Sovy, neberte si skřivany!

Odjakživa vím, že nejspokojenější jsem, když můžu jít v půl desáté večer spát, a v pět ráno spolu s východem slunce už pít kafe a těšit se na to, co mě čeká v novém dni. Všichni mí partneři měli bohužel tou dobou ještě hlubokou půlnoc, protože šli spát v jednu v noci.

Režim mého muže je totiž takový, že ožívá večer v devět, v půl desáté mu teprve začíná večer a on přemýšlí, co by si ke šláftruňkové skleničce pustil za film na DVD. Já ze všech těch filmů dokonale znám jejich první desetiminutovky. Ty dokážu recitovat zpaměti, ostatně některé vídám pořád dokola ve snaze tentokrát fakt neusnout. Jenže si nemůžu pomoct. Já prostě před desátou usínám.

Autor: SXC

Společná rána skřivana a sovy pak vypadají tak, že chudák sova je vláčen v sedm ráno z postele, se slovy, že „už dvě hodiny stojí slunce na obloze, den dávno začal, snídaně je na stole, šla jsem si zaběhat, došla jsem pro noviny a teď se tady nudím, takže si se mnou pojď laskavě povídat, protože jsem vymyslela báječný plán, co budeme dělat o víkendu…“ A sova sice (někdy) po půlhodině snahy vstane, s pohledem zombie doťapká do kuchyně, sní snídani, reaguje na dotazy, ale teprve po třetím kafi a po deváté ráno začíná vypadat příčetně. A nepamatuje si nic z toho, co jste u snídaně tu hodinu a půl probírali.

A teď si představte, že se vám narodí dítě, které je dokonalou kopií tatínka. Má rána jsou tak velmi osamělá, za což jsem dnes už ráda. Odvrácenou stranou mince je to, že když byla dcera malá, tak mě dvakrát muž našel, jak v deset večer spím na koberci v předsíni nebo na gauči v obýváku a několikaměsíční lezoucí dítě spokojeně demoluje byt všude, kam až dosáhne.

Třicet let trápení

„Je to marné, být skřivanem a sovou je nám dáno geneticky,“ říká lékař Karel Šonka, který se zabývá spánkem. „Říká se tomu cirkadiálnost, a někdo už léta se zkoumají geny, které nám dávají vlohy být skřivanem či sovou. Ta vloha se však může a nemusí uplatnit. Někdo má totiž ty vlohy silnější, takže snaha přizpůsobit se opačnému rytmu je pro něj celoživotním stresem. Jiný je geneticky méně determinován, takže mu to problém nedělá,“ vypráví lékař. „V manželství se ti dva vždycky nějak domluví a po letech sladí, ale teď si představte ty chudáky, co mají práci v opačném rytmu, než jak jsou nastaveni. To znamená třicet let trápení,“ říká.

Totéž se týká i práce ve směnném provozu. Ti, co mají geneticky dány slabší vlohy pro skřivana či sovu, se třeba s celoživotními nástupy na noční služby vyrovnají snáze. „Ale pozor: lidem nedělá zase až takový problém zvyknout si na jiný pracovní režim, pokud je pravidelný. Pokud chodí na noční nebo naopak na šestou ráno celý život. Zvyknout si ale na nepravidelné směny, kdy máta dva dny denní, dva dny volno a dva dny noční, prakticky nejde,“ popisuje lékař.

Takový pracovní rytmus, jaký mají často zdravotní sestry v nemocnicích, nebo číšníci v restauracích, je proto silným stresujícím faktorem pro člověka. „Zvyknout si na to nelze, opět to jen podle míry genetických vloh někdo zvládá o něco lépe a jiní hůře, ale dobré to pro organismus není,“ říká Karel Šonka.

Poučení? Skřivani, neberte si sovy! Zajímejte se předem, nejen jak vypadá vaše potenciální tchyně, protože podobně bude s největší pravděpodobností vypadat i vaše žena za dvacet let, ale opatrně otestujte, kdy se miláčkovi ve skutečnosti chce spát a jak se ráno budí. Jinak budete za pár let skřípat zuby, až vás bude uprostřed krásných snů manželka tahat do reality se slovy: „Vstávej lenochu!“ Ovšem vězte, že ona za to nemůže. Ona se tak narodila.