Příběh Veroniky Kočové a její dcery plní v posledních dvou týdnech stránky novin a vyvolává otázku - kdy vám úřady seberou dítě? Stačí nemít pračku? Nebo lednici? Nebo až když nemáte oba přístroje zároveň?
Úřady u Veroniky Kočové zakročily skutečně rychle. Už tři dny po porodu jí dceru pracovnice sociálního odboru radnice odnesly rovnou z porodnice. Oficiální zdůvodnění je trochu vágní: matka prý žije příliš alternativním způsobem života.
Trvalé bydliště Veroniky Kočové. Podle svého tvrzení a svědectví sousedů tu však nebydlí.
Pro ty, co příběh nezachytili, krátké shrnutí: matka nemá mobilní telefon, nechodila na těhotenské prohlídky (nejsou povinné, stejně jako vlastnictví mobilního telefonu) a trvalé bydliště má hlášené v budově na spadnutí s okny vycpanými matracemi místo skla. Nikdo se však neobtěžoval zjistit, jestli tam žena skutečně žije, nebo – jak tvrdí sousedé ze vsi a jako to dělají statisíce lidí v Česku – má trvalé bydliště jinde, než kde skutečně bydlí.
Matka zatím všechny soudy o dceru, která je již rok v kojeneckém ústavu, prohrávala. Ústavní soud jí dal nyní naději, když všechna usnesení soudů nižších instancí zrušil. Příběh nekončí, Veronika Kočová stále ještě má šanci na odvolání dítě dostat zpět do péče.
Pravda, zřejmě nenávratně poškozené v oblasti navazování vztahů, protože jak ví každý psycholog už po prvním ročníku studia, pro dítě je co do navazování budoucích vztahů nejdůležitější první půlrok života a fakt, že si v tu dobu vytvoří vazbu na jednu jedinou blízkou osobu, kterou má ve dne v noci u sebe. Což v ústavu nemá.
Myslíte si, že je možné přesně stanovit kritéria pro odebrání dítěte rodičům?
Půlnoční bouře slavila narozeniny
Silně to připomíná příběh Půlnoční bouře. Rodičům Blance Fuxové a Jaroslavu Blovskému sociální pracovnice z klatovské radnice 2002 vzaly dceru a daly ji do ústavu, protože rodiče nenechali dítě zapsat na matrice. Věděli, že by jim matrika nepovolila nezvyklé jméno, které holčičce vybrali podle noci, kdy se narodila: Půlnoční bouře. Ani oni dceru nenechali v porodnici očkovat a žili na Šumavě z pohledu úřadů alternativním způsobem života.
Což podle matky, učitelky Blanky Fuxové, znamenalo jen to, že byli oba vegetariáni a snažili se žít co nejvíc z vlastnoručně vypěstovaných plodin. Jen nerada dnes vzpomíná na to, jak byly s dcerou od sebe a jak ji denně jezdila stopem kojit do kojeneckého ústavu. Dlouho se z toho totiž obě vzpamatovávaly.
Dcera je dnes zdravá normální malá slečna, která předevčírem oslavila deváté narozeniny. A jméno má z pohledu úřadů nakonec jen trochu alternativní. Eliška Gaia.
Dívku by přitom rodiče zřejmě zpět z ústavu, kde toto jinak plně kojené dítě strávilo v devíti měsících života celých šest týdnů, jen tak nedostali, nebýt toho, že se do věci vložil ombudsman. Jedna ze sociálních pracovnic poté dokonce přišla o místo.
Přesto se podobný příběh po letech opakuje znovu: malicherná záminka a absurdní zásah úřadů.
Dokonce často stačí jediná stížnost kohokoliv a rodiče o dítě přijdou. Mediálně neznámý je například případ Ivety Šustrové z Prahy. Úřednice jí odebraly děti, protože se nepohodla s podnájemnicí, kterou na chvíli vzala do podnájmu. Ta ji nepravdivě udala, že děti týrá. Než se složitě a zdlouhavě dokázala pravda, žena o tři děti přišla. I ony skončily v ústavu a vrátil jí je zpět až soud.
Není divu, že Evropská unie už několikrát kritizovala Česko, že jsme absolutně na špici co do počtu odebraných dětí v ústavech. Celkem jich u nás žije v ústavech dvaadvacet tisíc. „To v Evropě nemá obdoby,“ říká ředitelka Nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová.
Stát neumí ochránit ty děti, které to potřebují
Přitom úřady na druhou stranu tvrdí, že nemají páky na skutečně nezodpovědné rodiče a neumí ochránit týrané děti.
Například v nedávné kauze takzvaných „létajících dětí“, kdy rodiče s novorozenci navštěvují kurzy „létání“, kde dítě drží nad hlavou za nohu nebo za ruku a roztočí je, právníci tvrdí, že neexistuje šance, jak takové hazardování se zdravím dítěte rodičům zakázat. „Ve věcech, kdy jde o zdraví, jako v tomto případě létajících dětí, by se rodičům jen velmi těžko dokazovaly paragrafy z trestního zákoníku – že dítěti záměrně ublížili,“ řekl k tomu právník Ondřej Dostál.
Čtěte téma: „Létání miminek“ hraničí s týráním dětí
Tzv. „létání miminek“ jsme se věnovali dlouhodobě. Pohybová aktivita, při níž mácháte kojencem ve vzduchu, vyvolala řadu reakcí.
