Měl jsem zemřít spolu s ostatními. Proč si lidé vyčítají, že přežili neštěstí?

Fenomén se označuje slovy survivor guilt či survivor's guilt – česky „vina přeživšího“. Nejde o samostatnou psychiatrickou diagnózu. Rozhodně je to však komplexní symptom traumatu, který by pacienti měli řešit – ať už zažili teroristický útok, nebo se třeba vyléčili z rakoviny.

Proč já, a ne někdo „lepší“?

Přežít jako jeden z mála nehodu či smrtelnou nemoc, to nemusí samotný přeživší brát jako zázrak. Trpí-li takzvanou vinou přeživšího, tohoto zázraku v podstatě lituje. Tito lidé se potýkají s pocity, že měli také zahynout. Trápí je nespravedlnost rozdílu mezi nimi a oběťmi, které to štěstí neměly. Často jim také připadá, že jsou za tragédii sami zodpovědní – přestože by jí v dané situaci nemohli nijak zabránit.

Přečtěte si také:

Vesna a další, kdo přežili volný pád z několika kilometrů. Často rozhodlo, kam spadli

S vinou přeživšího se spojují diagnózy posttraumatické stresové poruchy a úzkostí. Je to komplexní proces truchlení, který se může klidně táhnout celý život. Může se projevovat velmi podobně jako vina u lidí, kteří spáchali zločin: hanbou, smutkem, nočními můrami a distancováním se od společnosti. Základní přesvědčení, ve kterém osoba s těmito příznaky žije, jsou dvě. Zaprvé, že je méněcenným člověkem, který si přežití zasloužil méně než ti, kteří zahynuli – a zadruhé, že neudělal dost pro to, aby druhým v neštěstí pomohl.

Vina přeživšího lidstvo provází už dlouho. Za jeden z nejstarších veřejně známých popisů tohoto jevu se pokládá dopis Sigmunda Freuda kolegovi Wilhelmu Fließovi v roce 1896. Své pocity brzy po smrti svého otce Freud nerozebírá podrobně, ale přiznává se k výčitkám sobě samému, které u přeživších často nastávají. Řádný vědecký popis jevu najdeme až v roce 1968 u Williama G. Niederlanda, popisujícího „syndrom přeživších“ u bývalých vězňů v nacistických táborech. 

Vina jako trauma z covidu

Nejčastěji si představíme člověka, který zažil něco drastického. Vina přeživšího je například dobře zdokumentovaná u veteránů, kterým spolubojovníci umírali před očima. Také nastává po přírodních katastrofách, teroristických útocích či dopravních nehodách. Potýkala se s ní například Vesna Vulović, která v roce 1973 jako jediná přežila pád letadla z 10 kilometrů.

Přečtěte si také:

Úzkosti může zmírnit i přírodní léčba. Nehrozí u ní závislost

Člověk ale zdaleka nemusí být voják nebo spadnout s letadlem. Psychologové zaznamenali příznaky tohoto jevu u různých komunit postižených vzácnými i více všedními neštěstími. Uprchlíci jej například pociťují ve vztahu k blízkým v domovské zemi, které nemohli vzít s sebou a zachránit před tamní situací. Podle studie z roku 1997 ji zažívá skoro pětina prarodičů, kterým zemřelo vnouče. 

K tragédiím života patří také různé fyzické diagnózy a hospitalizace. Úmrtí blízkých v důsledku nevyléčitelné nemoci je v západní společnosti častý jev. Dosavadní výzkum se zabýval například americkou epidemií AIDS, která v 80. letech zasáhla hlavně LGBT+ komunitu. Gay muži s negativním testem na HIV pro zesnulé členy komunity truchlili často právě s pocity vlastní viny. 

Zmapovány byly také výčitky svědomí u osob, které se vyléčily z rakoviny. V případě nedávné studie přeživších rakoviny plic to byla nadpoloviční většina.  Samozřejmě se nabízí i otázka, zda se tento jev týká i nedávné koronavirové pandemie. Zdá se, že odpověď zní ano. Italští vědci zkoumali bývalé pacienty s těžkou formou covidu. Pocity viny za vlastní přežití identifikovali jako jeden z významných faktorů v psychologických dozvucích pandemie.

Přečtěte si také:

Kam volat, když máte zdravotní potíže a nevíte, jestli to je na praktika, či záchranku

Mozek si to zhoršuje sám

Současní výzkumníci bádají, jak vůbec tyto nepodložené výčitky svědomí nastanou. Důležitou roli hrají různá dogmata, například názory na spravedlnost, morálku a samozřejmě i na sebe sama. Několik odborných článků uvádí, že tento jev se s větší pravděpodobností rozvine u lidí, kteří už předtím trpěli nízkým sebevědomím či komplexem méněcennosti. Může pak tyto osoby motivovat k většímu altruismu a aktivní pomoci druhým. Člověk by však neměl zapomínat na sebe.

Existují různé mentální procesy, které probíhají v hlavě člověka s vinou přeživšího. Časté je hloubání, rozjímání a snaha dopídit se v tom, co se stalo, nějakého smyslu. Přemýšlet je lidské, ale přílišné omílání stejného tématu v hlavě bohužel znovu a znovu podněcuje negativní pocity. Někteří lidé mají také tendenci si svá přesvědčení ještě dodatečně upevňovat – například když se nebudu cítit dost provinile, zrazuji tím ostatní. Tyto nezdravé mechanismy fungují naprosto běžně a jejich zastavení není bohužel nic snadného.

Proces uzdravování začíná rozhodnutím vyhledat pomoc nebo alespoň pomoct sám sobě přiměřeným způsobem. S terapeutem je vhodné o výčitkách mluvit. Jak bylo řečeno, vina přeživšího není diagnóza. Spojuje se sice s PTSD neboli posttraumatickou stresovou poruchou, ale dle některých odborníků se chápání této diagnózy nedotýká dostatečně problematiky viny a takzvaného morálního zranění.

Na vinu by se tedy mělo pravděpodobně cílit konkrétně. Z výzkumu vyplývá, že by mohly fungovat postupy kognitivně-behaviorální terapie. Jiné metody fungující dobře na trauma samotné, jako například EMDR, zatím ve vztahu k pocitům viny prozkoumány nejsou.