Znásilnění nemá jízdní řád

Každý den jsou u nás znásilněni jeden až dva lidé. V průběhu života se obětí tohoto – s výjimkou vraždy nejvíce zraňujícího zločinu – stane až čtvrtina celé ženské populace a šest až deset procent mužů.

Jak však vypovídají stránky organizace Stop znásilnění, hrůzu, kterou všichni z nich prožili, ohlásí jen mizivých osm procent postižených. A to je první část odpovědi na otázku, proč pravá podoba tohoto zločinného jednání není více zafixována ve veřejném povědomí, což by mohlo představovat jakousi první linii obrany dalších potenciálních obětí. 

Stalo se to doma

Pan Jiří si na vojně poškodil záda natolik, že za nějaký čas po návratu do civilu začal dostávat každé dva roky poukaz do lázní. Pravidelné ozdravné pobyty v něm však vyvolávaly neméně pravidelné obavy, co s manželčinou věrností provede jeho několikatýdenní nepřítomnost. Sex těsně před odchodem na nádraží pro něj představoval cosi jako pojistku. Při jednom z odjezdů však na něj choť nebyla ani trochu naladěná. Pan Jiří nejprve naléhal, a když jej stále odmítala, „zasichroval“ se jako obvykle. Musel ovšem manželku znásilnit. Nic neohlásila, představa, že udává vlastního muže, a vědomí, že by jeho čin jen velice těžko dokazovala, ji od něčeho takového odradily. Volila raději účinnou prevenci, vstřícnost vůči pojišťovacím praktikám svého muže.

Tahle zhruba třicet let stará historka bourá největší mýtus o sexuálním násilí, neboť deviantní a sérioví pachatelé útočící na neznámé oběti tvoří mezi pachateli výraznou menšinu. Z empirických studií vysvítá, že téměř tři čtvrtiny pachatelů udržovaly s obětí nějaký kontakt a až čtvrtina z nich sexuálně napadá bývalé manželky, družky nebo přítelkyně. Znásilňuje především manžel, přítel, soused, příbuzný, kolega; bez ohledu na vzhled, fyzické dispozice či společenské postavení; od nezletilého výrostka přes gastarbeitra po distinguovaného právníka; doma, na schůzce, při společenské akci …

Co v nich spouští takové jednání? V násilníkově chování lze téměř vždy vystopovat kombinaci určitého stupně sebestřednosti a nejistoty. Panu Jiřímu se manželka po nemastných neslaných letech společného soužití proměnila v živý inventář domácnosti a zároveň prožíval frustraci, že mohutné paroží na jeho hlavě by vlastně bylo jen logickým vyústěním vztahu. Výrostek, pro nějž je umučená kočka nejschůdnější cestou, jak postoupit v hierarchii klukovské party, dnes stále častěji znásilní spolužačku.

Bližší pohled na spouštěče a popudy také vyvrací pověru, že hlavní motivací je sexuální touha. Studie ukázaly, že při znásilnění jde především o moc, hlavní roli při něm hrají vztek, sadismus, siláctví, jimž sex slouží jako zbraň. Znásilnění tudíž bývají často předem promyšlená, nebývá za nimi pouze náhlé vzplanutí.

Bránit se, bránit se, bránit se

Různorodost pachatelů znamená i různorodost postižených. Jeden z dalších mýtů, jak naznačují výzkumy, praví, že nic nehrozí slušným ženám, ale jen vyzývavým koketám, které si o to v podstatě říkají. Jenže znásilněna byla i maminka na procházce s kočárkem. Zrovna tak nezáleží na vizáži ani věku oběti, oběťmi bývají ženy mladé i dříve narozené, vyzývavé i plaché, pohledné i méně mužskému oku lahodící.  

Dalším rozšířeným, nesmyslným a navíc oběti zraňujícím stereotypem je tvrzení, že napadená žena si v hloubi srdce přeje být znásilněna, a kdyby tomu tak nebylo, jistojistě by se ubránila, protože k sexuálnímu aktu je přece vždy zapotřebí dvou. Jenže v případě znásilnění se vytrácí prvek svobodné volby, pachatel využívá momentu překvapení a oběť nemá tušení, zda útok přežije či nikoliv. Reakce sahají od paralyzované nehybnosti po masivní obranu, zřídkakdy však lze mluvit o vůlí kontrolované odpovědi.

