Po osvětových kampaních v devadesátých letech a vlně coming outů, zejména mezi umělci, výrazně ubylo těch, kteří by otevřeně proti homosexuálům vystoupili. Názorové obraty si zkrátka vyžádala doba. Ale to, co říkáme na veřejnosti, a to, jak danou věc komentujeme doma nebo mezi nejbližšími přáteli, může být hodně rozdílné.
Mám rád homosexuály, ale…
Velká část české populace, která se považuje za otevřenou a takzvaně bez předsudků, projevuje ve vztahu k menšinám zvláštní druh schizofrenie. Ten se dá označit jako „ale efekt“. Kdykoliv přijde ve společnosti řeč na menšiny, reagují tito lidé naprosto stejně. První co řeknou je: „Já proti homosexuálům (Romům, Vietnamcům, Židům,..) nic nemám,“ po této nadějné větě ovšem téměř vždy přijde nějaké ALE. Za ním následuje výčet toho, čím dotyčná menšina mluvčího popouzí.
Přijali byste v klidu, kdyby váš/vaše syn/dcera přiznal/a svoji homosexualitu?
Jsme tedy pokrytci? Co když si jen líbivě lžeme do vlastní kapsy, když tvrdíme, že proti gayům a lesbičkám nic nemáme? To není tak jednoduché. Lidské myšlení se nedá změnit ze dne na den, dokonce ani z roku na rok. Zejména u starší generace, která vyrůstala s tím, že homosexualita je zvrácenost proti přírodě, která se naštěstí dá léčit, může být dosažení „ale efektu“ úspěchem. Průzkumy ukazují, že lidé vědí, že by měli být tolerantní, ale obavy z odlišného a předsudky v nich přece jenom zůstávají. Takový postoj na rozdíl od nekompromisní negace umožňuje další debatu a může být jistým příslibem do budoucna.
Podle sexuoložky Lenky Teremové – Blažejové musíme vycházet z toho, že homosexualita je vrozené sexuální zaměření, které se nedá léčit. Nejedná se tedy ani v nejmenším o nemoc. „Položme si otázku: Kdo určuje míru tolerance k homosexualitě? Samozřejmě společnost a její společenské normy. V současné době je uzákoněno registrované partnerství, což je jistě určitý pokrok ve vztahu k homosexualitě. Ovšem předsudky k této problematice zůstávají v myslích lidí i nadále. Podle mé zkušenosti dnes okolí nereaguje na homosexuální páry již agresivně a je do jisté míry ochotné ji tolerovat, ovšem jen do doby, než se týká přímo příslušníků jejich rodiny,“ říká Teremová -Blažejová.
Hlavně mi sem toho buzeranta nevoďte…
Faktem ovšem je, že sami gayové považují Česko za velmi tolerantní zemi, dokonce tolerantnější než třeba Velká Británie nebo USA. Alespoň podle průzkumů. Jenže být k něčemu tolerantní není totéž, jako považovat něco za normální. Proto jsem oslovila své přátele, gaye. U Tomáše mi bylo jasné, že bude trvat na naprosté anonymitě. Má k tomu vážné osobní důvody a o jeho orientaci ví jen minimum lidí. Ten druhý kamarád se se svou sexuální orientací netají, takže jsem počítala s tím, že bude souhlasit, abych zveřejnila jeho jméno. Nesouhlasil. Důvod, který uvedl jasně ukazuje, jaký je rozdíl mezi tím být tolerovaný a být normální.
Adam Teplý, takový pseudonym si vybral, chce, aby ho lidé vnímali jako umělce nebo dobrého kamaráda. Předsunovat před to sexuální orientaci je podle něj zbytečné. Samozřejmě, má pravdu. Já přece také nemám potřebu předvádět se s tím, že jsem heterosexuálka. Ne proto, že bych se za to styděla, ale proto, že moje sexuální orientace je pro mě stejně samozřejmá jako barva očí nebo to, že mám ráda svíčkovou. Proč by to u něj mělo být jiné? Adam si myslí, že oproti jiným zemím, mají homosexuálové v Česku ráj a Češi jsou tolerantní. I on má svoje „ale“. „Postoj Čechů ke gayům, a vlastně ke spoustě věcem, spíše vystihuje věta z jednoho článku ‚když má soused doma kluka na kluky, tak v pohodě, to se snese, ale hlavně mi sem toho buzeranta nevoďte!‘,“ tvrdí.
Když jsem nahlédla do slovníku cizích slov našla jsem pod heslem tolerantní toto: trpělivý, snášenlivý, otevřený diskuzi, velkorysý. Myslím, že můžeme s jistými výhradami říct, že česká společnost je vůči homosexualitě a homosexuálům spíše tolerantní. Normální ale pro nás homosexualita není. A dokud pro nás bude něčím, o čem je třeba diskutovat, přemýšlet, vůči čemu musíme být snášenliví a trpěliví, tak ani nebude. O normálních věcech tahle neuvažujeme. Ty prostě jsou.
Rozhovory: Mít šéfa gaye? Zapomeňte!
Myslíš si, že je česká společnost k homosexuálům tolerantní?
Adam: Rozhodně ano. Oproti jiným zemím tu máme ráj.
Ale postoj Čechů ke gayům, a vlastně ke spoustě věcem, spíše vystihuje věta z jednoho článku „když má soused doma kluka na kluky, tak v pohodě, to se snese, ale hlavně mi sem toho buzeranta nevoďte!“
Tomáš: Navenek ano. Rozhodně není násilnická jako třeba Rusové nebo Poláci. Ale spousta lidí je tolerantní jen do momentu, kdy dojde na lámání chleba. Okukovat ano, chovat se mile, to taky. Ale mít gaye jako šéfa nebo v příbuzenstvu? Zapomeňte!
Setkal ses někdy s diskriminací?
Adam: Osobně ne, mám docela štěstí na lidi. Ale tím neříkám, že se nic takového neděje!
Tomáš: Ne. Nejspíš proto, že o tom, že jsem gay, ví jen minimum lidí.
Měl jsi problémy s coming outem? Jak přijali tvou sexuální orientaci rodiče?
Adam: V naší rodině se řešily důležitější věci, nežli je tahle prkotina.
Celé dětství jsem bojoval o život, takže tento „problém“ se stal už ve svém zrodu podružným.
Tomáš: Žádný coming out nebyl. Otec považuje buzeranty za zrůdy. Mámě jsem se svěřil, když jsem měl před pár lety slabou chvilku. Kdykoliv teď přijedu domů, čeká, že už jsem přišel k rozumu a nechám se léčit, nebo si to rozmyslím. Mrzí mě to, ale vím, že oni už se nezmění. Navíc bydlí na maloměstě. Proto si taky dávám pozor. Vím, jaké to je, když vám někdo ničí život. Nechci jim to udělat.
ČLÁNKY DO MAILU