Psychologie

„Nemohu zemřít, pokud nenaučím znovu české matky kojit,“ řekl klasik české pediatrie, profesor Josef Švejcar, někdejší popularizátor umělé výživy kojenců. Nicméně ani dnes není kojení vhodné vždy a všude.

„Neexistuje neléčitelná nemoc, je jen neléčitelný pacient,“ říká Jan Šula, světoběžník, jenž střídavě žije v Říme a v Andoře a v Česku konzultuje pro lékaře ve skupině okolo sdružení Endala.

Tinnitus je porucha, při níž vám věčně hučí v uších. Není jednoduché s ní žít ani si najít životního partnera či partnerku. „Se mnou a mně podobnými nebude žádná žena žít jen v páru. Dost často budeme trojka. Ona, já a sice pomyslný, ale výkonný mužíček v mém uchu.“

Autisté mezi námi byli vždy. Byli zavíráni do ústavů a do pomocných škol. Na stále rozšířených mýtech je vidět, jak moc tito lidé potřebují pomoc, potřebují včasnou a správnou diagnostiku, aby se s nimi mohlo pracovat, učit je sociálním dovednostem a nenechat je na pospas nepochopení, posměchu a šikaně.

O lidech, kteří píší nenávistné komentáře na internetu. Hater je z principu proti. Negativismus je jeho životním názorem a na hlubší poznání někoho nebo něčeho mu nezbývá chuť ani čas.

Lidé trpící autismem, Aspergerovým syndromem, ale i ADHD (hyperaktivitou) mívají tzv. syndrom tulících se dikobrazů. Ti mají mnohé, velmi ostré ostny a velejemnou kůžičku. Stěží se mohou přitulit. Co mají tyto poruchy ještě společného a v čem se liší?

„Výborné například je, že na nás lidé již nekřičí,“ říká mladík s pohybovým handicapem. „Dřív si asi mysleli, že jsme i hluší. Se vztahy to je ale pořád složité.“

Soudy v Československu jednaly, jako by ústava obsahovala tajný paragraf – děti patří tomu, kdo je porodil, a nikdy jinak. Časy se pomalu, ale výrazně mění. Pokud se však rozpoutá „rodičovské judo“, dopad na psychiku dítěte je drtivý.

Albert Einstein, Isaac Newton, Carl Jung, Mark Twain a další… Co mají společného kromě toho, že se stali hvězdami ve svém oboru? Tvrdí se o nich, že mohli trpět Aspergerovým syndromem.

Chcete nahlédnout do světa „autíků“, dětí s Aspergerovým syndromem? Máte možnost. „Je to naprosto obohacující a inspirující,“ říká režisér Miroslav Janek.

K výčtu jmen z titulku lze přidat další: Lorca, Rodin, Phelps, Jobs, Bush… A co je spojuje – hyperaktivita. Článek „Tvrdí: Za nás žádná hyperaktivita nebyla…“ vyvolal velký zájem. Autor se proto k textu ještě jednou vrací a reaguje na některé ohlasy.

„Deprese je černý pes, který tě zalehne.“ Citátem Winstona Churchilla začíná kapitola z knihy Peklo v duši – deprese a mánie, z níž vám přinášíme ukázku.

Tak jako zkoumáme svou osobu při pohledu do zrcadla a snažíme se zhodnotit reálný vzhled nás samých, stejně můžeme nahlédnout i naši osobnost, když pohlédneme do svého vnitřního zrcadla. Ne vždy však může být tento pohled příjemný. Zahlédnout naši osobnost nám může pomoci například i test.

Jde prý o stav nebezpečnější než vykouření patnácti cigaret denně. Je to údajně epidemie 21. století. Kdo je osamělý a kdo samotou trpí?

ADHD (porucha chování s hyperaktivitou) dle některých neexistuje, termín byl vymyšlen na objednávku farmaceutických firem, jde o krycí název pro malé hajzlíky. Jenže projevy této poruchy existují.

