Loni to bylo speciální: běžela jsem svůj první maraton v životě. A před ním jsem absolvovala svůj první maratonský trénink, tedy hodně a hodně naběhaných kilometrů, hodně a hodně hodin protahování, posilování, masírování… Až postupně jsem přicházela na to, co všechno je potřeba dělat, aby člověk bez větších problémů zdolal tak dlouhý závod a úplně se nezničil.
Co se dozvíte v článku
Léto s 900 kilometry v nohách
Letos by se proto dalo říct, že už mě nemohlo nic moc překvapit. Ale spíš bych to popsala tak, že jsem tak nějak tušila, co mě čeká, a jen se snažila to ještě trochu vyladit. Nebudu se opakovat… V podstatě prostě několik měsíců skoro pořád jenom běháte. Když jsem si přečetla, že jsem od července do půlky října naběhala 900 kilometrů, nemohla jsem tomu uvěřit. Ale moje chytré hodinky mi to neomylně spočítaly.
Nejvíc jsem se ale divila tomu, jak strašně mě to bavilo. Týden za týdnem jsem se těšila, až v neděli večer otevřu tréninkový plán na další týden a uvidím, co mě čeká. Nadšeně jsem pak plnila všechno, co bylo předepsané: výklusy, intervaly, tempové běhy i ty dlouhé, víkendové výběhy, které postupně dosáhly až na třicet kilometrů.
Žádný alkohol a hodně spánku
Naučila jsem se i trochu víc starat o své tělo. Úplně jsem přestala pít alkohol, protože jsem cítila, že po něm hůř regeneruji, víc jsem spala, začala jsem i jíst zdravěji… Jen ta čokoláda. Tu jsem si přeci jen odpustit nedokázala.
Měla jsem znovu po celou dobu i perfektní podporu. Rodinu a nově třeba i kamarády z běžecké skupiny, kam jsem začala chodit během roku. Zatímco dřív jsem si totiž nedovedla představit běhat s někým jiným, běh pro mě byl zcela individuální záležitost, během které prostě vypnu a jsem jen já a moje hlava, tak teď si zas nedovedu představit běhat pořád jenom sama. Naopak strašně ráda vybíhám s někým dalším.
Poslední týdny? Hlavně se nezranit
Nakonec se všechno to moje několikaměsíční úsilí opravdu začalo vyplácet. Na podzim jsem na závodech na kratších vzdálenostech trhala jeden rekord za druhým. I když jsem dobíhala daleko, daleko za vítězi, posunula jsem si osobáky o několik minut. Cítila jsem, že si to všechno prostě perfektně sedá a že by se ten můj vysněný vrchol sezony mohl povést.
Poslední dva týdny před maratonem už v souladu s plánem citelně polevuji, běhy jsou kratší a pohodovější. Hlavní úkol? Hodně odpočívat a taky, a to především, se nezranit! Poslední týden pak taky upravuji jídelníček – cpu se sacharidy horem dolem. Těstoviny a rýže snad na všechny způsoby, taky ovoce. Jím na svoje poměry obrovské porce jídla, ale stejně mám pořád hlad… Přidávám tedy ještě další protein.
Chci maraton pod 4 hodiny
Nakonec doma balíme děti a všechno potřebné a vyrážíme na víkend do Třeboně. Tady už pak druhý den dopoledne znovu po roce vcházím do startovního koridoru.
Zatímco před rokem jsem neměla naprosto žádné časové ambice, chtěla jsem prostě jen doběhnout a přežít ve zdraví, vždyť v pondělí musím do práce, letos už jsem v duchu jakýsi cíl měla, i když jsem o něm nahlas moc nemluvila. Ale trenér mi poměrně jasně naznačil, na co mám a kam budeme cílit. A proto stojím v davu běžců mezi vodičem s vlaječkou s časem doběhnutí 3 hodiny a 45 minut a tím s vlaječkou s velkou čtyřkou. Jednoduše řečeno: chci zvládnout maraton pod čtyři hodiny.
„Radši vyběhni pomalu a na konci buď naštvaná, že bys to bývala zvládla rychleji, než abys vypálila a na třicátém kilometru úplně odpadla,“ klade mi ještě trenér jasné pokyny těsně před startem. A já kývu, jasná věc, hlavně nepřepálit začátek. Na to, abych začínala závod moc rychle, už jsem přeci jen stará, z toho už jsem vyrostla. Aspoň něco jsem se za ty necelé tři roky běhání naučila.
Teď mám pásek nacpaný energetickými gely, v uších sluchátka se speciálně vytvořeným playlistem a v 10.45 se vydávám na trať. Před sebou mám 42,195 km a já se na ně ještě pořád těším. Nervozita není, vím, že si to užiju.
Jak to, že je mi tak dobře? Nechápu
A opravdu, běží se mi tak moc dobře. Snad dvacet kilometrů nechápu, jak to, že se cítím tak skvěle. Do puntíku se držím plánu. Cpu do sebe jeden gel za druhým, na občerstvovacích stanicích si dopřávám iontový nápoj a energie mám pořád dost a dost.
Na 14. kilometru čekají moje dcery a nadšeně mávají a povzbuzují. Jen se rychle pozdravíme a běžím dál. Běžci okolo mě jsou pořád víceméně ti samí, sem tam nás předběhne někdo nový, pak zase my jeho. Okolo cesty roste jedna houba vedle druhé a mně je skoro líto, že je nemám čas sbírat.
