Podíváme se totiž do minulosti poměrně nedávné a připomeneme si, jak jsme žili „skoro včera a přitom v pravěku“. Nebo vám ty výjevy jako pravěk nepřipadají? Den dovolené na rodinné praní, všechny partaje v jednom obýváku u jediné televize, výpravy pro uhlí několik pater do sklepa …
Těšíme se, že se s námi podělíte o vaše vzpomínky nebo vyprávění vašich pravěkých příbuzných a známých.
Pokrok nezastavíš
Těch největších vynálezů světa je kupa. Patří mezi ně telefon, televize a taky pračka, z počátku obyčejná, později automatická. Jako dítě pamatuju i valchu, na níž babička běžně v neckách prala, zatímco strejda ze stejné vesnice udělal tetě jakousi předpotopní pračku doma na koleně v dílně. Bedničku zevnitř oplechoval, po straně strčil dovnitř vrtulku, zvenčí pak řemenici a elektromotor. Babička však hudrovala: „Dejte pokoj s novotami, vždyť to musí trhat prádlo!“
Pár takových samodomo výrobků, dnes zaprášených, se ještě tu a tam ve stodolách vyskytuje. Anebo v muzeích, jako například ve Svitavách.
Pak vidím konec 50. let, kdy naši s velkou slávou přivezli snad z Bílé labutě pračku značky Perobot. Keramický šnek tiše ševelil. Byl to zázrak. No jo, ale co ty přípravy…
Z historie: Sumerové objevili mýdlo asi 2500 let před Kristem, čímž se praní usnadnilo. Jeho způsob však zůstal stejný i po vynálezu valchy. První patent na průmyslový prací stroj měl Angličan John Tyzacke roku 1691. Dalším krokem ve vývoji byl stroj pro průmyslové praní a fungoval od roku 1849 v San Francisku. Skládal se ze dvou půlkulatých valch. Používala se v něm horká voda, pradlena již nemusela namáčet ruce. (Zdroj: Městské muzeum a galerie ve Svitavách )
Novodobé historické souvislosti: Rozšíření automatických praček a následná zbytečnost domovních prádelen v činžovních domech velkých měst, to vedlo ke vzniku různých vináren a hospůdek v suterénních prostorách domů, často velmi útulných. Kdo by to tehdy řekl! Nepřehlédnutelné jsou ve většině tradičních pražských čtvrtí.
Praní podle harmonogramu
Nejdříve jsme se museli na nástěnce v našem vinohradském činžáku napsat do pořadí o prádelnu. Na ten den si máti brala v práci náhradní volno. V předvečer se pak prádlo nanosilo do sklepní prádelny a namočilo do kameninové vany.
Nazítří jsem jako větší kluk před odchodem do školy zatopil pod kotlem na vyvářku a pak jsme s tátou posvátně snesli perobotku z druhého patra. Zároveň se z okna naší kuchyně, jež vedlo do dvora, musel spustit a prostrčit kabel okýnkem prádelny, aby pračka měla šťávu.
Teprve pak jako deus ex machina nastoupila máti: gumová zástěra, holinky, odhodlání ve tváři. Když jsme se ségrou přišli ze školy, bylo po vyvářce a v prádelně pro páru sotva metrová viditelnost. Pak nastalo máchání a ždímání a nakonec, když z práce přikvačil táta, nastal transport prádla na půdu. Pěšky ve škopcích, do pátého, vlastně šestého patra. A na půdě se nejdříve musely natáhnout šňůry. „Pořádně je napínej, ať se neprověsí!“ jako bych slyšel máti včera.
Už věříte, že praní kdysi znamenalo nejděsivější noční můru, protože se opakovalo minimálně jednou měsíčně?
Z četby: V dávném rozhovoru s Václavem Klausem zaznělo, že když rodina žila v paneláku na Proseku, odmítal koupit a užívat automatickou pračku a raději sám pral v běžné pračce. Připadalo mu to ekonomičtější.
Vtip: Automatická pračka nikdy nemůže nahradit manželku, protože neumí prádlo pověsit.
Tip: Unikátní stálou expozici věnovanou všemu kolem praní najdete ve svitavském muzeu.
Znáte domácnost, která nemá automatickou pračku?
A tak když jsem se oženil, první velká investice padla na automatickou pračku. Dovážel ji za nekřesťanský peníz nějaký podnik zahraničního obchozu, možná Motokov. Stál jsem na ni frontu od čtyř ráno v mrazu poblíž „Štrosmajeráku“. Byla italská a krásná. Vydržela dvacet let.
Vzpomínáme a nikdy nezapomeneme. A co vy?
Fotografie: Městské muzeum a galerie ve Svitavách, kompletní galerie na www.muzeum.svitavy.cz
ČLÁNKY DO MAILU