Silná slova a sprosté panny

O pubertě se traduje, že je to čas, kdy chlapcům najednou jako by zesládla i ta nejprotivnější děvčata. Nevím jak jinde, ale za mého mládí jsem v naší třídě 8. B žádný podobný úkaz nepozoroval. S výjimkou Rosti nám klukům připadaly naše spolužačky nejen stejně protivné jako vždycky, ale navíc nám holky začaly konkurovat i v užívání „mužných“ slov. Dokonce si založily „Klub sprostých panen“.

Dívka, která chtěla vstoupit do klubu, musela splňovat dvě podmínky: za prvé být pannou a za druhé být sprostá. Ke splnění prvního stačilo v klubu učinit čestné prohlášení. Že ale zájemkyně umí být i dostatečně sprostá, to už vyžadovalo náležitou zkoušku: Kandidátka sprostých panen musela před svými kamarádkami, anebo ještě lépe před celou třídou, pronést nějakou pořádnou dlaždičovinu. Aspoň tak za pět padesát. Co to znamenalo?

Kolik stojí „Do pr…“?

Naše třídní učitelka si nemohla nepovšimnout „dospívající“ mluvy svých žáků a rozhodla se učinit rázná opatření. Původní myšlenka trestat užívání vulgarismů dřepy a kliky se příliš neosvědčila. Poté, co ji kolegyně z učitelského sboru varovala: „Co to děláš, budou pak nejen sprostí, ale i silní?!“, ji nahradila jiným nápadem: povinnými finančními příspěvky do třídního fondu. Záměrem paní učitelky bylo, abychom potřebné finance získávali např. sběrem starého papíru, což by nás naučilo vážit si peněz i mateřského jazyka. Časem se ustálila i taxa: za jemnější výrazy, jako třeba „vole“, se platil padesátník, se sílícím slovníkem posilovala i měna. Vžilo se i citoslovce „cink, cink“, kterým pedagožka upozorňovala přistiženého žáka, kterému zrovna něco ujelo z pusy, na jeho povinnost zacinkat mincí do fondu.

Uchazečky o členství v klubu tedy dobře rozuměly výrazu „promluvit aspoň za pět padesát“ a  uměly si spočítat, kolik sprostých slov a jakého kalibru musí použít, aby dosáhly úrovně odpovídající finanční kvóty a mohly tak být přijaty. To se ale nedalo říct o lidech stojících mimo náš okruh. Na neznalost našich třídních poměrů jednou doplatili dva mladíci, kteří se k nám přidali na školním výletě a bavili se s našimi holkami: „Co znamená to vaše ´Cink, cink´ a proč to říkáte po každé naší větě, vole?“ nechápali kluci. Ještě více nechápali, když jsme po nich při loučení žádali 48,50…

Chudák slušná Evička

Největší potíž obstát ve třídě mezi kamarádkami měla dcera naší třídní Evička, která se také chtěla stát učitelkou. Sprosté slovo jí z pusy ne a ne vyjít. Ale nevzdávala se. K získání členství v klubu jí pomohla šťastná náhoda. Jednou byla ředitelkou zkoušena z přírodopisu. „Tak mi řekni, Evi, jak se nazývá trávící ústrojí holuba,“ zněla jedna z otázek. „Vole,“ špitla zkoušená. „No jenom nekuňkej a řekni to pěkně nahlas.“  „Vole!“ opakovala Eva, tentokrát již hodně hlasitě. „No dobře, zas tak křičet nemusíš,“ opáčila ředitelka.

O přestávce se Eva chlubila: „Vynadala jsem ředitelce. Řekla jsem jí ´Vole!´ Všichni to slyšeli!“ „Jenomže jsi mluvila o holubovi, a to se nepočítá!“ hádaly se spolužačky. „To nevadí, že to bylo o holubovi, hlavní je, že jsem to myslela strašně sprostě!“ nedala se. „Dobře, tak tě tedy berem mezi nás, ale ještě si to musíš zasloužit!“ rozhodla nakonec předsedkyně klubu Puškinová. „Puškinová“ proto, že uměla svůj hlas naladit do velmi líbezné tóniny, díky čemuž každoročně vyhrávala recitační soutěž „O Puškinův památník“. Není třeba dodávat, že mezi sprostými pannami Puškinová užívala úplně jiných hlasových i verbálních poloh.

Příležitost prokázat, že si členství v Klubu sprostých panen zaslouží, se Evičce naskytla zanedlouho, když se o ni začal zajímat Rosťa. „Když mu řekneš, že si nemá dovolovat, jinak že mu dáš po tlamě, tak jsi naše!“ navrhla Puškinová. Po vyučování šla Puškinová s Evičkou ze školy. Rosťa se k nim připojil.

Puškinová ze vzdálila pod záminkou, že musí jít nakoupit: „Nezapomeň, co mu máš říct,“ spiklenecky pošeptala Evě při odchodu. „Koukám, Evičko, co to máš za tričko,“ zadeklamoval Rosťa slova tehdy populárního hitu, když osaměli. „To je přece blůza,“ tiše namítla a snažila se ho ignorovat. „Vážně?“ pokoušel se navázat Rosťa, „to je zajímavý. A nechtěla by ses teď třeba se mnou projít parkem a vysvětlit mi, jak je to s těmi blůzkami, tričky a podobnými věcmi?“ zkoušel to mladý svůdník. „Ty Rostíku, nezlob se, ale musím ti něco říct. Kdybys mě zavedl do parku, to bych ti dala po – po…“ „Co bys mi dala?“ živě se zajímal Rosťa. „No dala bych ti po… po…  po puse.“ Evička svou zkoušku prostě nezvládla… 

Po mnoha letech, když už byla puberta dávno za námi, jsme se všichni setkali na třídním srazu: z Rosti se stal spořádaný otec rodiny, Puškinová vstoupila do armády a slouží svým hlasem, tentokrát již prostým sprostých slov, jako radiová spojovatelka. Eva vystudovala pedagogickou fakultu, ale do školství nenastoupila. Sebekriticky uznala, že by dnešní puberťáky nezvládla ani s metodami typu „cink cink“.

Já, který jsem si  zkušeností učitele na základní škole prošel, se Evičce dodnes obdivuji, že se v životě naučila onomu moudrému postoji: Netlačit se tam, kam nepatřím… Možná k tomu poznání přispěly i „sprosté panny“.

Ilustrační foto: agentura SXC