Na 24. kilometru potkávám rodinu znovu a zase jen prohodíme pár slov. Že nic nepotřebuji, že se uvidíme v cíli a že se mi pořád běží strašně dobře. Protože ano, stále to platí. A já to pořád nějak nechápu. Tep se drží nízko, nic moc mě nebolí a ani úsměv na tváři mě neopouští. Vlastně si běh strašně užívám, jestli se to o maratonu vůbec dá říct.
Žádná krize, jen radost z běhu
Krizi jsem necítila loni a žádné narážení do pomyslné maratonské zdi se nekoná ani letos. Prostě běžím. Připadám si chvílemi jako stroj, nohy pravidelně dopadají na zem a posouvají mě blíž a blíž cíli na Masarykově náměstí. Obrovský rozdíl oproti loňsku je, že pořád běžím, nezastavuji. Do chůze si dovolím přejít jen na těch pár metrů kolem občerstvovacích stanic, protože pít za běhu z kelímku bohužel prostě pořád ještě neumím. Stále mám co trénovat do dalších závodů.
Pořád se taky držím a udržuji stejné tempo. Ano, pravda, je o něco maličko rychlejší, než mi trenér předepsal, ale když se cítím tak fajn, sama si to vyhodnotím, že to bude v pořádku. S blížícím se cílem si stále častěji v hlavě propočítávám, jestli to do těch čtyř hodin stihnu. Každé pípnutí hodinek, které mi oznámí zdolaný kilometr, znamená v mojí hlavě další propočty. A to mě matematika nikdy nijak nebavila… Ale nějak se člověk během těch hodin stejně zabavit musí.
Poslední kilometr je nejrychlejší
Čtyři kilometry před cílem už vím, že to klapne a že si splním sen. Nenapadá mě, co by se muselo stát, abych ten vyběhaný časový polštář neudržela a neproběhla cílem včas. Já si navíc ještě pořád držím tempo. Předbíhám další a další běžce – svalnaté mladíky i šlachovité starší pány, kteří se jen tiše podivují, že se před ně dostává další holka.
A pak už tam skoro jsem. Poslední občerstvovací stanice, zatáčka, vyběhnout z lesa na stezku, kde už přibývá fanoušků a tím i podpory. Tady je jedno, kdo zrovna po cestičce běží, tady fandí každý každému. Ta pospolitost a to nadšení mě dojímá na každém běžeckém závodě a tenhle není výjimkou.
Běháte?
Na mě už tu čeká kamarádka, která má sice v nohách půlmaraton, ale stejně běží se mnou, natáčí mě a volá, že „poslední kilometr je nejrychlejší, tak pojď, šlapej, už jsi skoro tam!“ Nebudu lhát, měla jsem v tu chvíli sto chutí ji kopnout někam dozadu, ale nezvedla bych nohy tak vysoko, tak jsem si aspoň v duchu představovala, jak ji chytím za culík a strhnu někam za krajnici. To jen, že je vážně těžké zrychlit na 41. kilometru.
Euforie, radost, slzy štěstí a… bolest
Těsně před náměstím už je i moje rodina, plácneme si s dětmi a já běžím zase dál. Dostávám do ruky kelímek se šampaňským pro stylový doběh a fotku, probíhám bránou a vbíhám do cílové brány. Skoro nevnímám okolo tleskající fanoušky ani nadšeného moderátora, který volá, že takhle se má dobíhat. Totiž s úsměvem!
A pak už to propuká. Euforie, nadšení, neskutečná radost. Zase mám slzy v očích a zase mám husí kůži, protože vím, že do mého pomyslného limitu čtyř hodin jsem se vešla s velkou rezervou. Na hodinkách mi svítí čas 3:52:25. Něco naprosto nečekaného a pro mě neuvěřitelného.
Na krk mi věší medaili, do kelímku dostávám pití a já se poprvé zastavuji a v klidu si snažím uvědomit, co se to právě stalo.
A taky jak se cítím. Tedy že mě bolí nohy… Mě tak strašně bolí nohy. Sotva na nich stojím. Stehna mě pálí ze všech stran a úplně cítím, jak mi padají nehty. Ale je mi to v tu chvíli úplně jedno, jsem prostě hrozně moc šťastná.
Na jaře, kdy jsem kvůli zranění skončila o berlích, pět týdnů nemohla pořádně chodit, natož běhat, a ortoped mi naznačil, že bych běhat vlastně neměla vůbec, nebo když, tak jen minimálně, by mě vůbec nenapadlo, co se mi za pár měsíců povede. Jsem proto neuvěřitelně vděčná svému tělu, co zvládlo.
I regenerace je teď nějak rychlejší. Loni mě nic nebolelo, ale stejně jsem nejméně týden neměla na běhání ani pomyšlení. Teď už mám roupy
po pár dnech…
Tak na jaře ahoj!
Nemusím snad asi ani zmiňovat, že už teď jsem přihlášená na další maraton. Tentokrát to bude ten pražský. První městský, první jarní a první doma. A ano, jsem blázen, protože já se už teď strašně těším, až mi skončí posezonní volno a odpočinek a já zase obuji kecky a vyběhnu. A jak budu zase zdolávat ty stovky kilometrů…
Jak řekl můj manžel: „Myslel jsem, že teď už budeš normální, ale to už asi nebudeš nikdy…“
ČLÁNKY DO MAILU