Tolik se na své dítě těšila a teď je smutná, plačtivá nebo podrážděná. Některé ženy jsou po porodu „jiné“. Nevyzná s v nich okolí a ony samy se nevyznají v sobě. Může za to poporodní blues, deprese, nebo dokonce psychóza. Jak se s těmito stavy vyrovnat?

„Kdyby mohl PC otěhotnět, tak už má s kamarádkami na chatu hejno dětí,“ říká žena o svém muži, který se až příliš „kamarádí“ s internetem. Internetová závislost je známá již dvacet let a její příznaky připomínají závislost na alkoholu.

Extroverti jsou oproti introvertům ve značné přesile. To neznamená ve výhodě. Je pravda, že extrovertním optimistům se lépe hojí rány. A to jak na těle, tak i na duchu. Jenže jich zase víc utrží.

Žena chce mít sice empatického a vstřícného, leč stejně tak imponujícího partnera. To, že slušně vydělává, umí jíst příborem, mění si spodní prádlo, myje se a v sexu se nechová jako rychlík projíždějící malým nádražím, není důležité… samozřejmě, když to je.

Může to být banální situace, nová škola nebo zaměstnání. Neznámí lidé, okolnosti. Jedna z definic inteligence zní: „Schopnost řešit problémy a přizpůsobovat se změnám.“ Co teď: Přizpůsobit se, nebo zahynout?

Choroba to není, ale dotyčná může sama sebe přivést k nemoci až k sebevraždě. Vesměs má nízké sebevědomí, které se projevuje buď stylem „promiňte, že žiji“, nebo naopak hranou suverenitou typu „zvládnu vše“. Třetí variantou je „zachránkyně zaběhlých psů a koček“ specializovaná na špatné muže.

Deset let své psychologické praxe jsem věnoval problémům náhradní rodinné péče. Od té doby vím, že bezdětnost je pro toho, kdo po dítěti touží a mít je nemůže, strašlivá. Kdyby nikde jinde, tak zde platí, že účel světí prostředky.

Současní odborníci somatizaci popisují jako tendenci prožívat a komunikovat „zlý stres“ formou tělesných příznaků. Postižený vyhledává urputně léčbu těchto příznaků a jako čert kříži se vyhýbá porozumění a nápravě jejich kořenů.

„Do práce jsem musela jít, když jsem si začala připadat jako věčně poblitá mlékárna…“ pravila jedna z mých klientek. Z podobného kadlubu je rozhodnutí ukončit mateřskou dovolenou poté, co si matka uvědomila, že požaduje po prodavačce „támhleto ňam, ňam“.

Namátkou rozbitý hrnek není ani v nejmenším důkazem toho, že pachatel(ka) je debil, neváží si dobrého bydla, lhostejný parazit, který vše jen ničí, tvor, jenž nám zkazil život, stejný strup jako jeho matka (otec), osoba, před níž musí být chráněny nebohé děti, které si onen tvor nezaslouží…

Není mnoho českých psychologů, kteří se dyspraxií zabývají málem sedmdesát let. Já ano. Na počátku jsem to nevěděl.

Při pomyšlení na tmavé, studené a hlavně nekonečné útroby vesmíru je slabo leckomu z nás. Co s tím, když tento pocit přeroste až v nezvladatelný strach a fobii, kvůli níž nemůžeme spát?

Adonisův komplex spočívá v nadměrném zájmu o své – mužské – tělo. V touze, aby mladík vypadal jako „nadupaný frajer“, dochází k zúžení jeho zájmů, v nichž dominantní roli hraje například objem bicepsu. Eventuálně může jít i o daleko intimnější orgán.

Strach ze zvířat na sebe bere různé podoby a může přerůst až do intenzivní fobie, jež negativně zasahuje do života. Nejčastější zoofobie jsou z pavouků, psů a bodavého hmyzu, méně obvyklé například z ptáků. Vznikají často již v útlém dětství.

Naše duše je provázána s tělem, a pokud trpíme po psychické stránce, brzy se to projeví i po té fyzické a naopak. Předejděte zdravotním problémům, oprostěte se od starostí, špatných myšlenek a nahromaděných křivd, u kterých jste si přísahali, že je prostě odpustit nedokážete.