Vydědím tě, protože…

8. 4. 2010

Sdílet

Důvodem může být zklamání rodičů, snaha o ochranu majetku, msta, ale i forma vydírání. „Postižení“ o vydědění ani nemusejí vědět. A stále jich přibývá…

Nejde o žádnou novinku. I tady totiž platí okřídlené, že „již staří Řekové…“ Ano, institut vydědění uplatňoval například městský stát Athény. A proč to dnes zmiňovat? Inspiroval mě výrok mého známého notáře: „Před deseti lety jsem sepisoval listinu o vydědění sotva jednu za měsíc, zatímco poslední dobou jich dělám pět až šest. Bývají to občas těžko uvěřitelné příběhy.“

senior

Čím si lze vysvětlit takový nárůst? Mnoha lidem se v restituci vrátily velké majetky, domy či pozemky, a tak panují obavy o jejich další osud. Zvyšuje se životní tempo, děti nemají čas na péči o rodiče.

Pak není divu, že zklamaní senioři vidí v takovém kroku jedinou možnost protestu; možná lze mluvit i o jejich pomstě. Nelze ani zapomínat na frustraci rodičů z drogově závislých a jinak problémových potomků. A také konstatujme, že v celé naší společnosti obecně stoupá právní povědomí.

Přemýšleli jste o tom, co se stane s vaším majetkem?

Nežijete nezřízeně?

Existují čtyři zákonné důvody, pro které je možné vydědit potomka: jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli (rodiči) pomoc v nemoci, stáří či v jiném případě; když trvale neprojevoval o zůstavitele zájem, který by měl projevovat; pokud byl odsouzen pro úmyslný trestní čin k odnětí svobody nejméně na jeden rok; vede-li trvale nezřízený život.

Nezvratně průkazným důvodem je ono roční uvěznění. Naopak velmi diskutovaným je „trvale nezřízený život“, v tomto bodě dochází mezi vyděděnými a ostatními pozůstalými k soudním a velice vleklým i nepříjemným dohrám.

Čtěte téma: Předmanželská smlouva – neromantický kalkul, nebo nutnost?

Všechen majetek, který v době manželství získáte, je společný. Výjimku tvoří dědictví a restituce… 

Smutné i trapné

Začal jsem pátrat a několik autentických příběhů objevil. I ve stručném podání jsou smutné i trapné. Jména jejich aktérů ponecháme z pochopitelných důvodů v anonymitě.   

Příběh první

Je mu třicet, vystudoval gymnázium, chtěl být básníkem. Tím se nestal. Jen prodával v antikvariátě. Pil, kouřil trávu, občas přidal nějakou tvrdou drogu, až sám dobrovolně nastoupil do léčebny. Teď je střídavě dělníkem i nezaměstnaným. Ze závislostí se vyléčil a chce pracovat, ale jeho rodiče inženýři nad ním zlomili hůl. Vydědili ho, což on zatím neví. Zjistí to po jejich smrti ve chvíli, kdy rodinnou vilku zdědí bratr žijící spořádaně a dle rodičovských představ.

Příběh druhý

Asi před dvaceti lety oznámil rodičům i bratrovi, že žije s přítelem. Přijali to až s nečekaným pochopením. Vše se začalo měnit nedávno, když se jeho bratr oženil. Rodičům i novomanželům začalo náhle vadit spolužití dvou mužů, víc než deset let stálých partnerů. I když ti za rodiči stále jezdili a pomáhali jim, averze vůči odlišné sexuální orientaci sílila, až došlo k sepsání listiny o vydědění. Jde mimo jiné o chatu a pozemek. Vyděděný takovou křivdu nechápe a hodlá se soudit.

Příběh třetí

Silně věřící rodiče, dnes seniorského věku, vychovali dvě dcery. Jedna se svou rodinou žije s nimi ve vile na malém městě a je rovněž silná ve víře v Boha. Druhá dcera vystudovala filozofii, bydlí s rodinou v Praze a tvrdí, že k víře nemá žádný racionální podklad. Právě kvůli tomu ji rodiče vydědili a vilu odkázali sestře, jak se náhodou dozvěděla od příbuzných. Ona rodiče stále navštěvuje a pomáhá těžce nemocnému otci. Matka jí však při této příležitosti vždy vyčítá její pohanství. I když je z toho vyděděné moc smutno, soudit se prý se sestrou nikdy nebude.

Vydědění jako křivda i vydírání

Záměrně jsem vybral příběhy, v nichž jde na první pohled o křivdy. Ale na druhou stranu – kdo tohle může zvenčí spolehlivě posoudit?

žena

Ostatně můj známý notář podotkl: „V duchu někdy sympatizuji s rodiči, ale často naopak s vyděděnými potomky. Avšak ani v nejmenším nemohu cokoliv komentovat, natož vstupovat do dějů. To mně jako notáři nepřísluší. Bylo by to nezákonné a neprofesionální.“

Institut vydědění má nepochybně své historické oprávnění. A jistou roli tu hraje i o výchovný moment, výchovné působení na potomky, byť to může zavánět jistým druhem vydírání. Není to tedy se všemi důsledky a možnostmi zrovna jednoduchý institut. A vydědit lze také jen částečně, případně se dá vydědění i zrušit. Na tyhle eventuality zákony rovněž pamatují. Není jistě na škodu tohle vědět.

 Co si o institutu vydědění myslíte vy?

Čtěte téma: Vydědění ve světle platného práva

Dědictví a vydědění – jak to vlastně je… na serveru Měšec.cz

Ilustrační foto: agentura SXC, Isifa.cz

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).