Patologická vyhýbavost pokynům není neposlušnost. Děti vypadají jako neochotní fracci, dospělí jako lenoši

Vytěsňovat povinnosti je ve zdravé míře normální. Neochota plnit požadavky druhých lidí, to je vlastně celkem běžná lidská vlastnost. Mozek se může před novými úkoly „uzavírat“ – obzvlášť pokud je člověk ve stresu, prochází těžkým obdobím nebo je třeba nemocný. 

Většinou jsme ale z pokynů a žádostí spíše jen otrávení a nakonec je stejně splníme, ať už pečlivě, nebo alespoň jakž takž. Popřípadě, když to je něco, do čeho se nám nechce, můžeme občas prokrastinovat nebo se vymluvit.

Existují však lidé, pro které toto je opravdu problém. Ne kvůli tomu, že by byli líní, ale protože jim je z požadavků extrémně špatně. Mohou u nich spustit například úzkost, senzorické přetížení a dokáží vyvinout poměrně radikální způsoby, jak se dané činnosti vyhnout. Rozhodí je nejen žádosti přátel a zadání z práce, ale také všelijaká společenská očekávání, nezvládnou ani nutné kroky pro dosažení cíle. Daný jedinec může například radši být v práci o hladu, když nemá s sebou svačinu, než aby si vyžádal a zaplatil oběd v kantýně.

Přečtěte si také:

Panická ataka může svými příznaky připomínat infarkt. Zvládnout ji pomohou léky i dechové strategie

Tomuto jevu se silnými projevy a vysokou frekvencí nechuti k plnění úkolů se říká pathological demand avoidance, zkráceně PDA. Do češtiny se většinou překládá jako „patologická vyhýbavost pokynům“. Nejde o oficiálně přijímanou diagnózu, spíše nadefinovanou podkategorii chování. Většinou se PDA týká osob na autistickém spektru.

Bývá velkým oříškem hlavně pro rodiče takových dětí, největší problém ovšem představuje pro samotného člověka, který jí trpí.

Vyhýbavost pokynům u autismu

Existují i neurotypičtí lidé bez jakékoli diagnózy, na které lze rovněž aplikovat nálepku patologické vyhýbavosti. Autismus nebo jiný netypický neurologický profil ale jde s PDA ruku v ruce. 

Autismus může být samozřejmým důvodem, proč je někdo schopný se zhroutit z toho, že se po něm něco chce. U člověka neautistického by toto bylo zvláštní. V situaci, kdy už je toho moc nebo se jedná o velké narušení komfortu, může nastat i meltdown – tedy krajní nervové přetížení, jehož projevy už člověk nezvládá zadržovat. Nicméně i člověk bez diagnózy nebo hraniční může pokyny zvenčí vnímat nedobře. 

Přečtěte si také:

Smutek a prázdnota nejsou jedinými příznaky deprese. Přidat se mohou bolesti hlavy či zažívací problémy

Lidé na autistickém spektru mívají rádi věci po svém, podle vlastní rutiny, a narušení tohoto pořádku jim přináší negativní pocity, někdy až úzkost. Navíc se s touto diagnózou často pojí ostřejší senzorické vnímání.

Je tedy běžné, že se autista vyhýbá za každou cenu věcem, které jsou mimo jeho komfortní zónu co do zvyku i samotné senzorické stránky. Obvyklý je také odpor ke věcem nelogickým, neužitečným nebo nespravedlivým, například různým sociálním normám. To souvisí s charakteristickým smyslem pro logiku a spravedlnost, který lze u mnoha autistů pozorovat.

Je však také nutné podotknout, že autismus má širokou škálu projevů. Konkrétní rysy diagnózy se mohou mezi různými lidmi výrazně lišit, proto bude různá i míra a způsob vyhýbání pokynům. Mnoho lidí na autistickém spektru si osvojilo maskování svých projevů i metody, jak se přizpůsobovat životu ve společnosti a požadavkům zvenčí vyhovět. Stojí to akorát mnohdy více úsilí než u neautistů.

