Postavení i životy domorodých žen a Indiánek se značně lišily už od jejich evropských současnic v 18. a 19. století. Z mnohého bychom si dnes mohli vzít příklad, ale jsou jisté záležitosti, které bychom určitě raději vynechali. Jak tyto ženy prožívaly svá těhotenství a jak rodily?
Za početí mohli duchové předků
I ženy přírodních národů toužily po dětech a podnikaly nejrůznější kroky k tomu, aby otěhotněly, podstupovaly rituály plodnosti, obracely se na duchy předků, k různému božstvu, konzumovaly příslušné byliny či potraviny. Stanislav Kostka Neumann (1875–1947) píše ve svém unikátním čtyřsvazkovém díle Dějiny ženy, že když chce být Austrálka těhotná, jde ke kameni, který má pověst, že jsou v něm skryty dětské zárodky. Dotkne se jej a otěhotní. Pokud je ještě mladá, ale děti už nechce a prochází kolem, udělá se záměrně starou, aby neotěhotněla – „hledí ducha kamene ošáliti o svém skutečném věku, přetvařuje se jako stará žena, svraští obličej, opírá se o hůl a zvolá: Nechoď ke mně, jsem stará žena!“
Některé přírodní národy moc neměly ponětí o tom, jak se vlastně dělají děti. Ničím neobvyklým nebyla víra v to, že těhotenství nesouvisí s pohlavním stykem, ale se stykem s duchy. U některých kmenů se věřilo, že k početí dochází nejprve v ňadrech ženy, a teprve později dítě přestupuje do spodní části těla. Podle víry domorodců se nový život zrodil, když duchové předků vstoupili do lůna ženy. Například Austrálci byli přesvědčeni o tom, že k početí dojde, když „duchové jejich předků obývající lesy, vody a skály z vlastní moci nebo důsledkem kouzla přecházeli do těla ženina“.
Proto bylo potřeba chránit ženy před místy, kde se mohli vyskytovat zlí duchové, například tam, kde byl spálen sebevrah nebo pohřbeno dítě, které se narodilo nožičkama napřed. Na taková místa se nesmělo házet trávu ani kameny z obavy, aby duch pohřbeného nevstoupil do ženy a znovu se nenarodil.
Krvácení i v době těhotenství
Za typické těhotenské příznaky se považovalo zvětšení prsou, nevolnost, ztráta chuti k jídlu, častější močení a rostoucí břicho, ne až tak vynechání měsíčního krvácení, ke kterému někdy na začátku těhotenství docházelo. Spolehlivým příznakem byly údajně mdloby. Někde se věřilo, že těhotenské příznaky ženu přejdou tehdy, jakmile začne mít dítě kosti.
Takže i když se běžně tradovalo, že kdysi byla žena buď těhotná, anebo kojila, proto až tak často nemenstruovala, u přírodních národů to nemuselo platit vždy. Velký počet dětí v některých kmenech připomínal vrhnutí mláďat u zvířat, proto ženy o nic takového neměly až takový zájem a pomáhaly si různými způsoby. Ničím neobvyklým nebylo provádění potratů, a to velmi důmyslnými způsoby i za přičinění otce dítěte.
Zákaz sexu během těhotenství
Jakmile žena počala, často to pro ni znamenalo konec se sexem. Neumann píše, že u většiny přírodních národů byl přísný zákaz sexu v době těhotenství. Důvodem byla především víra v to, že by soulož mohla poškodit plod a přivodit potrat. Sex byl zakázán od zjištění těhotenství, anebo u některých kmenů od čtvrtého měsíce. Ženy se v době těhotenství též nijak nezdobily, aby tím nedráždily muže. Ti však byli se svým údělem smíření a nijak jim to nevadilo, protože měli možnost souložit s jinými ženami, nebo s nimi dokonce žít.
Spousta žen se ale nechtěla nechat připravit o potěšení ze sexu. K vyhánění plodu se používaly různé byliny, ale i drastické způsoby. Jak se zdálo, ženy byly zvyklé na bolest a nic si z ní nedělaly. Na mnoha místech se běžně prováděla ženská obřízka a různé rituály související s úpravou těla či genitálií, ale to už je jiné téma. Tyto způsoby se u různých národů a kmenů na různých místech hodně lišily.
Kdybyste měli tu možnost, rodíte ambulantně s možností jít pár hodin po porodu domů?
