Mount Everest je asi nejčastějším cílem horolezců z nejrůznějších koutů světa. Naleznete tam několik výškových táborů, není problém sehnat šerpy, kteří doprovázejí expedice a kteří jsou nejlepšími horskými průvodci na světě. Cestovní kanceláře lákají i méně zkušené, ovšem platící klienty, a komerční expedice se po cestě dolů i nahoru míjejí. Přes masové výstupy je však Mount Everest stále velice náročnou a obtížnou horou, která si čas od času vybere nějakou oběť.
„V horolezectví je klíčové to, že jste zodpovědni sami za sebe a odkázáni sami na sebe,“ říká dnes již pětašedesátiletý Reinhold Messner, který se v sedmdesátých letech minulého století rozhodl, společně s horolezcem Peterem Habelerem, vystoupat na vrchol bez kyslíkových masek. „Dovolili jsme si to až na základě získaných zkušeností s lezením. Měli jsme za sebou množství výstupů bez šerpů a s minimálním vybavením. Tentokrát se však jednalo o velké tabu, které jsme chtěli překonat. Zdravotníci a lékaři zastávali názor, že bez masky se nedá do takové výšky vystoupit, protože na hoře je příliš málo kyslíku,“ dodává Reinhold Messner. První pokus kvůli špatnému počasí nevyšel. Začátkem května roku 1978 to zkusili znovu a uspěli.
Čtěte také: Jaké to je přežít lavinu? Šílené, říká horolezec
Reinhold Messner vzpomíná na velkou zimu. Rtuť teploměru tenkrát klesla k minus čtyřiceti stupňům Celsia. Byla mlha a oni se v šest hodin ráno, v Jižním sedle hory, rozhodovali, zda budou, nebo nebudou v cestě pokračovat. „V těchto místech není horská chata, kde byste mohli takové počasí přečkat. Museli jsme jít buď nahoru, nebo dolů. Odvážili jsme se a velice pomalu stoupali k vrcholu,“ vzpomíná Reinhold Messner. Mozek pak začal postupně reagovat na nedostatek kyslíku. „Jako by nebyl naplněn inteligencí, ale nějakou vatou. S naprosto vydýchanými plícemi a bušícím srdcem jsme dosáhli vrcholu.“
Jak to na nejvyšší hoře světa vypadá
Pohled na svět z nejvyššího místa si však bohužel horolezci příliš neužívají. Většinou je čeká rychlá otočka a návrat zpátky. Jak potvrzuje i Reinhold Messner: „Hlavně si nepředstavujte, že jsme na vrcholu propadli nějaké euforii a radosti. Jednak tam není příliš mnoho místa na nějaký pohyb a vlastně není ani čas se tam zdržovat. Hlavně kvůli bezpečnosti by měl horolezec co nejrychleji sestoupit zpátky dolů.“ V podstatě jakoby úprkem jsme došli do základního tábora. „I z toho nejvyššího vrcholu se člověk musí vrátit domů, do běžného života,“ dodává horolezecká legenda.
Lezení do neuvěřitelných výšek ovšem není jen radost z úspěchu. Reinhold Messner v Národním domě na Smíchově vzpomenul i na svého bratra, který zůstal pohřben na deváté nejvyšší hoře světa, na Nanga Parbat. „Přes toto velké neštěstí jsem se lezení a horolezectví nevzdal. Věděl jsem, že by to život mému bratrovi nevrátilo,“ říká Reinhold Messner.
Napsali jsme: Než se z vás stane horolezec
Když se pak v roce 1978 na Nanga Parbat rozhodl vrátit, mnoho lidí tvrdilo, že chce napravit tragédii. On ale chtěl ukázat nový přístup k horám a rozhodl se minimalizovat vybavení i pomocníky a do 8125 metrů vystoupat úplně sám. „Po několikadenním osamělém zdolávání hory jsem na vrcholu mluvil sám se sebou a byl jsem v podstatě velmi nejistý. Neuměl jsem sám sobě vysvětlit, co tam vlastně dělám. Problém sólových výstupů není technický, ale spíše emocionální. Nemohl jsem s nikým sdílet radost, ani se na druhé straně podělit o lítost a zoufalství, které výstup doprovází. Přitom sdílená lítost je poloviční a sdílená radost je naopak umocněná.“
Souhlasíte s komerčními expedicemi na Mount Everest?
„Horolezectví do velkých výšek je jako odpor vůči předpokládané smrti.“
Vysoké hory s sebou nesou nespočet nebezpečí a rizik. Můžete se dostat do laviny, je tam riziko výškové nemoci, silný a nekompromisní vítr. Nabízí se jednoduchá otázka: Proč? Co horolezce tak táhne zdolat vrchol, aby se vzápětí obrátili a šli opět dolů? „Veškeré nebezpečí si pochopitelně uvědomuji. Přesto na všechno nasazuji své prostředky, sílu a čas, abych cíle, tedy vrcholu, dosáhl. Horolezectví do velkých výšek je jako odpor vůči nějaké předpokládané smrti,“ říká Reinhold Messner a dodává, že možností, kdy mohl přijít o život, bylo nekonečně mnoho. „Když jste potom nahoře, máte pocit, jako byste se podruhé narodili.“
Reinhold Messner hledal celý život neobvyklé obzory, a když zdolal všech čtrnáct osmitisícovek, minimalizoval výbavu a pomocníky, zaměřil se na jinou oblast. Pustil se do horizontálních dobrodružství. „Tedy, nevysvětlujte si to nějak špatně. Mám na mysli zdolávání horizontálních dálek. Například přechod napříč Antarktidou, Grónskem a pouštěmi Taklamakan nebo Gobi,“ řekl pražským posluchačům 20. listopadu na Smíchovském festivalu Alpinismu.
„Dnes ve svých pětašedesáti letech již nemám sílu na to, abych křižoval Antarktidou. I K2 se mi začala zdát příliš vysoká. Na konci našeho života není důležité to, co máme, co jsme nashromáždili. Ani zkušenost, ani vědomosti, ale to, jak jsme k těm svým zkušenostem dospěli a co jsme v životě dělali,“ zakončil přednášku a vzpomínku na život bohatý na zážitky a dobrodružství bezpochyby nejslavnější žijící horolezec světa.
Foto: Filip Singer 3×, Wikipedia 1×
ČLÁNKY DO MAILU