Pohřbeni zaživa. Dříve se to stávalo, nešlo ověřit, zda člověk skutečně zemřel

V dobách, kdy medicína nebyla ještě na takové úrovni, došlo k mnoha strašným omylům. Které ze známých historických osobností trpěly strachem z pohřbení zaživa, a které dokonce i takto pohřbili?

Téma pohřbení zaživa se hodně řešilo od 18. do počátku 20. století, kdy nastal velký přelom v medicíně. Do té doby takových obětí předčasného pohřbu v historii lidstva mohlo být bezpočet. Pokud se pohřbení zaživa prokázalo a po letech se otevřela hrobka či rakev, tělo bylo nalezeno v nepřirozené poloze s dalšími všemožnými známkami toho, že se pohřbený člověk probudil a v hrůze či velkém utrpení nakonec zemřel doopravdy. 

Přečtěte si také:

Spisovatel se ujedl a upil k smrti. Jak dopadli další slavní milovníci jídla, kteří neznali míru?

Rozpoznat bezvědomí nebo kóma či klinickou smrt se zkrátka dříve lékařům zrovna moc nedařilo. A tak nebylo ničím neobvyklým, když si všímavý účastník pohřbu všiml, že nebožtík vlastně žije, jako již třeba u nás toto téma literárně ztvárnil Jan Neruda ve své povídce Doktor Kazisvět.

Bratra mu pohřbili zaživa

Tématem pohřbení zaživa a klinické smrti se velice zabýval moravský šlechtic Leopold I. Berchtold (1759–1809), který byl velký humanista, filantrop, ranhojič, cestovatel a vzdělanec podporující nejrůznější sociální, zdravotní a humanitární aktivity. Důvod měl k tomu velmi zásadní: jeho bratra mu pochovali zaživa. František Moric údajně zemřel na mor a byl pochován v rodinné hrobce. Když však znovu hrobku otevřeli, hned u vstupu našli torzo jeho těla s okousanou paží.

Leopold se s tím nikdy nesmířil a sám celý život pomáhal nemocným a trpícím. Na jeho počest jsou pojmenované lázně, které založil – Leopoldov. Kromě svých humanitárních aktivit a léčení lidí, které hojně provozoval ještě před smrtí bratra, založil významný lazaret v Buchlovicích. 

Přečtěte si také:

Bratra mu pochovali zaživa. Moravský šlechtic se zajímal o klinickou smrt a založil lazaret

Leopold I. Berchtold na základě tragické smrti bratra velice dbal na důsledné zacházení s mrtvými a stanovil přísná pravidla pro pohřbívání, aby se jednoznačně vědělo, zda je člověk doopravdy mrtvý. Údajný zesnulý ještě nějakou dobu odpočíval na speciálním lůžku, kde se mu mělo dostat veškeré péče jako živému. To znamenalo dostatek čerstvého vzduchu či tepla pod přikrývkou. Měl být sledován placeným hlídačem, který měl být poslem dobrých zpráv, že se mrtvý probral. 

Pokrok v oživování

Leopold I. Berchtold se také seznámil s anglickým lékařem a humanistou Williamem Hawesem (1736–1808), který uměl oživovat mrtvé po utonutí a položil tak základy resuscitace, což bylo rozhodně dalším krokem k tomu, jak nepohřbívat domnělé mrtvé zaživa. 18. století tedy bylo už velkým pokrokem v oživování. Tehdy se také objevovala první oficiální nařízení, aby se s pohřbíváním ještě pár dnů počkalo, kdyby se náhodou nebožtík probral.

Rovněž se začaly vyrábět bezpečnostní rakve s různými vychytávkami, aby si pohřbený mohl snadno přivolat pomoc a upozornit na to, že ještě neumřel. Bylo to údajně například lano ke zvonku umístěnému mimo rakev, anebo trubička umožňující dýchání skrze otvor v rakvi a podobně. Tyto rakve se staly dobrým byznysem a vyráběly se od 18. století až do začátku 20. století.

Přečtěte si také:

Vyrostl jako sirotek a později založil Sokol. Tyrš se celý život bál smrti, zahynul v Alpách

V roce 1905 anglický sociální reformátor a odpůrce povinného očkování William Tebb (1830–1917), který sám trpěl strachem z pohřbení zaživa, shromáždil počty předčasně pohřbených osob. Sestavil 219 případů pohřbení na hranici života a smrti, 149 pohřbů zaživa, 10 případů pitvy zaživa a 2 případy probuzení při balzamování. 