Holka, nebo kluk?
V průběhu těhotenství se prováděly různé rituály a věřilo se v pověry, které měly určovat, zda se narodí dívka, anebo chlapec. Sloužily samozřejmě i k tomu, aby bylo dítě silné a zdravé. U Svazijců se věřilo, že pokud byla těhotná žena veselá a pracovitá, narodil se jí kluk, kdežto když byla zasněná, ospalá a měla nechuť k práci, mělo se jí narodit děvče. Toto prohlášení by mohlo dnes leckoho zvednout ze židle. Dalším tipem, který asi nebudete chtít zkoušet doma, bylo, že v Maroku si těhotná žena pokládala na břicho veš za účelem zjištění pohlaví dítěte. Pokud veš dopadla na nožičky, měl se narodit chlapec, pokud dopadla na zadeček, narodilo se děvče.
Za vhodnou přípravu na porod se považovalo pojídání vhodné stravy, masáže těla a mazání různými oleji a mastmi, cvičení nebo používání projímavých solí. Na Japu si ženy dávaly svinuté listy jisté rostliny do ústí dělohy k rozšíření děložního hrdla a k bezbolestnému porodu.
Oslavy těhotenství a obdarovávání
Těhotenství u prvorodiček trvalo od konce poslední menstruace 278 dnů, ode dne početí 268, u žen, které už mají děti, se doba lehce prodlužuje, a to na 282 a 271 dnů, píše Neumann poznatky své doby. A chlapci prý v matkách zůstávají déle než dcery. Co se týká přírodních národů, mnohé ženy tuto dobu musely strávit pryč od rodiny.
U některých národů totiž byla těhotná žena považována za nečistou a měla nařízeno opustit dům, pobývala jinde v chýši, anebo se třeba vrátila do rodného domova ke svým rodičům, dokud nepřivedla dítě na svět. Některé vyhoštěné těhotné měly povinnost nosit zvonečky, aby na ně náhodou někdo nenarazil.
Jinde ale zase početí představovalo spoustu rodinných oslav a obdarovávání. Na Jávě bylo ve třetím měsíci těhotenství oznámeno rodině, v sedmém měsíci se konala oslava, kdy se žena rituálně umyla mlékem z nezralého kokosového ořechu, který musel otevřít její manžel. Na skořápce ořechu pak byly vyryty dvě postavy, ženy a muže, k nimž měla vzhlížet, aby se jí narodilo hezké dítě. Dále se těhotná žena zbavila starých šatů, jež darovala služce, oblékla si šaty nové a večer společnost hrála stínovou hru, která pojednávala o dobrodružství a životě starého hrdiny.
Galerie: Takhle se rodilo v minulosti
U Masajů zase hrál hlavní roli hrnec s medem, který se rituálně smíchal s dalšími přísadami a rozmíchal, aby zřídnul, sešla se společnost, kdy členové rodiny rituálně medem postříkali oba rodiče a poté vznesli různá prohlášení, modlitby, věštby a přání pro nenarozené dítě. Vše bylo zakončeno popíjením medu. Těhotné ženy byly často obdarovávány v kmeni jinými ženami různými drobnými předměty, šperky či ochrannými amulety.
Zhlédnutí těhotné ženy a polekání mrzákem
Těhotnou ženu bylo potřeba za každou cenu ochránit před zhlédnutím a zlými duchy. Ve zhlédnutí se věřilo i u nás v Evropě ještě na počátku 20. století. Věřilo se, a tehdy to potvrzovali dokonce i lékaři, že když je těhotná žena vystavena něčemu negativnímu, lekne se nebo se setká s ošklivým či postiženým člověkem, hrozí jí, že se jí narodí i takové dítě. Proto bylo potřeba vyvarovat se „polekání mrzákem“ či „děsivému pohledu na kočku přeskakující krb“. Pověr bylo mnoho a v takové zhlédnutí věřili i Indiáni.
Aby se žena vyvarovala setkání se zlými duchy, nesměla chodit na určitá místa a podnikaly se různé magické kroky. „Podivný způsob vyhánění démonů měli černoši na Zlatém pobřeží…“ píše Neumann. Žena, která byla těhotná poprvé, byla jinými ženami hnána až k moři za doprovodu nadávek a házení blátem, nakonec se rituálně ponořila do vody a ochrana před zlými duchy byla dokonána.
