Stockholmský syndrom se dá zažít i v obyčejném vztahu. Nemusí vůbec jít o únos

Stockholmský syndrom znamená pozitivní postoj zajatce ke svému únosci. Týká se však nejen případu zajetí, ale také toxických vztahů, ze kterých – zdánlivě nebo doopravdy – není úniku. Kromě rukojmích jej tedy mohou zažít i váleční zajatci, lidé vykořisťovaní partnerem, týrané děti či členové sekty. 

Mezi příznaky patří náklonnost k trapiteli, empatie a sympatie vůči trapitelově postojům a osobnosti, nebo dokonce zamilovanost do něj. Nejde však o diagnózu jako takovou, nýbrž o druh psychologické reakce na život ohrožující či bolestivou situaci.

Norrmalmstorgský syndrom

Tento jev je nejspíše starý skoro jako samo lidstvo. Poprvé jej však řádně odborně popsali až v 70. letech 20. století. Název stockholmský syndrom odkazuje na případ, jenž se odehrál roku 1973 ve Stockholmu. Švédský kriminolog a psychiatr Nils Bejerot zavedl původně termín norrmalmstorgský syndrom podle názvu náměstí ve švédské metropoli, kde se věc odehrála. 

Loupež banky tehdy nevyšla podle plánu, lupiči tedy zajali čtyři zaměstnance a drželi je týden v trezoru. Oběti považovaly policejní zátah za nezodpovědně provedený, více než policii důvěřovaly únoscům a odmítaly proti nim svědčit.

Přečtěte si také:

Dětských psychologů a psychiatrů se nedostává. Kde jinde hledat pomoc?

K neblaze proslulým skutečným případům patří také únos Patty Hearst, dcery slavného amerického novináře. Ta strávila několik měsíců u extremistického hnutí Symbionese Liberation Army, které ji uneslo z domu. Po ponižování a vymývání mozku se s touto militantní skupinou plně ztotožnila, začala za ni veřejně agitovat a účastnila se i jejich bankovních loupeží. V roce 1976 byla Patty Hearst usvědčena ze svých zločinů a do února 1979 seděla ve vězení za loupež a zneužití střelných zbraní.

Zmatený pud sebezáchovy

Citová vazba na únosce či agresora nepřipadá matoucí a nezasloužená jen nám laikům, ale často i samotné osobě postižené stockholmským syndromem. Vznik tohoto jevu jde mimo rámec racionality i kolektivní představy spravedlnosti, jakou má většinová společnost. Mozek takto reaguje zcela instinktivně a za účelem přežití. V tom, zda se to někomu stane, může hrát roli jeho temperament, genetika či duševní zdraví a nemoci.

Psychologové věří, že z počátku hraje velkou roli vděk: únosce mohl oběť zabít, ale neudělal to, nabídl vodu a chleba. V kontrastu s možností toho nejhoršího se i tyto maličkosti stanou důvodem pro vděk. 

Oběť žije v takovém stresu, že se často naučí, jak se únosci či trýzniteli zavděčit. Z jeho pozitivní reakce se i jí samotné vyplaví příjemné hormony jako dopamin či oxytocin a tak si začne ztotožňovat spokojenost trapitele se svou vlastní. Někteří lidé totiž v dlouhodobě traumatických situacích negativní zážitky vytěsňují, a ty pozitivní tak v jejich hlavě nabývají na hodnotě. Pokud se únosce/agresor alespoň občas chová trochu lidsky, existuje pravděpodobnost vzniku stockholmského syndromu.

Přečtěte si také:

Psycholožka: Většina matek je v chronickém stresu. Je normální, že někdy křičí, a je to dobře

Se stockholmským syndromem se často zaměňuje jev zvaný trauma bonding neboli traumatická vazba. Ten se definuje jako pouto, které cítíme k někomu, kdo nás traumatizuje. Dva hlavní rysy jsou cykličnost a silová nerovnováha. Cykličnost je častý jev u vztahů s fyzickým či psychickým týráním: krizová období se střídají s takzvaným love bombingem, kdy je partner obzvlášť pozorný, milý a romantický, jako býval na počátku vztahu. 