Velmi mu záleželo na tom zamezit utrpení lidí i zvířat, sám se angažoval v mnoha sociálních aktivitách, například zakládal asociace a z vlastních peněz podporoval různé společnosti na ochranu práv dětí a zvířat. Aktivně brojil proti týrání zvířat a vivisekci, podporoval i vegetariánství, alkoholovou abstinenci, zajímal se o spiritismus a theosofii a napsal hned několik spisů, včetně pojednání o tom, jak zabránit předčasnému pohřbívání.

Pohřběte mě co nejpozději 

Zajímavé bylo také to, že William Tebb odmítal i povinné očkování a stal se jakýmsi předchůdcem dnešních „antivaxerů“. Protože odmítl nechat očkovat svou třetí dceru proti neštovicím, byl stíhán a několikrát pokutován. Založil také Národní antivakcinační ligu: šlo mu především o lidská práva a možnost volby. Jedna z dalších jeho asociací se pak týkala prevence pohřbení zaživa. 

Cílem asociace bylo prosazovat takové reformy pohřbívání, které by vedly k tomu, aby byl člověk uložen do rakve opravdu mrtvý. William Tebb zemřel ve svém domě přirozenou smrtí ve věku 86 let a na základě svého přání, aby bylo jeho tělo pohřbeno již ve viditelném počínajícím rozkladu, byl zpopelněn o týden později.

Přečtěte si také:

Na místě, kde mrtví učí živé. Nebudujeme kabinet kuriozit, říká lékař o Anatomickém muzeu

Z dalších osob, které se obávaly pohřbení zaživa, to byli například spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol, vynálezce Alfred Nobel, jehož otec prý vynalezl jednu z prvních bezpečnostních rakví, nebo věčně zfetovaný básník Georg Trakl (1887–1914), který v jednom z dopisů napsal své přání, aby mu, kdyby jej považovali za mrtvého, před uložením do rakve probodli srdce. Slavný filozof Arthur Schopenhauer (1788–1860) se rovněž velice obával pohřbení zaživa, proto si přál být pohřben co nejpozději. Bylo mu vyhověno a pohřbívali již jeho rozkládající se tělo.

To N. V. Gogol (1809–1852) dopadl poněkud hůř. Bojíce se pohřbení zaživa, nakonec přesně takový svůj konec možná zažil. Možná už dávno věděl, co ho čeká, a trpěl nejrůznější duševní trýzní. Nejedl, nespal a měl pocit, že si odpykává nějakou vinu za všechny své hříchy a to, co popsal ve svých dílech. Nakonec ve svých 42 letech upadl vlivem fyzické slabosti do určité letargie a bezvědomí. V domnění, že je mrtvý, jej pohřbili, ale údajně bylo po otevření rakve zjištěno, že byl pohřben zaživa. Nasvědčovala tomu nepřirozená poloha těla a další okolnosti.

Jak se stát slavnou mumií

Matka spisovatelky Madame de Stael, salonní zpěvačka, spisovatelka a filantropka věnující se zlepšení zdravotní péče Suzanne Necker (1737–1794), která byla manželkou ministra financí Jacquese Neckera v době Velké francouzské revoluce, si zase vyprosila balzamování svého těla a konzervaci v alkoholu, kterou dopodrobna popsala a požádala svého muže, aby jí v tomto vyhověl. Totéž pak čekalo po jeho smrti i na něj.

Také jistá Angličanka Hannah Beswicková (1688–1758) se panicky bála pohřbení zaživa. Důvod k tomu rozhodně měla: její vlastní bratr doslova unikl hrobníkovi z lopaty, když si náhodou někdo po odklopení víka z rakve všiml, že mrká. Od té doby začala trpět tafefobií a podnikla opatření, aby se něco takového nestalo i jí.

Zaplatila velkou sumu lékaři, který jí slíbil, že po její smrti bude sledovat tělo až do jasných známek rozkladu. Lékař Charles White svůj slib dodržel a ženu nepohřbil. On ji ale nepohřbil vůbec. Po nějaké době tělo nabalzamoval, udělal z něj mumii a dále ho sledoval. Teprve až nějaký čas po jeho smrti, v podstatě po 110 letech od smrti Hannah Beswickové, jí byl vystaven úmrtní list a byla pohřbena do neoznačeného hrobu. Tak se žena s tafefobií stala slavnou mumií.