Velké zadky jako znak krásy a sexuální přitažlivosti. Začalo to už Věstonickou venuší

16. 12. 2023

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Zadek, pořádně velký, zdůrazněný, bývá kromě prsou další část těla, která láká pohledy mužů i žen. Žádné kostnaté zadky, ale pořádně zaoblený zadeček, ideálně také patřičně pevný. Takový efekt zdůrazněného pozadí dnes mohou i lehce dotvořit push up kalhotky, legíny či džíny. Trochu to může připomínat dávnou módu honzíků.

Jak se v historii měnila móda vzhledu dámského pozadí? Začněme u přírodních národů. Domorodé ženy si krášlily a zdobily různé části těla, a to i poměrně drastickým a nepřirozeným způsobem. Co se týká pozadí, kromě případného tetování se konkrétně v těchto místech nic extra nevyskytovalo, ale je nutno zmínit jednu zvláštnost a tou je steatopygie

Co označuje tento pojem? Jde o zcela přirozenou a genetickou záležitost, vzpomeňme třeba na Věstonickou venuši. Steatopygie je nadměrné hromadění podkožního tuku v oblasti hýždí, ale i stehen. Tyto typické znaky měly domorodky určitých kmenů a objevovaly se u žen už v období paleolitu, což třeba právě dokazují sošky mnoha nalezených venuší.

Žádoucí hýždě

Steatopygie byla pozorována u Křováků, Pygmejů, Khoisanů a žen kmene Onge z Andamanských ostrovů, Somálek, Berberek, trpasličích Evek a Koranek. To důležité však je, že tyto „velké zadky“ žen byly velmi žádoucí a považovány za znak krásy a sexuální přitažlivosti. Vysvětlit se to dá i tím, že takto kypré tvary a tukové zásoby slibovaly sílu přežití v horších časech a zároveň též zajištění pokračování rodu. Samozřejmě tento jev se vyskytoval i u mužů, ale v mnohem menší míře.

Oblibu žen s velkou zadnicí potvrzuje i S. K. Neumann ve své knize Dějiny ženy (1931), kde zmiňuje vlašského badatele Abele De Blasiakterý popsal příběh dvou prostitutek z Neapole 20. let 20. století, u nichž se vyvinula steatopygie. O zákazníky rozhodně neměly nouzi, spíše naopak. Byly v posteli nesmírně žádané a těšily se i z milých přezdívek, jež od svých zákazníků dostaly. Jedné se říkalo la culaccchiona (kalhotky) a druhé la culetta (zadek).

Nejznámější lékař středověku měl rád víno, léčil opiem a nesnášel alchymisty Přečtěte si také:

Nejznámější lékař středověku měl rád víno, léčil opiem a nesnášel alchymisty

Obří klitoris a stydké pysky

Zajímavostí je, že kromě steatopygie se u těchto žen často vyskytovala i takzvaná hotentotská zástěrka. Název je to sice prapodivný, ale jak brzy zjistíte, označuje nadměrně vyvinuté malé pysky, s nimiž se také často vyskytuje i nadměrně vyvinutý klitoris u žen. Badatelé dokládali nejen přirozeně geneticky zvětšené tyto partie mnohdy sahající až do půlky stehen, ale též snahu domorodých žen s nimi manipulovat tak, aby se dosáhlo jejich zvětšení, což bylo opět považováno za znak krásy a sexuální přitažlivosti. A tak si ženy za své pysky tahaly, věšely na ně závaží a všelijak je zdobily.

A nejen pysky. Zvýšený zájem byl také o zvětšený klitoris, který u žen připomínal penis. Neumann píše, že některé ženy z Ugandy a Vahijky na jezeře Nyassa si dovedou prodloužit klitoris až do délky prstu. U některých indiánek a domorodek bylo zřemě běžné, že si nechávaly své stydké pysky i klitoris sát bezzubými starci, aby dosáhly jejich patřičné velikosti. Další možností bylo nechat se kousnout jistým druhem mravence. Ostatně zvětšené malé stydké pysky nejsou ani dnes u evropských žen ničím neobvyklým a není třeba se za ně stydět. Gynekologové by mohli na toto téma vyprávět spoustu příběhů. 

Paruky plné vší, mytí vlasů jednou měsíčně. Císařovna Sisi používala šampon z alpy a třiceti vajec Přečtěte si také:

Paruky plné vší, mytí vlasů jednou měsíčně. Císařovna Sisi používala šampon z alpy a třiceti vajec

Zadnice nejen z Paříže

A teď se můžeme rychle přenést do 19. století, kdy se nosily honzíky, tedy jinak řečeno vycpávky na zadní straně sukní zdůrazňující ženské pozadí. Ty se ostatně napříč časem vyskytovaly častěji, zejména od 80. let 18. století. Právě 18. století ve Francii přineslo laškovné pojmenování cul de Paris znamenající doslova lodní záď, řiť, spodek, zadek či zadnice z Paříže. České označení honzík nebo také hanzalík pak vyloženě pochází z 19. století. Na Moravě se této části oděvu říkalo janek, na Slovensku janok, z francouzštiny též pocházel název turnýra.

Honzík byl stejně jako třeba korzet důležitou součástí odívání žen a výrazným zdůrazňováním pozadí měl rovněž zviditelňovat vosí pas a dosahovat ideální postavy typu přesýpacích hodin s vysoce vyzdviženými ňadry v korzetu. Ženská postava s honzíkem ale vypadala spíše jako pštros a moc pohodlné to tedy také nebylo. S polštářem na zadku se moc sedět nedalo, takže tento oděv sloužil spíše ke vznešenému korzování (procházení).

Ženy kvůli korzetu nemohly jíst, dýchat, omdlévaly, trpěly silnými bolestmi a potrácely Přečtěte si také:

Ženy kvůli korzetu nemohly jíst, dýchat, omdlévaly, trpěly silnými bolestmi a potrácely

Posilovna, nebo push up legíny?

A co dnes? Dnes se móda velkých zadků rozhodně vrací, i když v trochu decentnější podobě. O patřičný „brazilský efekt“ se mohou postarat vhodné push up kalhotky nebo speciální push up legíny zdůrazňující zadek. Dámy se ale též mohou snažit v posilovně, anebo některé využívají i chirurgickou úpravu svého pozadí. Každá dle svého stylu a vkusu. 

Myslíte si, že nosíte správnou velikost podprsenky?

Zdroje: 

Neumann. Dějiny ženy. Praha: Melantrich 1931.

Burovik. Osudy věcí kolem nás. Praha: Lidové nakladatelství 1990.

Skarlantová. Od krinolíny k džínsům. Praha: Práce 1979.

Autor článku

Externí redaktorka a copywriterka píšící pro webové i tištěné magazíny. Zaměřuje se na oblast zdraví, historie medicíny, psychologie, filozofie, etikoterapie a alternativní medicíny.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).