Je pátek 6. října 2023, pěkný podzimní den, konec pracovního týdne. Miroslav Majer (62) pracuje na pokládce stropních panelů v Palačově nedaleko Nového Jičína. Jak má ve zvyku, chce odvést dobrou práci a chystá se o pár milimetrů posunout jeden z panelů. Jenže mu padá páčidlo a on, ve snaze nástroj zachytit, padá za ním. Šest metrů rovnou na beton.
Co se dozvíte v článku
Devět dnů v kómatu
Při pádu si vážně poranil hlavu a mozkovou tkáň, výsledkem byly také otevřené zlomeniny obou horních a pravé dolní končetiny. Kolegové ihned volali záchranku a následovala cesta vrtulníkem do ostravské fakultní nemocnice.
„V Ostravě byl devět dnů v kómatu. Připravovali nás na nejhorší. Nedávali mu moc šancí na přežití. To se ale naštěstí nepotvrdilo. Začali jej budit z umělého spánku, a když jsme za ním jezdili, tak nás už taky poznával,“ vzpomíná na krušné okamžiky dcera Lucie Pehlová.
Nutná tracheostomie
Když se pacientův stav stabilizoval, mohl být na konci října převezen blíž domovu a rodině, do Fakultní nemocnice Olomouc.
Zde se ho ujal personál oddělení Intenzivní péče chirurgických oborů Kliniky anesteziologie resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM). „V důsledku těžkého poranění mozku přetrvávaly poruchy mentálních funkcí a další komplikace v podobě ochrnutí nervů, mimo jiné i hlasivek, které vyústily v závažné problémy s polykáním. Pan Majer byl na nitrožilní výživě, protože měl komplikace s přijímáním výživy do žaludku,“ popisuje tehdejší stav pacienta primářka KARIM Šárka Fritscherová.
Vysoké riziko vdechnutí a opakované záněty plic si vyžádaly opětovné provedení tracheostomie. Ta nakonec byla pro pacienta i definitivním řešením zajištění dýchacích cest.
Přišla apatie a ztráta chuti žít
„Opakované operace, infekční komplikace a také čím dál větší jistota, že polykání nebude nikdy obnoveno a výživa už trvale bude podávána do hadičky v žaludku a dýchání bude možné jen přes tracheostomickou kanylu, vedly u pana Majera k apatii a ztrátě motivace rehabilitovat,“ vrací se ke zřejmě nejtěžšímu období lékařka.
V tomto stavu se vloni v listopadu Majer stěhoval na Oddělení následné intenzivní péče KARIM. „Byl naživu, ale vzdával to. Jeho stav se příliš nezlepšoval, právě naopak. Poznala jsem na něm, že nechce žít. Ani na nás při návštěvách nereagoval, prostě propadal beznaději,“ vzpomíná manželka Ilona Majerová.
Kdy se situace zlomila?
O tři měsíce později, tedy letos v březnu, se ale situace změnila. „Zejména díky ošetřujícímu personálu a fyzioterapeutům a možná i trochu proti své vůli se pan Majer poprvé postavil u lůžka na vlastní nohy. Toto byl pravděpodobně zásadní zlom, který nastartoval pacientovu motivaci,“ říká vedoucí lékař oddělení Rostislav Horáček.
Miroslav Majer
„Myslíme si, že mu sílu k dalšímu životu paradoxně dodalo i to, že můj manžel v lednu skončil v nemocnici, dokonce ve stejné budově, protože mu prasklo aneurysma. Táta podle nás prostě zabojoval proto, že měl strach, abychom tady nezůstaly ženský samy,“ přemítá dcera.
Výrazně podle ní pomohly také návštěvy a rozhovory s psychologem Drahomírem Ševčíkem. „Nejdřív se s ním vůbec nechtěl vidět, ale pak byl rád, moc mu pomohl. Klobouk dolů před jeho trpělivostí a schopnostmi,“ říká Lucie Pehlová.
Uměli byste poskytnout první pomoc při úraze?
Vidina návratu mu vlila krev do žil
Během následujících měsíců pan Majer znovu našel chuť do života, začal intenzivně rehabilitovat a stále posouval své hranice. „Určitě jej k tomu motivovala i naděje, že by mohl být reálný jeho návrat domů. Rehabilitoval v chodítku a za pár dnů zvládl chůzi i bez chodítka a v srpnu s jednou francouzskou holí i chůzi po schodech. Pilně cvičil jemnou motoriku rukou, které nejsou následkem úrazu v úplné kondici, a nacvičoval péči o sebe sama,“ popisuje Rostislav Horáček.
Den D nastal v pátek 27. září 2024. Pana Majera si manželka a dcera odvezly domů. Ještě před tím se spolu s personálem ošetřovatelské péče učily podávat výživu do gastrostomie a odsávat dýchací cesty přes tracheostomii. Sociální pracovnice jim také zprostředkovala agenturu domácí péče a zapůjčení ošetřovatelských pomůcek a polohovacího lůžka.
„Jsme šťastní, že se to v dobré obrátilo, že táta zabojoval a mohli jsme si ho odvézt domů. Rozhodně by to ale nebylo možné bez pomoci lidí v nemocnici. Byli všichni naprosto perfektní,“ děkuje Lucie Pehlová personálu olomoucké nemocnice.
Souhra mnoha oddělení
„V případě Miroslava Majera se na koordinované péči a multidisciplinární spolupráci podíleli lékaři a ošetřovatelský personál Oddělení NIP/DIOP Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, fyzioterapeuti Oddělení rehabilitace, lékaři Traumatologické kliniky, Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, II. interní kliniky – gastroenterologické a geriatrické, Kliniky psychiatrie, pracovnice Sociálního oddělení a psycholog Podpůrného a paliativního týmu,“ vyjmenoval mluvčí FN Olomouc Adam Fritscher.
„Pan Majer má před sebou dlouhou a v mnoha ohledech i komplikovanou cestu, ale pevně věříme, že v ní bude dál statečně pokračovat a užívat si život. Přejeme mu a celé jeho rodině hodně radostných a šťastných chvil,“ uzavírá Rostislav Horáček.
ČLÁNKY DO MAILU