Jako neochotní fracci

O PDA se hodně mluví v souvislosti s dětmi. U těch se totiž čeká, že se naučí, jak to na světě chodí a že je třeba plnit určité povinnosti. Autistické děti si navíc ještě nestihly najít vlastní způsoby, jak kompenzovat za svou jinakost a skrývat ji. Vychovávat potomka, který odmítá spolupracovat, obecně rozhodně není žádný med. Důležité je však samozřejmě i to, jak se cítí on a proč to dělá.

Některé děti projevují vyhýbavost pokynům více pasivně a prostě úkol nesplní, u jiných může nastat i vyhrocená situace, hlavně když se tlačí na pilu. Neochota spolupracovat přitom neznamená, že by dítě nedokázalo úkol splnit. Nejde vždy o úkol frustrující tím, že by byl moc obtížný. Někdy, jak bylo už zmíněno, je to záležitost nepříjemná senzoricky, jindy zásadově.

Velkou roli hraje také to, že jde často o pokyny zvenčí, tedy od někoho jiného. Neznamená to ale, že je dítě úmyslně rebel a za každou cenu pohrdá tím, co chtějí druzí. Autistické děti mívají jinou představu o zapadání do kolektivu a nepociťují nutně potřebu dělat to, co ostatní. 

Přečtěte si také:

Obličeje vytvořené umělou inteligencí nás často děsí. Možná za to může strach z nemocí

Proto u nich „sociální učení“ funguje jinak, například preferují přemýšlet samy za sebe a už samotné vnímání toho, že na ně někdo mluví s nějakým požadavkem, mohou vnímat jako zbytečnou a zatěžující situaci. O to více stresující by pak bylo obdržet trest za nevykonání něčeho, co je pro ně nekomfortní.

Psycholožka Cynthia Martin z Centra autismu v newyorském Child Mind Institute vysvětluje PDA jako výsledek kombinace neflexibility a úzkosti. Autisté mívají podle ní rigidní uvažování a vzorce chování. Proto mohou mít tendenci vyřešit situaci netypicky (někdy společensky nepřijatelně), jen aby zachovali své pevné zásady nebo míru pohodlí.

Je to nemoc, stát si za svým?

Ne každý, kdo má podobné příznaky, se ztotožňuje s PDA. Nejde totiž ani o diagnózu jako takovou, spíše o popisný pojem pro určitý typ vnímání požadavků a reakcí na ně. Koncept patologické vyhýbavosti pokynům existuje od 80. let a dle některých zdrojů se považuje za jeden z typů autismu.

Jiní však odmítají, že by PDA byla relevantní kategorie. Autistický sociolog a psycholog Damian Milton ve svém eseji z roku 2013 rozebírá svoje výhrady proti ní. Například rozebírá to, že výzkumníci autisty s vyhýbavostí pokynům odlišují od jiných autistů také podle toho, že v jejich výchově nefungují metody odměňování. 

Vnímá to jako třídění osob na spektru podle toho, zda se nechají přizpůsobit společenským normám. Nálepka PDA podle Miltona představuje způsob patologizování toho, že si autista chce prosadit svoje, a jeho autonomního projevu.

I samotní autisté s ním však někdy nesouhlasí. Takto například vnímá svou autistickou vyhýbavost respondentka jménem Sally na webu PDA Society, neziskovky věnující se školení a pomoci lidem s PDA:

Zakotvená vyhýbavost pokynům. To může být svým fungováním sotva znatelné – dokonce neviditelné –, ale zastiňuje to v podstatě každý můj krok. Od té doby, co o PDA vím, zlepšila jsem se ve všímání si, kdy se u mě děje. Je to reflexní reakce na jakékoliv omezení či direktivu, která se na mě uvalí (i moje vlastní plány či signály mého vlastního těla!) a já se jim automaticky chci vyhnout nebo je ignorovat. Pokud nemohu požadavku utéct, aktivuje se mi reflex ‚boj/útěk/zamrznutí‘. Jsem ten typ člověka s PDA, který ji maskuje a většinou se snaží vyhýbavost skrýt a vypadat navenek klidně. Podle mě je PDA primární reflex zakořeněný v hypersenzitivitě na nároky, který možná má každý, ale většina o něm neví.