Měla to být původně glosa o hokeji, mistrovství světa z pohledu ženy, nebo tak něco. Od postřehů „nezaujatého diváka“ jsem se ale postupně dostala až k národní hrdosti. Myslíte, že to spolu souvisí?
Kdysi, den po triumfu českého týmu v Naganu, jeli jsme autem přes centrum Prahy. Ještě ožralí „fanoušci“, opojení vítězstvím, zastavovali dopravu, bušili do aut a jako správně hrdí Češi hulákali: „Kdo neskáče, není Čech!“ A kdo se skákat nechystal, toho vytáhli z auta, aby mu jeho češství připomněli ručně.
Čtěte téma: Odpočinek nic nestojí, zato relax je kšeft
Proč bychom proboha měli odpočívat aktivně? Přece proto, abychom utratili …
Nesportovním pohledem
Co zahlédne, zaslechne a zaregistruje česká ženská, již hokej nezajímá o nic víc než fotbal, a fotbal o nic víc než kurz dolaru a tak podobně, aneb několik postřehů zachycených cestou kolem televize, z poznámek známých a výroků médií:
- Prohráváme – hráči jsou idioti (to v lepším případě) a trenér – slušně řečeno – naprosto neschopný. Hledá se viník.
- Vyhráváme – jsou to prostě naši zlatí hoši a Růžička je génius. Úspěch je nás všech.
- Prý se jedná o hokej, přesto když jdu kolem obrazovky, pravidelně se tam boxuje, dává se pěstí do obličeje a na ledě je krev.
- Manžel je na infarkt, jestliže prohráváme („To už neotočej!“), i když vyhráváme („To neudržej!“).
- Zhruba polovina obyvatel našeho bloku má potřebu řvát z balkónů a oken nepublikovatelné výrazy a mlátit čímkoli do čehokoli v případě: proměněného gólu, neproměněného gólu, spravedlivě potrestaného faulu (fauluje protivník), nespravedlivě potrestaného faulu (faulujeme my), vítězství a prohry.
- Na Facebooku v průběhu mistrovství vznikaly skupiny typu: „Proč neumíš prohrávat? Jo, ty jsi z Kanady!“ Podobné aktivity spíš ukazují, že my neumíme vítězit.
Jste hrdí na vítězství Čechů na MS v hokeji?
Vzpomínky na Nagano
Celý průběh mistrovství, stejně jako všech předešlých klání (a zřejmě i budoucích tak na sto padesát let dopředu), byl prošpikován vzpomínkami na náš úspěch z roku 1998, před kterým si celý svět kecnul na zadek a zřejmě tam sedí dodnes. Alespoň podle představ našich sportovních komentátorů a novinářů: „Vítězný únor 1998“, „Náš olympijský triumf“, „Turnaj století“, „hokejové Nagano stmelilo národ“, „celý svět mluví o …“, „celý svět šokovala …“ atd., atd., atd.
Z toho sebedojímání je mi nějak trapně, naše dokola připomínaná vítězství doprovázená rykem komentátorů až do ochraptění:
„Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól!“ (možná je to ještě o kousek delší),
„Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól!“,
„Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól!“
A jako vyvrcholení národní masturbace proslavený ryk komentátora: „Přepište dějiny!“
V přímém přenosu chápu, ale po dvanácti letech?
Kolik let se ještě budeme unášet tímhle – bezesporu – úspěchem? To nemáme nic jiného, na co bychom mohli být pyšní? No právě – asi nemáme, nebo nevíme, že bychom měli.
Viděla jsem před časem jakýsi televizní pořad, kde se lidí ptali, na co jsou jako Češi hrdí. Obvyklé odpovědi zněly: nevím, na nic, na pivo, na sklo. Není ten výčet trochu chudý a zaprášený?
Co myslíte vy, na co bychom jako Češi mohli nebo měli být hrdí?
ČLÁNKY DO MAILU