Jiná „lidová moudrost“ praví, že žena se má nechat znásilnit, aby se vyhnula dalším zraněním či zabití. Situace, kdy je něco takového výhodné, sice existují, obecně však platí, že sebeobrana je tím nejlepším, co lze podniknout. Už proto, že napadená si nikdy nemůže být jista, že násilníkovi nejde ještě o mučení, únos či vraždu. Podobně se to má s tvrzením, že měla-li oběť orgasmus, nejde o znásilnění. Je však v takovém případě psychické trauma menší?    

Až doposud si text u obětí znásilnění vystačil s ženským rodem a u pachatelů s maskulinem. Ačkoliv je dle statistik opravdu nejčastějším případem znásilnění ženy mužem, nebývá tento čin až tak ojedinělý v homosexuálním aranžmá, ba dokonce jsou zaznamenány i případy, kdy žena byla potrestána za znásilnění muže. 

O síle všech zmíněných předsudků snad nejvýmluvněji vypovídá něco zdánlivě tak zkušenostně pročištěného a objektivizovaného, jako je zákon. Až do roku 2001 mohl dle jeho znění znásilnit pouze muž, pouze ženu a navíc pouze vaginálně. V momentě např. vynuceného styku orálního či styku do konečníku se dle paragrafů nejednalo o trestný čin znásilnění, z čehož logicky vyplývá, že tak nebyl posuzován ani násilně vynucený styk homosexuální.

Oběti na pokračování

Je-li skutečnost znásilnění tak pestrá, proč je ohlašování spáchaných skutků na policii tak řídké? K uvedeným příčinám, jako je blízký vztah k pachateli, pocit nedostatečných důkazů a obava oběti, že jí nikdo neuvěří, se přidávají další. Jednou je strach ze stigmatizace. Ponížení a outsiderství ženy, o níž se „to“ ví, jsou stejně jako dopad činu na její duši celoživotní a jejich povaha je nesdělitelná; jaké to je takové trauma utrpět a žít s ním, ví jen ona sama.

Další příčinou je tzv. sekundární viktimizace. Viktimizace značí proces, kdy se člověk stává obětí trestného činu. Běžně se rozlišují dvě fáze, primární zahrnuje dění spojené bezprostředně s trestným činem a způsobuje ji pachatel. Na sekundární viktimizaci lze nahlížet jako na zbytečné zraňování oběti, jež následuje po oznámení či zveřejnění činu a mají ho na svědomí necitliví policisté, vyšetřovatelé, lékaři, psychologové a psychiatři, média i lidé v okolí oběti. Následující scéna se odehrála zhruba před rokem v jedné pražské čtvrti.

Bylo něco po půlnoci, když klid usínající ulice narušilo ostré modré blikající světlo. Kdo ještě nespal, mohl spatřit policejní auto a u něj ženskou postavu od pasu dolů nahou, jíž policisté po chvíli podali prostěradlo, aby se zahalila. Další zvědavce do oken po chvíli přilákal ruch způsobený pěti dalšími vozy přispěchavšími na místo činu pomáhat a chránit. Poněkud naddimenzovaný služební výkon trval více než hodinu, během níž byla oběť odvedena do dalšího vozu, jenž se na místě objevil a v němž byla ošetřována a vyslýchána. Kolem jeho otevřeného střešního okénka postávali muži zákona, poslouchali, bavili se a občas se nahlas smáli.    

Medializace takových výjevů stejně jako všech podob sexuálního násilí je nutná, má však jeden nepříjemný nežádoucí efekt. Pomáhá vytvářet možná nejobtížněji vykořenitelný předsudek, totiž že činů, jimž se věnoval tento text, přibývá. Statistiky však říkají něco jiného, četnost případů znásilnění se drží na setrvalé úrovni, která v posledních letech dokonce mírně klesá. Má to logiku. Zatímco motivy se příliš nemění, emancipace žen a jejich menší ochota držet nepříjemná tajemství ložnic pod pokličkou, jak to dělaly generace jejich babiček a prababiček, nahlašování sexuálního násilí přece jen o něco zvýšila. Snad půjde o setrvalý trend. Nejlépe totiž proti činu potenciálního pachatele pomáhá a chrání starý dobrý strach z odhalení.