Před pár lety jsem v britském bulvárním tisku spatřil následující fotografii: Oddíl vojáků ze stažených zahraničních misí kráčel liduprázdnou ulicí. Pochodu, který měl být součástí slavnostní uvítací ceremonie po návratu do vlasti, přihlížel jen jeden postarší občan.
Zdá se, že současný demokratický svět nectí vojáky jako hrdiny a ve vojenských misích vidí v lepším případě nutné zlo. Lhostejná veřejnost si neuvědomuje, že skončením mise a návratem do civilního života oběť a utrpení vojáka kdysi nasazeného boji zdaleka nekončí. Navíc je docela možné, že psychiku veterána ohrožuje i kritický postoj veřejnosti vůči válce.
Čtěte téma: O lidech, kteří milují válku
Zkušenost bitvy
Nedávný výzkum na Washington State University naznačuje, že pro mnoho amerických veteránů představuje účast v bitvě významnou zkušenost, která mnohdy vychyluje rovnováhu jejich životů.
Podle srpnového výzkumu Američané vracející se z boje čelí v porovnání s civilisty a veterány, kteří se bitev nikdy neúčastnili, značným socioekonomickým potížím, o čem svědčí stále vyšší procentuální poměry jejich pracovní neschopnosti a nezaměstnanosti.
Nezaměstnanost bojových veteránů
„Veteráni, kteří viděli bitvu, začali vykonávat svou práci s relativní nevýhodou, kterou nebyli schopni překonat," tvrdí profesorka Alair MacLean z Washington State University. „Vojáci vystavení boji byli s větší pravděpodobností než nebojující veteráni kolem svého 25. roku nezpůsobilí a nezaměstnaní, a v tomto stavu setrvávají po celý svůj produktivní věk.“
Dále MacLean zjistila, že veteráni bojů se s větší pravděpodobností než zbývající dvě skupiny stanou pracovně nezpůsobilými postupem doby. „V roce 1968 bylo něco přes 10 procent (bojových veteránů) nezpůsobilých. Toto číslo se zvýšilo na více než 20 procent v roce 2003,“ sdělila.
Statistické údaje naznačují, že zkušenost bitvy může poškodit veterány a snížit jejich schopnost najít si práci v rozmezí svých 25–55 let, tedy v tom nejproduktivnějším věku.
Čtěte téma: Přežít nezaměstnanost – a se ctí
Ekonomická krize vynesla na povrch jeden vážný a stále aktuální problém: nezaměstnanost. Jak prožít toto nepříjemné období s co nejmenšími škodami? Dá se z ní naopak vytěžit něco dobrého?
Psychické poruchy
Existuje stále více důkazů o souvislosti mezi bitvami v Iráku a v Afghánistánu a následnými psychickými problémy, zvláště posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a depresemi.
Podle studií uvádí 8,5–14 procenta vojáků vracejících se z Iráku vážná funkční poškození spojená s problémy duševního zdraví. Užijeme-li tu nejméně přísnou definici PTSD, bylo možno tuto poruchu pozorovat u 20,7–30,5 % a deprese u 11,5–16 % amerických vojáků. Při užití nejpřísnějších kritérií zahrnujících vážné příznaky s funkčními poruchami činila tato čísla 5,6–11,3 % u výskytu PTSD a 5–8,5 % u depresí. Zneužívání alkoholu nebo agresivní chování – jako bouchání dveřmi, údery do zdi nebo vyhrožování a způsobování násilí v hněvu – bylo pozorováno zhruba v polovině případů PTSD a depresí.
Čtěte téma: S optimismem na depresi nechoďte
Deprese je jako tísnivý černý mrak, který padá na životy miliónů lidí. Byla by ale chyba myslet si, že pomůže, když dotyčného chcete „rozveselit“. Příliš pozitivního myšlení škodí.
Zhoršování problémů
Výzkumy poukazují na nezbytnost pečovat nejen o vracející se vojáky a jejich rodiny, ale také o spolubojovníky v jednotkách. Výsledky studie ukazují, že po 12 měsících, které následují po bitvě, se potíže s duševním zdravím nejenom nezmírňují, ale v mnoha případech dokonce zhoršují.
Vojáci, kteří zůstanou ve službě, budou s největší pravděpodobností znovu nasazeni do boje. Pokud se potýkají s vážnou poruchou jakožto následkem svého předchozího nasazení, je možné, že to naruší jejich bojový výkon, což ohrozí bezpečnost členů jednotky a úspěch mise.
Pocit bezmoci
V jednom dřívějším článku (O lidech, kteří milují válku) jsem psal o tom, že individuální projevy násilí vycházejí z pocitů bezmoci. Podle tohoto předpokladu by se nejvíce násilí měli dopouštět ti vojáci, kteří byli ve válce vězněni. Americká vládní studie o zajatcích na Dálném východě během 2. světové a korejské války ukazuje, že 40 % všech smrtí, k nimž došlo ve sledované skupině mezi lety 1945–1954, zahrnovalo vraždy, sebevraždy nebo nehody.
Jaký je váš postoj k "našim" veteránům?
Frustrující pocit nesmyslnosti války
Skutečnost, že postoj veřejnosti vůči válce má vliv na duševní zdraví a život válečných veteránů, lze doložit srovnáním dvou válek:
Postojem vůči vietnamské válce byla americká veřejnost dokonale rozdělena. Ani její skončení nebylo přijato s žádným nadšením. Tyto skutečnosti posilovaly pocity bezmocnosti a frustrace vracejících se vojáků a vedly k tomu, že se dopouštěli různých incidentů. Po příměří v lednu 1973 bylo z vietnamských věznic propuštěno přes 500 amerických vojenských vězňů. Je zřejmé, že mnozí z nich považovali své utrpení za zbytečné kvůli neoblíbenosti války v USA. Docházelo mezi nimi k sebevraždám a mnozí z nich po svém propuštění z vězení utrpěli přinejmenším dočasnou stresovou reakci.
Naopak po druhé světové válce došlo v USA k velkému národnímu úsilí nasměrovat energii veteránů do jiných oblastí. Mnozí získali výhody, které dříve neměli: finanční stimuly, vzdělání, benefity… Získali prostředky, díky nimž se mohli cítit silní ve svých vlastních očích. Doma je vítali jako hrdiny, a třebaže mnozí z nich byli válkou rozčarováni, většina mužů se poučila ze svých zkušeností. Obrátili se proti myšlence násilí a dokázali vychovat generaci dětí, které se nad válkami začaly zamýšlet a pochybovat o jejich smysluplnosti.
Mysleme na srovnání těchto dvou historických zkušeností, až se budou vracet naši vojáci.
Zdroje:
Daniel Fowler; American Sociological Association
Archives of General Psychiatry aj.
ČLÁNKY DO MAILU