A úřady zjevně nefungovaly, jak mají, ani v případě pětiletého Honzíka R. Toho jeho matka utýrala poté, co jí úřady dítě ponechaly, přestože jeho otec požadoval jeho svěření do péče a přestože tato žena týrala sedmnáct let předtím už své první dítě a úřady tuto složku o matce měly. „V Česku je týráno a zneužíváno až čtyřicet tisíc dětí,“ říká Zuzana Baudyšová.
Na týrání dítěte v kuřimské kauze upozornil až soused.
Nikdo taky nezabránil týrání sedmiletého Ondřeje z Kuřimi u Brna jeho matkou poblázněnou sektou. A to přesto, že chlapec chodil do školy i k lékařce a měl po celém těle stopy po pálení cigaretami a po řezech nožem. Nikomu to nepřišlo divné, úřady nezasáhly.
Je to tedy zvláštní paradox: na jednu stranu mohou úřady zasáhnout „v zájmu dítěte“ kdykoliv a zákony jsou tak volné, že jim to umožňují. Sociální pracovnice na svůj návrh na předběžné opatření (tedy okamžité odebrání dítěte z péče rodičů) prakticky vždycky dostanou souhlas soudce. A naopak: na řadu jiných věcí jsou krátké. Jak říká právník Ondřej Dostál: „Kraj od kraje, radnici od radnice je to jiné. Co někde úřadům připadá normální, ve vedlejším městě už neprojde.“
Prásknu se sama
Přiznávám se rovnou: jsem na tom podobně jako Veronika Kočová z úvodního příběhu. Taky mám trvalé bydliště jinde, než kde skutečně bydlím. Mobilní telefon sice mám, zato nemáme televizi, takže naše dítě, ó hrůzo, ještě nevidělo stupidity dětských programů. A v nejbližších třech letech ani neuvidí, slibuju.
Jednomu dosud povinnému dětskému očkování se hodlám vyhnout, protože vakcínu nepovažuji za bezpečnou a za pravdu mi dávají hlášení o negativních účincích a poškozených dětech. Prevence má těžší následky než nemoc sama, takže má dcera tuto vakcínu prostě nedostane. Nadějí ve zdravý rozum mě přitom naplňuje jen pár dní starý rozsudek Nejvyššího správního soudu nad manželi Čechovými z Kroměřížska, který konstatoval, že stát „nesmí dle současné právní úpravy za porušení povinnosti očkování trestat“.
Ne, nehlasuji za anarchii v očkovacím systému. Ale je absurdní, aby stát kvůli dost pečlivě váženému rozhodnutí normálního rodiče neočkovat něčím dítě, rodině odebíral děti a vsadil je do ústavu. I to byl totiž jeden z argumentů úředníků, proč Veronice Kočové odebrali dceru – že ji v porodnici nenechala očkovat.
Seriál Očkování: Kdy je povinné, kdy rozumné a kdy je to nesmysl?
Fórum: Mělo by být očkování nepovinné?
Proti povinnému očkování se pravidelně ozývají jeho odpůrci, často argumentují zbytečností vakcíny nebo nežádoucími vedlejšími účinky, které mohou být v některých případech horší než sama nemoc. Jaký je váš názor?
I mě, stejně jako Veronice Kočové, přišly nesmyslné těhotenské prohlídky, přesněji řečeno kromě první a poslední všechny mezitím, kdy si sestra jen odškrtne kolonku pro pojišťovnu. Řadě zbytečných vyšetření jsem naštěstí unikla, protože mám jednak výborného a rozumného lékaře a taky trvalé bydliště 350 kilometrů od místa, kde žiju, takže nikdo neměl šanci kontrolovat, kam chodím či nechodím.
Mně totiž vskutku nepřijde normální, aby zdravá matka trávila poslední měsíc a půl těhotenství týden co týden hodinu v čekárně lékaře a pak další hodinu přikurtovaná k monitoru, který hlídá srdeční ozvy dítěte. Zbytečná ztráta času, protože kdo srdce dítěte pohlídá, až matka odepne pásy a sleze z lehátka?
A ještě něco na sebe prásknu předem. Připadají mi stupidní všechny ty dětské básničky a nelíbí se mi, když děti na povel spustí jako cvičené opičky: Polámal se mraveneček… Případně Pec nám spadla.
Já si jednak nepamatuju, jak všechny ty básničky a písničky končí, znám maximálně úvodní sloku, takže je dceru stejně ani učit nemůžu. A číst jí je stokrát po sobě mě fakt nebaví. Jak říká kamarád logoped – pro vývoj řeči není podstatné, co si s dítětem povídáme, hlavně že si povídáme.
Takže dceři předčítám z novin o aktuálním vývoji v majetkovém vyrovnání exmanželů Topolánkových a učím ji nad čerstvými novinami skloňovat Věci veřejné a byznys v politice. Protože si ovšem uvědomuju, že podmínkou pro úspěšný vstup dítěte do školského vzdělávacího systému je schopnost zapamatovat si jednoduchou báseň a přednést ji, ustoupím systému a naučím dceru k zápisu do školy moji nejoblíbenější báseň od Františka Gellnera, ještě z dob, kdy si má starostmi nezatížená hlava na střední škole byla schopná básničky zapamatovat:
Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.
Co myslíte, přijdou si pro mě taky?
Kde je hranice mezi „normální“ a „alternativní“? Do jaké míry smí člověk nesdílet názory většinové společnosti a nemuset se přitom bát, že přijde o dítě? A je v pořádku, že si radnici od radnice úřednice i soudci vykládají stejné zákony na ochranu dětí jinak? Mnoho otázek, žádné odpovědi.
ČLÁNKY DO MAILU