Jak to může být dlouho? Pětačtyřicet let, padesát? To mi máti říkala: „Prosím tě, vezmi tenhle balík utěrek a ručníků, nikde je neumaž, jsou vypraný a nakropený, a dones ho na mandl. Pak se zastav v mlíkárně pro dvě půllitrovky kakaa a nakonec kup v bramborárně dvě kila brambor. A vem si na ně tu starou tašku. Tak, a padej!“
Mandl byl hned vedle v domě. Jestlipak vědí dnešní dvacátníci, o čem je řeč? Pochybuji.
Domácí varianta mandlu, 1955
Krámek, dvě místnosti, vedoucí paní Liskajová strkala povlaky, prostěradla, ručníky a utěrky mezi dva pomalu se točící horké válce obalené látkou, jaká je na žehlicích prknech. A druhá paní, její pomocnice, stála na druhé straně válců, a vše, co jimi prošlo, úhledně skládala. Bylo tam vedro, vonělo to tam vyžehleným prádlem a často tam postávaly ty největší drbny z ulice. Aspoň máti to říkala.
MANDL A JEHO DEFINICE
Mandl nebo žehlicí stroj je mechanický prádelní stroj. Průmyslová varianta stroje pracuje na principu jednoho či více vyhřívaných paralelních válců. Používá se především pro hromadné žehlení větších kusů bílého ložního prádla, například prádla nemocničního apod. V případě ručně poháněného stroje se může jednat také o stroj, který kromě žehlení prádla vytlačuje tlakem vodu z tkaniny, jde tedy o funkci mechanického ždímání. Činnost prováděná pomocí mandlu se nazývá mandlování nebo strojní žehlení.
(Zdroj: Wikipedia.cz)
Pak jsem tedy měl jít do mlékárny pro kakao. Dřív jsem se tam něco nachodil pro mlíko. Paní Musilová ovládala grif s odměrkou tak, že nikdy bandasku nepobryndala. Ale v té době už nalévané mléko skoro neprodávala. Lepší bylo lahvové, ale mnohem „dobřejší“, jak jsme říkali, byla novinka – lahvové kakao. To nám strašně chutnalo a máti se divila, že doma tak dobré neumí uvařit (co tam můžou dávat?).
Mlékárnu jsem neměl rád. Cosi mi tam pořád smrdělo, něco jako tvaroh a droždí a mlíko – tohle všechno dohromady. Ale kupované kakao se dvěma makovými loupáky – to byla pochoutka! Jednou dobou nejlepší školní svačina.
Bramborárna? Fuj! Největší hnus z obchodů té doby. Špinavá malá místnost, na pultě předpotopní váha se sadou závaží. Plechová lopatka jak na smetí zajela se skřípěním hlíny o dlaždičky do hromady brambor a nabrala požadované množství.
V místnosti malované naposledy zřejmě před válkou byl jeden jediný artefakt. Na velkém papírovém pytlíku nápis: BRAMBORY PRODÁVÁME JEN DO PŘINESENÝCH TAŠEK.
Čtěte téma: Český zelinář se vrátí. Máme se bát?
Pamatujete, jaká to za minulého režimu byla „šlechta“ v řadách pracujícího lidu? Dnes je to jinak, český zelinář vymřel… nahradili ho Vietnamci.
Bylo tu, není tu …
Tři druhy služeb, tři obchody, tři profese. Byly a už nejsou. Zmizely…
Zmizení mandlů, které byly kdysi skoro v každé ulici, tomu se divím nejvíc. Ještě v roce 1990 si v podnikatelské euforii otevřela mandl v garáži zpěvačka Pavlína Filipovská. Dnes se lze sice dopídit k nějakému mandlu, „vygooglovat“ jej, ale ani v Praze jich moc neobjevíte. A vlastně proč taky? Copak víte o někom, kdo lůžkoviny mandluje?
Zato zmizení mlékáren vůbec nepřekvapuje. V konkurenci hyper- či supermarketů a večerek by neměly šanci. Umíráček jim začal vlastně zvonit už v době, kdy přišly do socialistické módy sámošky na každém druhém rohu. Smradlavých mlékáren není vůbec žádná škoda.
Na bramborárny, které neuvěřitelně přežily až k polistopadové době, je třeba důkladně zapomenout. To byl skutečně obchod jako v nějaké autentické gubernii sovětského Ruska.
PRVNÍ SAMOOBSLUHY
Revoluci v socialistickém obchodě zahájilo otevření první samoobsluhy s potravinami 1. června 1955 v Husitské ulici na pražském Žižkově. V Brně byla první samoobsluha potravin otevřena na rohu Koliště a Křenové, a to rovněž v roce 1955. Celostátní rozvoj samoobsluh nastal v letech 1958–1959. Drogerie přecházely na samoobslužný prodej později.
Příkladů dalších zaniklých obchodů a živostí z doby někdy před padesáti lety by bylo samozřejmě víc. V naší ulici třeba pánský krejčí, dědula v krámku, který lidem přešíval staré kalhoty nebo sukně. Do brašnářství vedle v domě si holky chodily pro odstřižky látek a šily z nich na panenky. Ve vedlejším bloku byla sběrna oprav obuvi. Ano, boty se dávaly podrazit, nevyhazovaly se po prošoupání podrážek. Za rohem byla opravna deštníků. Máti si také někam nosila do opravy punčochy, možná i punčocháče.
Dáváte si spravit, podrazit ap. boty? (Má to cenu?)
Ještě v devadesátých letech byly některé podobné drobné provozovny k nalezení – osamělé a odsouzené k zániku. Kam dnes jít, když se zlomí drát na deštníku? Nikam, paraple vyhodit! Rozbije se bota? Pár opraven funguje, ale jejich služby jsou tak drahé, že si člověk nakonec říká – má to cenu? A nechat si štupovat punčochy? Prosím vás!
Občas se dnes projdu naší ulicí a vzpomínám na všechny ty obchody a lidi v nich. A říkám si, které z těch dnešních prodejen tu budou za deset nebo dvacet let. Kdo přežije z pěti vietnamských zelinářství, tří večerek, dvou cestovek, dvou květinářství, dvou kaváren, dvou heren, jedné prodejny mobilů a jednoho obchodu s počítači? Které z nich nám budou chybět?
Vzpomínáte na některé zaniklé obchody a provozovny? Schází vám některé? Mně se třeba stýská po mléčných barech.
VZPOMÍNKA NA MLÉČNÉ BARY
To, že zanikly někdejší mlékárny s úzkým sortimentem (mléko, máslo, smetana, tvaroh, pár sýrů, vejce, pečivo), není žádná škoda. Nikomu nescházejí. Proč však zmizely z ulic oblíbené mléčné bary, tomu nelze moc rozumět. Vysvětlením může být, že je vytlačila invaze zahraničních a bohatých fastfoodů za podpory bohatých reklamních kampaní; lákaly i tím, že přišly ze Západu. Ale pamětníci by určitě rádi zase ochutnali mléčné koktejly či zákusky dle českých receptur, nebo obložené chlebíčky a delikatesy na náš tuzemský způsob. Jako kdysi v automatu Koruna či v lahůdkářství Domu potravin na Václaváku. Dát dnešním mléčným barům moderní ambaláž, nemusel by to být marný podnikatelský záměr.
Čtěte téma: Na obranu fastfoodů
Je populární nenechat na provozovnách rychlého občerstvení nit suchou. Nadáváme na ně. Pohrdáme jimi. Kritizujeme. Ošklíbáme se. A všichni tam chodíme.
ČLÁNKY DO MAILU