Fenomén se označuje slovy survivor guilt či survivor's guilt – česky „vina přeživšího“. Nejde o samostatnou psychiatrickou diagnózu. Rozhodně je to však komplexní symptom traumatu, který by pacienti měli řešit – ať už zažili teroristický útok, nebo se třeba vyléčili z rakoviny.
Proč já, a ne někdo „lepší“?
Přežít jako jeden z mála nehodu či smrtelnou nemoc, to nemusí samotný přeživší brát jako zázrak. Trpí-li takzvanou vinou přeživšího, tohoto zázraku v podstatě lituje. Tito lidé se potýkají s pocity, že měli také zahynout. Trápí je nespravedlnost rozdílu mezi nimi a oběťmi, které to štěstí neměly. Často jim také připadá, že jsou za tragédii sami zodpovědní – přestože by jí v dané situaci nemohli nijak zabránit.
S vinou přeživšího se spojují diagnózy posttraumatické stresové poruchy a úzkostí. Je to komplexní proces truchlení, který se může klidně táhnout celý život. Může se projevovat velmi podobně jako vina u lidí, kteří spáchali zločin: hanbou, smutkem, nočními můrami a distancováním se od společnosti. Základní přesvědčení, ve kterém osoba s těmito příznaky žije, jsou dvě. Zaprvé, že je méněcenným člověkem, který si přežití zasloužil méně než ti, kteří zahynuli – a zadruhé, že neudělal dost pro to, aby druhým v neštěstí pomohl.
Vina přeživšího lidstvo provází už dlouho. Za jeden z nejstarších veřejně známých popisů tohoto jevu se pokládá dopis Sigmunda Freuda kolegovi Wilhelmu Fließovi v roce 1896. Své pocity brzy po smrti svého otce Freud nerozebírá podrobně, ale přiznává se k výčitkám sobě samému, které u přeživších často nastávají
. Řádný vědecký popis jevu najdeme až v roce 1968 u Williama G. Niederlanda, popisujícího „syndrom přeživších“ u bývalých vězňů v nacistických táborech.
Vina jako trauma z covidu
Nejčastěji si představíme člověka, který zažil něco drastického. Vina přeživšího je například dobře zdokumentovaná u veteránů, kterým spolubojovníci umírali před očima. Také nastává po přírodních katastrofách, teroristických útocích či dopravních nehodách. Potýkala se s ní například Vesna Vulović, která v roce 1973 jako jediná přežila pád letadla z 10 kilometrů.
Člověk ale zdaleka nemusí být voják nebo spadnout s letadlem. Psychologové zaznamenali příznaky tohoto jevu u různých komunit postižených vzácnými i více všedními neštěstími. Uprchlíci jej například pociťují ve vztahu k blízkým v domovské zemi, které nemohli vzít s sebou a zachránit před tamní situací. Podle studie z roku 1997 ji zažívá skoro pětina prarodičů, kterým zemřelo vnouče.
K tragédiím života patří také různé fyzické diagnózy a hospitalizace. Úmrtí blízkých v důsledku nevyléčitelné nemoci je v západní společnosti častý jev. Dosavadní výzkum se zabýval například americkou epidemií AIDS, která v 80. letech zasáhla hlavně LGBT+ komunitu. Gay muži s negativním testem na HIV pro zesnulé členy komunity truchlili často právě s pocity vlastní viny.
Zmapovány byly také výčitky svědomí u osob, které se vyléčily z rakoviny. V případě nedávné studie přeživších rakoviny plic to byla nadpoloviční většina. Samozřejmě se nabízí i otázka, zda se tento jev týká i nedávné koronavirové pandemie. Zdá se, že odpověď zní ano. Italští vědci zkoumali bývalé pacienty s těžkou formou covidu. Pocity viny za vlastní přežití identifikovali jako jeden z významných faktorů v psychologických dozvucích pandemie.
Mozek si to zhoršuje sám
Současní výzkumníci bádají, jak vůbec tyto nepodložené výčitky svědomí nastanou. Důležitou roli hrají různá dogmata, například názory na spravedlnost, morálku a samozřejmě i na sebe sama. Několik odborných článků uvádí, že tento jev se s větší pravděpodobností rozvine u lidí, kteří už předtím trpěli nízkým sebevědomím či komplexem méněcennosti. Může pak tyto osoby motivovat k většímu altruismu a aktivní pomoci druhým. Člověk by však neměl zapomínat na sebe.
Existují různé mentální procesy, které probíhají v hlavě člověka s vinou přeživšího. Časté je hloubání, rozjímání a snaha dopídit se v tom, co se stalo, nějakého smyslu. Přemýšlet je lidské, ale přílišné omílání stejného tématu v hlavě bohužel znovu a znovu podněcuje negativní pocity. Někteří lidé mají také tendenci si svá přesvědčení ještě dodatečně upevňovat – například když se nebudu cítit dost provinile, zrazuji tím ostatní
. Tyto nezdravé mechanismy fungují naprosto běžně a jejich zastavení není bohužel nic snadného.
Znáte někoho, kdo trpí syndromem viny přeživšího?
Proces uzdravování začíná rozhodnutím vyhledat pomoc nebo alespoň pomoct sám sobě přiměřeným způsobem. S terapeutem je vhodné o výčitkách mluvit. Jak bylo řečeno, vina přeživšího není diagnóza. Spojuje se sice s PTSD neboli posttraumatickou stresovou poruchou, ale dle některých odborníků se chápání této diagnózy nedotýká dostatečně problematiky viny a takzvaného morálního zranění.
Na vinu by se tedy mělo pravděpodobně cílit konkrétně. Z výzkumu vyplývá, že by mohly fungovat postupy kognitivně-behaviorální terapie. Jiné metody fungující dobře na trauma samotné, jako například EMDR, zatím ve vztahu k pocitům viny prozkoumány nejsou.
Zdroje:
Psychology Today: Survivor Guilt
Murray et al. (2021): Survivor Guilt: A Cognitive Approach
K. Bistas & R. Grewal (2023): The Intricacies of Survivor's Guilt: Exploring Its Phenomenon Across Contexts
Palladini et al (2023): The Burden of Survivorship: Survivor Guilt and Its Association with Psychiatric Sequelae in COVID-19 Patients