Na straně oběti tak vzniká nostalgický pocit a znovuzískání důvěry. Podle některých definic je stockholmský syndrom specifický druh trauma bondingu, při kterém oběť nemá možnost uniknout. Dle jiných odlišuje stockholmský syndrom oboustrannost – únosce se totiž obvykle naučí mít rád svou oběť jako ona jeho.

Zkreslují média únosy? 

Tento zajímavý jev si vysloužil mnoho ztvárnění ve filmu či literatuře. K nejslavnějším patří komiks Alana Moorea V jako Vendetta a jeho filmová adaptace. Hlavní hrdinku Evey unese záhadný maskovaný aktivista a ta se do něj navzdory věznění zamiluje. Podobný námět vidíme v mnoha jiných dílech: řeč je o filmech jako 365 dní, 3096 dní, King Kong, Pianistka, Noční vrátný, román Dvůr trnů a růží a mnoho dalších.

Někteří zastávají názor, že tato fiktivní díla stockholmský syndrom nad míru romantizují a tím předávají veřejnosti zkreslený obraz o tomto typu situace. Samotný problém tkví právě v tom, že situaci přikrášluje nevědomky sama oběť. V drtivé většině takových filmů se v pozici unesené či vězněné postavy objevuje žena.

Ostatně Kate Harveston z kanadského magazínu Feminist Current to vidí takto: Sledování filmů o únosech či nevhodných vztazích s dospělými může dívkám předat nerealistické představy o takových situacích. Tyto filmy, mnohdy zvelebené pravdivé příběhy, nabízejí příklady násilných vztahů, které nevypadají tak zle a často mají šťastný konec. Mladým děvčatům se namlouvá, že být unesená nebo se účastnit vztahu se starším mužem, který se o ně stará, chrání je a určitými způsoby je podporuje, může vést k milostnému příběhu typu ‚šťastně až navěky‘.

Přečtěte si také:

Promiň, jdu pozdě… Proč někteří lidé nedokážou nikdy přijít včas? Nemohou za to

Něco na tom pravděpodobně bude. Žánr únosu a následné romance pronikl i ke komunitě píšící fanfikce o celebritách včetně náctiletých autorek přispívajících na platformu Wattpad. Je důležité uvědomovat si hranice mezi realitou a fikcí, potažmo uměním. 

Existují také názory, že hlavní postava v pasivní roli může jejímu autorovi pomoci objevovat s menším studem vlastní sexuální preference. Bylo by nasnadě spojovat stockholmský syndrom s masochismem či D/S dynamikou. Ta však vzniká na základě dobrovolnosti, touhy a pevně nastavených hranic, nikoliv jako reakce na trauma. Opravdový trauma bonding ve vztahu na dané dvojici lidí nesouvisí s tím, co rádi dělají v posteli.

Jak stockholmský syndrom léčit?

Máte podezření, že se i vás týká stockholmský syndrom? Léčba zahrnuje z počátku hlavně vyhledání pomoci. Svěření se blízkým může být náročné – oběť mívá pocit, že druzí zkrátka jejímu vztahu nerozumí, a spíše má tendenci si jej obhajovat. Názor rodiny má určitou hodnotu a může pomoci otevřít oči nebo potvrdit obavy.

Nepodceňte možnost návštěvy odborníka. Kromě toho se doporučuje snažit se nezabředávat do nostalgie, připomínat si negativní zážitky místo jejich vytěsňování a v případě, že v takové domácnosti žijete, začít plánovat odchod.

Následky se s člověkem táhnou celé roky, proto je vhodné navštěvovat terapeuta specializujícího se na trauma. Nepodporujte narativ obětí, ale mějte s nimi trpělivost.