Zákaz močení při měsíčním svitu
Aby bylo dítě dostatečně chráněno a třeba se nenarodilo nožičkama napřed, povinnosti měli v některých kmenech i muži. Například na Japu nesměl manžel těhotné ženy od čtvrtého měsíce těhotenství pojídat banány ani spadlé kokosové ořechy, nesměl strhnout svou chýši, aby nedošlo k potratu, nesměl plést motouzy, aby se jeho dítěti neomotala pupeční šňůra kolem krku, nesměl ani porazit strom, aby se dítěti nezlomily údy. Na Uliášových ostrovech zase nesměl muž močit za měsíčního svitu a obnažit tím svůj úd, aby neurazil ženy žijící na Měsíci, což by mělo pro jeho ženu za následek těžký porod.
Tragédií bylo, když se narodila dvojčata nebo dítě nožičkama napřed. V některých oblastech se domorodci uchylovali k nejdrastičtějším opatřením a takové dítě usmrtili. Rovněž i jedno z dvojčat, protože to bylo považováno za zlé znamení. Třeba v Ugandě děti narozené nohama napřed zabili a pochovali stejně jako čarodějnice na křižovatce, protože by byly hrozbou pro své rodiče. Pokud měla náhodou žena těžký porod, raději si všichni přáli, aby ona i dítě nepřežili, protože takové dítě rovněž bylo pro rodiče trestem a varujícím znamením.
Porod trval třeba jen patnáct minut
To nejlepší na konec. Traduje se, že ženy pilně pracující až do porodu a zvyklé na to žít v tvrdších podmínkách rodí velmi snadno, na rozdíl od žen, které mají tendenci v době těhotenství hodně odpočívat a lenošit. To je nepopíratelná pravda, že ženy těžce pracující na poli si jen tak mimochodem odskočily porodit své dítě a poté se klidně vrátily ke své práci. Ženy přírodních národů rodily velmi snadno, bezbolestně a krátkou dobu. Cestovatelé popsali dobu porodu třeba kolem dvou hodin, anebo běžné případy, kdy si domorodá žena jen odskočila do chýše, za čtvrt hodiny se vrátila s dítětem v náruči a na její tváři nebyla znát ani změna barvy či výrazu. Ženy k porodům nepotřebovaly pomoc dalších lidí, rodily nejčastěji o samotě v přírodě pod širým nebem, v nejrůznějších porodních polohách využívajících především gravitaci, například zavěšeny na stromě, v kleče, ve dřepu a podobně.
K odříznutí pupeční šňůry se používaly ostré lastury, kámen nebo třeba ostré bambusové třísky. Svou významnou rituální funkci měla placenta a pupeční šňůra, které se usušily a buď je matky nosily u sebe, nebo se rituálně zakopaly. Měly velkou moc a zodpovídaly za zdraví dítěte. Pokud třeba dítě onemocnělo, nosily se léky na místo pohřbení placenty, pokud to nezabralo, placenta se vykopala a pohřbila na jiné místo, což fungovalo vždy a přineslo dítěti uzdravení.
Indiánky při porodu nekřičely
Navíc ženy při porodu vůbec nekřičely. Jednak k tomu neměly důvod, jednak by to pro ně byla ostuda, protože chtěly mít statečné děti. U Irokézů ženy svůj křik při porodu přirovnávaly k útěku svých mužů z boje. Proto rodily bez hlasitých projevů. Mnohé Indiánky, když spatřily rodit ženy misionářů, také vůbec nechápaly, proč tyto ženy při porodu tak trpí a dělají takový povyk, proto se jim v podstatě vysmívaly.
Neumann popisuje příklad jednoho císařského řezu, který byl proveden velmi úspěšně na jedné domorodé ženě. Jako anestezie sloužilo banánové víno, k dezinfekci rány na břiše rozžhavené železo. Při patřičné péči a použití bylin domorodců se žena uzdravila do devíti dnů. Těžké porody se však objevovaly u Indiánek opravdu pouze výjimečně. Pokud žena nemohla porodit, tak se například u Severoamerických Indiánů shromáždila před její chýši mládež a spustila hlasitý povyk. Neumann píše, že shromáždění dojalo rodičku tak, že okamžitě porodila…
Zdroje: S. K. Neumann. Dějiny ženy. Praha: Melantrich 1931.
ČLÁNKY DO MAILU
