhne až ke krku… tváře má tlusté, ústa ve tvaru půlměsíce… působí jako ztělesněná lhostejnost. Je mi líto toho krásného muže, který míval ztepilou postavu. Když si ale Goethe svou nestřídmostí v jídle přivodil zdravotní problémy, dokázal zhubnout. 

Možná k tomu přispěl i vliv jeho lékaře, slavného doktora Christopha Wilhelma Friedricha Hufelanda (1762–1836), který byl významným naturopatem prosazujícím vegetariánství a střídmou stravu. Kromě toho, že byl svobodným zednářem, přátelil se se zakladatelem homeopatie Samuelem Hahnemannem, zajímal se o makrobiotiku a dosažení dlouhověkosti, jak ostatně popsal v jednom ze svých spisů Makrobiotika aneb umění, jak si prodloužit život z roku 1796.

Přečtěte si také:

Lipedém je něco jiného než obezita. Léčí se dietou, speciálním prádlem a liposukcí

Pořádná husa a kus šunky 

Dalším takovým otylým jedlíkem byl rakouský spisovatel a obdivovatel Šumavy Adalbert Stifter (1805–1868), který se narodil v Horní Plané. Když mu ve dvanácti letech zahynul otec pod formanským vozem, otřesený chlapec dva dny nejedl. V dospělosti zase naopak jedl a pil hodně. Byl velký milovník přírody, což se ukazovalo v jeho díle, ale také měl rád jídlo. 

Vyprávělo se o něm, že jako předkrm snědl půl tuctu pstruhů, ještě více spořádal kvíčal a raků. Jeden návštěvník o něm řekl, že se svou ženou spořádal pořádnou husu a kus šunky za jediný den a ne snad na základě nějaké sázky. Sám o sobě Stifter napsal, že na pěkně prostřeném stole musel být dozlatova upečený kohout a k tomu, vedle láhve silného vína, dobrý dezert s těmi nejdelikátnějšími datlemi.

To vše se ale projevilo cirhózou jater se zhoršujícími se příznaky. Trpící muž v 62 letech spáchal sebevraždu tím, že si na nemocničním lůžku břitvou sám prořízl hrdlo. Zemřel o dva dny později.

U jídla v restauraci si zouval boty

Jídlo měl také rád hudební skladatel Georg Friedrich Händel (1685–1759). Říkalo se o něm, že dokázal spořádat dvojitou mísu krmených kapounů. Jeho práce vyžadovala neustálé a vydatné zásobování potravinami, aby posílily vyčerpaného ducha, napsali o něm. Zvláštní zálibu v jídle měl i francouzský spisovatel Gustave Flaubert (1821–1880), který se na jídlo vrhal vždy velmi hladově. Při stravování v restauracích měl své (zlo)zvyky: odkládal sako, povoloval si límeček u košile, sundával si manžety a dokonce si zouval boty, protože měl pocit, že mu při jídle překážejí.

Přečtěte si také:

Rozmarýn dokáže zmírnit bolest i odbourat stres, pomáhá také proti křečím v žaludku

Proslulý jedlík byl i politik Otto von Bismarck (1815–1898), který ve svých 65 letech vážil 122 kg. U stolu se neovládal a varování lékařů nebral vážně. Jeho syn byl tak tlustý, že se obávali, že už ve svých třiceti letech skončí na vozíku. Naštěstí pak zhubl a to se ostatně podařilo i jeho otci, zřejmě dali na rady svého lékaře Ernsta Schweningera (1850–1924), který odmítl klasickou medicínu a dal přednost naturopatii. U Otty von Bismarcka úspěšně léčil obezitu svou metodou omezení příjmu tekutin ve stravě.

Pochoutky Jindřicha VIII.

A vynechat nemůžeme ani proslulého anglického panovníka Jindřicha VIII. (1491–1547). V mládí byl velmi urostlý, svalnatý a díky maximálnímu sportovnímu vyžití se udržoval v perfektní kondici a vyhrával všechny turnaje. V pozdějším věku už ale pořádně ztloustl a měl mnohé zdravotní problémy. 

Jak vypadala taková tudorovská tabule a jaká jídla Jindřich VIII. preferoval? K jeho nejoblíbenějším pokrmům patřil bílý vývar s mandlemi, hovězí roládičky, skopová kýta s citrony, slaný zvěřinový koláč plněný pomeranči, dušení kapouni, páv, pečený jelen, kančí játra a losos pečený v omáčce. Mezi slavné královské kuchaře patřil i Francouz Piero le Doux, jehož král velmi štědře odměňoval.

Paní Cornwallisová zase připravovala Jindřichovi moučníky. Nejvíce miloval její vanilkový krém, mandlový krém nebo kdoulovou zavařeninu, tak hustou, že se dala krájet. Samozřejmostí byly různé koláčky a lívanečky. Panovník si cukrářku oblíbil natolik, že jí věnoval dům v Aldgate. Kuchyně byla pro krále velice důležitá a často si nechával z kuchyně posílat i něco na zub uprostřed noci. Mezi jeho typické noční pochoutky patřila miska aleberry, což byl chlebový pudink s příchutí piva.

Opulentní hostiny u dvora zaručovaly obrovský příjem kalorií. Maso se jedlo ve velkém, každá hostina měla několik chodů a jednotliví hosté byli i na základě barvy oděvu odlišováni od sebe tím, na kolik chodů má kdo z nich nárok. Například kardinál měl během jednoho jídla nárok na devět chodů, vévoda, markýz, hrabě, biskup a arcibiskup sedm chodů, lordi, rytíři Podvazkového řádu, starostové Londýna a opati šest chodů, nejníže postaveným musely stačit chody tři. Ovšem je důležité objasnit, že jeden chod mohl představovat třeba i celou labuť či páva, anebo třeba dvanáct skřivanů.

O tom, že jídlo na hostinách bylo pastvou pro oči a šlo o efekt, nelze pochybovat. Na stole se tak mohl ocitnout dokonce i bazilišek, který vznikl tak, že se přední část kapouna přišila k zadní části prasete. Jídlo bylo zkrátka důležité, lidé věřili tomu, že když budou dobře a hodně jíst, budou mít kvalitní semeno a zplodí zdravé potomky. Červené maso, cukr a víno se považovaly za afrodiziaka a třeba nadýmavá jídla měla v pravou chvíli nafouknout mužům penis. Za jídlo se na panovnických dvorech utrácely neskutečné peníze.

Přečtěte si také:

Nehledejte zázračné diety, prostě se na jídlo soustřeďte, hlásá mindful eating

Nejtlustší muž a nejlehčí žena

Na závěr dvě zajímavosti. Za nejtlustšího muže světa byl považován Jon Brower Minnoch (1941–1983), jehož maximální váha se odhaduje na 635 kg. Vzhledem k jeho vzhledu, nepohyblivosti a vysoké hmotnosti ho prostě nebylo možné ani přesně zvážit. Měřil sice 185 cm, ale ve věku 22 let vážil 178 kg. Oženil se a se štíhlounkou ženou zplodil dvě děti. V době své smrti ve 41 letech vážil 362 kg a s ohledem na četné zdravotní problémy kvůli tloušťce se jej už lékařům nepodařilo zachránit.

To naopak za nejlehčí ženu světa byla považována Valeria Levitin, o které se psalo v roce 2012 a která tehdy ve svých 39 letech vážila 27 kg a byla velkou a velmi nebezpečnou inspirací pro další lidi postižené mentální anorexií.